Psalo se datum 11. ledna 1940, když byli ve finském městě Vazhenvaara předvedeni před sovětskou popravčí četu velitel 44. střelecké divize Alexej Vinogradov, náčelník štábu plukovník Volkov a politruk Pahomov.

Všichni tři nastoupili tváří v tvář přeživším vojákům divize, která byla krátce předtím zdecimována v bitvě o silnici Raate. Šlo o klíčový střet, jenž rozhodoval o úspěchu či neúspěchu sovětského přepadu Finska. Za neúspěch musel někdo zaplatit. Popravčí četa na povel zalícila a stiskla spoušť. Popravení důstojníci však nebyli skutečnými viníky. Faktorů, které vedly ke zničení 44. divize, bylo mnohem víc.

Přepůlit Finsko

Cílem sovětského vpádu do Finska bylo získat hustě zalidněné území Karelské šíje a námořní základnu u ústí Finského zálivu.

K tomu měla vést i operace sovětské Rudé armády, směřující doslova k „přepůlení“ Finska mobilním útokem ze severovýchodní finské obce Suomussalmi až do největšího města severního Finska Oulu, ležícího na pobřeží Botnického zálivu Baltského moře.

Tomuto manévru však bránil samotný terén a přírodní podmínky severního Finska, které přesunu těžké vojenské techniky vůbec nenahrávaly: šlo o oblast prakticky neprostupných bažin, mokřadů a jezírek.

Jedinými schůdnými komunikacemi mezi Suomussalmi a sovětskými hranicemi byly štěrkem zpevněné široké lesní cesty, které se tak měly stát hlavním dějištěm bojů.

Útok Finy překvapil

Protože Finové o neprůchodnosti terénu ve své zemi přirozeně věděli, nepředpokládali, že by se právě sem soustředila hlavní úderná síla sovětské armády. Oblast kolem severní silnice Juntusranta tak při začátku sovětské operace bránil jediný padesátičlenný oddíl pohraniční stráže pod velením poručíka Ela.

Další dva prapory pod velením majora Kaarleho Kariho pak byly soustředěny jižněji u spojovací cesty Raate – ta se měla už zanedlouho stát pro okupační vojáky zběsilou noční můrou.

Sověty varovala před ofenzívou v tomto koridoru jejich vlastní rozvědka, která si byla neprostupnosti oblasti vědoma, ale armádní velení, jež krátce předtím zdecimovaly stalinské čistky, nevzalo její zprávy v potaz.

Útok proti Finsku začal 30. listopadu 1939 úderem 163. pěší divize, jíž ze začátku čelila pouze Elova malá jednotka. Poručíkovo volání o posily finské velení zprvu bagatelizovalo, protože se domnívalo, že Elo udávanou velikost protivníka přehání. Padesátka vojáků tak od začátku stála proti ohromné přesile, přesto se dokázala v ústupových bojích udržet tři dny. Dne 3. prosince ji však 163. pěší divize z větší části obklíčila v osadě Linna. Elo se v bezvýchodné situaci týž den zastřelil.

O den později padla obec Palovaara, která představovala klíčový opěrný bod při cestě na Suomussalmi.

Slabší ukázal svaly

V té době už ale finská armáda i prapory majora Kariho věděly, jaké síle v daném prostoru čelí. Finské velení nařídilo evakuaci a zničení Suomussalmi, aby se městečko nemohlo stát dalším sovětským opěrným bodem, a začalo k němu stahovat všechny své dostupné a použitelné jednotky. Také Sověti se rozhodli posílit v dané oblasti svou údernou sílu a vyslali sem motorizovanou 44. střeleckou divizi, která měla posílit pěšáky. Jenže sovětská těžká technika začala v neprůchodném terénu váznout a finští vojáci ji dokázali účinně napadat.

Sovětská 163. pěší divize sice ještě dokázala 7. prosince obsadit vyklizené městečko Suomussalmi, pak se však válečná štěstěna začala k okupantům obracet zády.

K 9. prosinci 1939 se k Suomussalmi přesunula finská devátá pěší divize plukovníka Hjalmara Siilasvuoa, jejíž vojáci byli v oblasti zamrzlých jezer díky svým lyžím a sobím spřežením daleko pohyblivější než těžkopádná ruská vojenská technika.

Počet finských sil v oblasti stoupl z počátečních pár stovek až tisícovek na 17 tisíc mužů, posílených i jedenácti děly. Ruská převaha byla sice i nadále nesmírná (48 tisíc mužů, 335 děl, 100 tanků a 50 obrněných transportérů), ale taktickou iniciativu převzaly finské jednotky. Siilasvuo si byl vědom toho, že obrovskou přesilu může zlikvidovat jen postupně – a přesně to udělal.

Sovětské vojáky začali decimovat (a také demoralizovat) vysoce efektivní finští ostřelovači ukrývající se v terénu, včetně legendárního „rekordmana“ jménem Simo Häyhä, přezdívaného Bílá smrt (během tří měsíců zlikvidoval stovky Rudoarmějců, odhady počtu jeho obětí se pohybují od 259 až po dvojnásobný počet).

Finové také začali napadat zásobovací oddíly a polní kuchyně nepřítele, což zásadním způsobem ovlivňovalo jeho bojové schopnosti. Ještě před polovinou prosince se podařilo veliteli finských jednotek Siilasvuovi přehradit sovětské 44. divizi cestu do Suomussalmi a zabránit jejímu spojení se 163. divizí ve městě.

Silvestrovský "ohňostroj"

Do rozhodujícího protiútoku přešla finská vojska mezi vánočními svátky a Silvestrem 1939. Nejdřív zaútočila na 163. divizi uzavřenou v troskách městečka Suomussalmi, kterou se jim podařilo do 31. prosince zdecimovat a z větší části rozprášit.

První leden nového roku 1940 pak bývá označován za den, kdy vypukla hlavní bitva o silnici Raate, která definitivně překazila sovětské plány. A protože Finové při této bitvě povolili i přítomnost zahraničních válečných korespondentů, ublížila zcela zásadně i mezinárodní prestiži Rudé armády.

Čtyřiačtyřicátá divize pod Vinogradovým velením byla roztažena ve zhruba padesátikilometrové koloně posilnici Raate a bylo stále zřejmější, že není nejen schopna přijít na pomoc 163. pěší divizi, ale ani zajistit svou vlastní obranu. Její manévrovací schopnosti se rovnaly nule, její postup po silnici vpřed účinně omezovaly prosté záseky a po zamrzlých hladinách okolních jezer se k ní přibližovaly čtyři úderné skupiny finské armády. Rozhodující úder Finové zahájili 5. ledna 1940 v půl deváté ráno místního času.

Hlavní nápor finských sil se zaměřil na oblast Haukilu, kde byla soustředěna největší část sovětských vojsk. Tuto oblast napadly úderné skupiny „Mandelin“ a „Mäkiniemi“. Finským vojákům se v bojích prvního dne podařilo obsadit výhodné pozice, v nichž se opevnili i za pomoci vytvoření minových polí. Během 6. ledna pak dokázali v těžkých bojích rozdělit sovětskou kolonu po celé délce na několik menších uskupení, která začali systematicky likvidovat.

Každý sám za sebe

Sověti se v zoufalé situaci pokusili prorazit finské zátarasy těžkou technikou, ale tento jejich poslední pokus selhal – při pokusu o průlom ztratili řadu tanků a byli odraženi. Zhruba v půl desáté večer tak vydal velitel divize Alexej Vinogradov opožděný rozkaz, aby se zbytky jeho bojového uskupení stáhly na vlastní pěst zpět k sovětským hranicím.

Zoufalí vojáci Rudé armády začali následně utíkat severní cestou přes zamrzlé jezero Kiantajärvi. Mnoho jich však cestou zmrzlo kvůli nedostatečné zimní výstroji nebo umřelo vyčerpáním v důsledku nulových zásob.

Ty sovětské jednotky, které se pokusily ustoupit přímo na východ, zastavil zčásti Kariho prapor a zčásti finská úderná skupina „Fagernäs“. Poslední ohniska sovětského odporu byla potlačena 7. ledna před polednem, další dva dny pak ještě probíhalo „čištění“ oblasti od zbytků sovětských vojsk. Ze 44. divize se zachránil jen zlomek mužů, kteří jednotlivě a po malých skupinkách prošli finskými lesy a vyhladovělí i promrzlí dosáhli sovětské hranice.

Vinogradov se probil z oblasti v jednom z mála tanků, jimž se podařilo uniknout, ale žádné štěstí mu to nepřineslo. Sověti ústup neuznávali a trest za něj byl stejný jako za zradu. Víc než 50 let po své smrti, dne 17. listopadu 1990, byl velitel 44. divize verdiktem Leningradské vojenské oblasti rehabilitován.