Když Marie Terezie přivedla na svět své první dítě - dceru Marii Alžbětu - množství lidí na vídeňském dvoře i v celé zemi bylo zklamaných. Všichni totiž netrpělivě vyhlíželi narození mužského následníka trůnu. Nakonec si na jeho příchod na svět museli počkat celé čtyři roky, příští panovník Josef II. se narodil v roce 1741. V tu chvíli si všichni vydechli, a pak úleva od strachu o zajištění budoucnosti habsburské monarchie přišla ještě několikrát. Další syny porodila Marie Terezie v letech 1745, 1747, 1754 a 1756. A i když jeden z nich jako šestnáctiletý zemřel, všichni ostatní se dožili dospělosti.

Marie Karolína se prý povahově zcela podobala své matce, královně Marii Terezii.
Nejnebezpečnější žena v Evropě. Před dcerou Marie Terezie varoval i Napoleon

Jenže zatímco pro habsburskou říši jako takovou představovalo narození syna královského páru skvělou zprávu, pro chlapce samotné to už taková výhra nebyla. Už od narození na ně totiž byly kladeny vysoké nároky, související s jejich přípravou na příští převzetí trůnu. Volnější a bezstarostnější dětství si z pěti synů Marie Terezie v podstatě mohli vychutnat jen dva nejmladší, Ferdinand Karel a Maxmilián František.

Ti se ale také zároveň nikdy výrazněji nezapsali do evropských dějin - tato pozice byla vyhrazena jejich starším sourozencům. Ferdinand Karel přesto v životě dosáhl něčeho, co mu jeho starší sourozenci mohli jen závidět. 

Maminčin mazánek

V pořadí čtvrtý syn a čtrnácté dítě slavné panovnice přišel na svět v roce 1754. Vzhledem k jeho pozici v linii následníků trůnu bylo jeho vzdělávání a výchova mnohem uvolněnější, než zažívali jeho starší bratři. Nikdo neočekával, že by se osud k Habsburkům zachoval tak krutě, že by zemřeli hned tři synové a habsburskou říši musel převzít čtvrtý. Ferdinand Karel tak nemusel být zatížen povinnostmi, jaké by jinak dopadly na bedra příštího vladaře. Navíc bylo jasné, že ani země v rámci monarchie, která mu bude jako dospělému přidělena, nebude patřit k největším, a tak už od malička žil Ferdinand Karel s vyhlídkami na příští klidný život bez větších starostí.

Ze sourozenců si byli nejblíže s mladším bratrem Maximiliánem. Pozice nejmladších synů v rodině jim vynesla kromě volnější výchovy ještě jeden triumf. „Ferdinand si již jako dítě dokázal získat zvláštní náklonnost své matky Marie Terezie," připomíná web vídeňské Kapucínské krypty, kde jsou pohřbeni členové rodiny vládnoucích habsburských panovníků.

Náhradní ženich

Ani velký kredit, který měl u matky, však nezabránil tomu, aby se i Ferdinand stal figurkou v její sňatkové politice. Stejně jako ostatním sourozencům (s výjimkou sestry Marie Kristiny) mu Marie Terezie manželství domluvila již jako dítěti a jakákoliv jiná volba budoucí ženy byla nemožná. Chotí Ferdinanda Karla se měla stát modenská princezna Marie Beatrice d'Este, čímž měla vzniknout boční linie habsburského rodu Rakouští-Este.

Josef II. byl skutečným osvícencem. Mnohé ze svých reforem ale musel zrušit krátce po jejich vydání.
Josef II. to schytával ze všech stran. Musel si vzít ženu, která se mu hnusila

Jelikož s vyhlídkou na tento sňatek žil Ferdinand Karel od útlého dětství, na rozdíl od některých starších sester, které byly s vybranými ženichy nespokojené, se s výběrem nevěsty ztotožnil. Přesto si roli ženicha nakonec vyzkoušel několikrát. „Když mu bylo čtrnáct a patnáct let, zastupoval při sňatcích ve Vídni nastávající svých sester Marie Karolíny a Marie Amálie. Také v roce 1770, kdy byla provdávaná tehdy čtrnáctiletá Marie Antoinetta za francouzského následníka trůnu, a sňatek se opět odehrával v zastoupení, jednal jako zmocněnec šestnáctiletý Ferdinand," uvádí web Kapucínské krypty.

"Na ostro" Ferdinand k oltáři zamířil o rok později. Jeho snoubenka Marie Beatrice d'Este se nakonec ukázala jako výborná volba. Ferdinand totiž v sňatku s ní získal něco, co mu mohli starší sourozenci jen závidět. Oproti nim možná neměl vyhlídky na to, že jako manžel modenské princezny nějak výrazněji zamíchá kartami evropské politiky či se stane významným panovníkem. Zato se však dočkal klidného, šťastného a spokojeného manželského a rodinného života, což se o jeho starších bratrech a sestrách ve většině případů rozhodně říct nedalo.

Oblíbený, ale slabý

Po sňatku Ferdinand s manželkou přesídlili do Milána. Město bylo ovšem kontrolováno a ovládáno z Vídně, a tak mladý arcivévoda neměl takzvaně do čeho píchnout. A podle toho se i choval. „Jeho matka Marie Terezie mu sice do Milána opakovaně psala prosby, aby se choval důstojně a nedával okolí důvod ke kritice, znuděný Ferdinand ale přesto vedl bezstarostný knížecí život a věnoval se především svým osobním zájmům, kterými byly hlavně lov, hudba a dobré jídlo," konstatuje web Kapucínské krypty.

Nic se nezměnilo ani poté, co Marie Terezie zemřela a nový panovník, Ferdinandův bratr Josef II., přidělil svému mladšímu sourozenci správu nad Lombardií. Ani v pozici správce neměl Ferdinand příliš pravomocí, jelikož reálnou správu nad zemí si Josef ponechal, a tak neshledal důvod své chování jakkoliv změnit.

Marie Kristina, přezdívaná Mimi, byla oblíbenou dcerou Marie Terezie. Matka jí jako jedinému svému potomkovi dovolila provdat se z lásky.
Marie Kristina: Nejoblíbenější dcera Marie Terezie prožila románek se švagrovou

Ferdinandovo lehkovážné vystupování brzy znechutilo i jeho staršího bratra Leopolda, toskánského velkovévodu. I ten sice měl sklony k bezstarostnosti a vychutnávání si krás života plnými doušky, na rozdíl od svého mladšího sourozence se ale ukázal také jako schopný panovník a reformátor, a tak mu bratrovo chování bylo odporné. V jeho tajných spisech o počínání jednotlivých členů rodiny, se naplno ukázalo, jak svým bratrem pohrdal. „Ferdinand se v Miláně chová jako slaboch. Má málo rozumu i talentu, sám o sobě má ale velmi vysoké mínění. Je chamtivý, hrubý, neposlouchá lid," okomenoval pro sebe Leopold.

Paradoxně však obyvatelé Lombardie necítili vůči Ferdinandovi a jeho manželce větší zášť, pár byl díky svým dobročinným aktivitám poměrně oblíbený.

Vyhnanec bez země

Konec bezstarostnému životu v Miláně pro Ferdinanda ale znamenala Velká francouzská revoluce. Ta se rychle přelila i za hranice Francie a drobné italské země se staly po nástupu Napoleona k moci jedním z prvních cílů jeho rozpínavosti. Ferdinand se musel postavit do čela vojsk, bojujících proti napoleonským vojákům. Po dvou letech bojů byla jeho armáda poražena u Montenotte a u Millesima vojskem vedeným Napoleonem.

Francouzi už pak rychle dobili Milán a Ferdinand i s rodinou museli uprchnout do jeho rodného Rakouska. Jeho manželka s potomky žila nejdříve ve Vídeňském Novém Městě a Ferdinand s nejstarším synem na vídeňském zámečku Belveder, později Marie Beatrice d'Este zorganizovala nákup rodinného paláce ve Vídni. Tam manželé i se svými osmi potomky (celkově jich měli devět, jedno z dětí ale zemřelo ještě jako malé) žili z peněz, které zanechal Ferdinandův otec František Štěpán Lotrinský a výnosů z pozemků, zakoupených Ferdinandovým tchánem.

Leopold II. byl mimořádně schopným osvícenským panovníkem.
Podceňovaný Leopold II. měl skryté kouzlo, i z manželky a milenky udělal přátele

V roce 1803 sice modenský panovník zemřel a Ferdinand po svém zesnulém tchánovi zdědil Modenské vévodství, k vládě nad vlastní zemí se už ale do konce života nedostal. Jeho převzetí moci nad Modenou zhatila Prešpurská mírová dohoda mezi Napoleonem a rakouským panovníkem, Ferdinandovým synovcem Františkem I., která zcela změnila rozložení sil na území dnešní Itálie.

Ferdinand Karel zemřel v roce 1806 v paláci ve Vídni, pohřben byl v Kapucínské kryptě. Po Napoleonově definitivní porážce se Modena vrátila do rukou Ferdinandova syna Františka IV. Ten se na rozdíl od svého otce ukázal jako zásadový vladař. Ve své zemi se tvrdě vypořádal s revolučními silami, porazil je i vojensky, a o vládu nad Modenou jej připravila až vlastní smrt.

Děti Marie Terezie

Marie Alžběta (1737–1740)
Marie Anna (1738–1789)
Marie Karolína (1740–1741)
Josef II. (1741–1790)
Marie Kristina (1742–1798)
Marie Alžběta (1743–1808)
Karel Josef (1745–1761)
Marie Amálie (1746–1804)
Leopold II. (1747–1792)
Marie Karolína (1748–1748)
Johanna Gabriela (1750–1762)
Marie Josefa (1751–1767)
Marie Karolína (1752–1814)
Ferdinand Karel (1754–1806)
Marie Antoinetta (1755-1793)
Maxmilián František (1756–1801)