Byt Američanky Virginie Hallové byl centrem veškerého odboje ve Francii, napsala po válce ve své zprávě britská tajná služba. Podle moderních amerických historiků je zas nejvýznamnějších špionem Spojených států. Jenže agentka se svojí odvahou nikdy nechlubila. A tak na ni bylo při udělování důležitých řádů a medailí po válce zapomenuto.

Gestapo ji nenávidí

Nacisté ji označovali za nejnebezpečnějšího agenta na francouzském území. Neblaze známý šéf gestapa v Lyonu Klaus Barbie se ji neúspěšně pokoušel polapit několik let. A to nevěděl, že se honí za absolutní amatérkou.

Jenže tato amatérka nakonec byla pro spojenecké rozvědky mnohem užitečnější než legie vycvičených agentů, kteří byli přes kanál La Manche pravidelně importováni na padácích. Zachránila stovky uprchlých vojáků, Židů, agentů, odbojářů, do Británie dostala tisíce depeší se zásadními informacemi pro plánování války s Němci. 

Německý vůz zapadlý v blátě. Hustě pršet začalo už 8. října 1941. Německá technika se bořila a nemohla postupovat
Operace Tajfun: Hitler chtěl dobýt Moskvu, zastavila ho zbraň mocnější než tank

To všechno by se ale nestalo, kdyby uposlechla svoji starostlivou matku a dobře se vdala. „Virginia dala přednost bouřlivému studentskému životu - nejprve ve Spojených státech a poté v Evropě. Neusadila se, ani když nastoupila do práce na americké diplomatické misi v Turecku. Její lehkomyslnost se jí tady nevyplatila, při lovu se nešťastně zranila a musela jí být amputována levá noha pod kolenem,“ píše se v knize Neviditelná žena: Příběh agentky Virginie Hallové od Sonii Purnellové, z které citoval deník Gazeta Wyborcza.

Ze sestry agentkou

Ovšem ani tato nehoda jí nezabránila vyhledávat další a další dobrodružství. Válka ji zastihla ve Francii jako ambulantní sestru. Když Hitler v roce 1940 obsadil polovinu země a z té druhé vytvořil satelitní kvazistát v čele s maršálem Pétainem, pětadvacetiletou Američanku zrovna verbovala britská tajná služba.

Pod krytím novinářky amerického deníku New York Post na konci léta 1941 založila odbojovou organizaci. Je třeba si uvědomit, že v té době byly USA ve válce ještě neutrální. Díky své lásce k divadlu a převlekům dokázala během několika minut zcela změnit svůj vzhled podle toho, s kým či za kým zrovna šla. Účesy, klobouky se širokým okrajem, brýle, make-up, nejrůznější rukavice skrývající dlaně či žvýkačky pro vycpání tváří, to vše ze začátku překvapivě dobře fungovalo.

Gestapáci v Lyonu, kde Hallová působila, ale nebyli žádní patlaví Herr Flickové. Zradil ji její handicap. Převleky přestaly fungovat, smyčka se začala utahovat. Její silné kulhání přitahovalo pozornost. Naštěstí pro Hallovou byli Němci i kolaborující Francouzi, stejně jako v komediálním seriálu, úplatní. Přesto byl přesun do podzemí nezbytný.

„Moje sladké děvky“

Zásadní pro její síť byla návštěva u Germaine Guérinové v jednom z jejích bordelů. Američance se podařilo tuto úspěšnou madam rekrutovat, stejně jako většinu jejích zaměstnankyň. Bylo zde běžné tajné agenty a německé důstojníky totálně opíjet, aby se jim uvolnily jazyky, a když už spali, tak jim prolustrovat kapsy a zajímavé dokumenty ofotit.

Virginia oslovovala tyto odvážné ženy jako „moje sladké děvky“. Díky jejich postelovým dovednostem získala řadu zásadních informací o plánovaných krocích německé armády a úřadů. Zároveň s děvčaty zahájila i svůj vlastní boj. Mnoho německých vojáků zaplatilo za návštěvu některého z domů madam Guérinové neschopností další služby. Stávalo se, že piloti měli najednou problémy se zrakem. Ovšem nikdo z nich netipoval, že by to snad mohlo být kvůli jedu, který jim „sladké děvky“ nalévaly do šampaňského.

Lavice obžalovaných – přední řada Hermann Göring, Rudolf Hess, Joachim von Ribbentrop a Wilhelm Keitel, druhá řada Karl Dönitz, Erick Raeder, Baldur von Schirach a Fritz Sauckel
Norimberský proces: důkazy nechyběly, za děsivá zvěrstva padlo 12 trestů smrti

Akce Virginie Hallové a její organizace z ní udělaly oči a uši spojenců ve velké části Francie a z Lyonu středobod francouzského podzemního hnutí. Navzdory problémům s rádiovým spojením se Virginii podařilo předat mnoho cenných informací. A nezůstalo jen u trávení vojáků a sběru dat.  Zorganizovala mimo jiné i útěk dvanácti britských agentů z německého zajateckého tábora, když se jí ještě před tím podařilo do lágru dostat vysílačku. Přinesl ji tam kněz pod svou sutanou.

Finance na podobné akce Hallová dostávala přes účet Madame Germaine přímo z Londýna. Někdy ale přišel i jiný požadavek. Podobně jako James Bond s licencí zabíjet, i ona – tedy spíše její organizace – dostala povolení někoho odstranit. Většinou to byli němečtí či s Němci spolupracující agenti snažící se proniknout do odbojové organizace. Často ani nevypadali jako Francouzi. Jedli, pili a dokonce i chodili jinak než běžný Francouz. Byli také obvykle vyšší, širší v ramenou, měli světlejší kůži a větší chodidla, což Virginii dělalo potíže při hledání vhodných bot pro spolubojovníky.

Jenže podobně to měli i britští agenti, a následně i američtí. Už pouhý jejich vzhled na ulici představoval nebezpečí. Jednou pozorný gestapák chytil jednoho z Angličanů poté, co se špatně rozhlédl a vstoupil přímo před jeho auto. Zapomněl, že Francouzi jezdí vpravo. Virginie všem agentům ze zámoří často připomínala: „Buďte jako Francouzi a jezte jako Francouzi. Chléb se namáčí do omáčky. Nenechávejte na talíři žádné jídlo. A hlavně: Neskládejte příbory na konci jídla k sobě, to Francouzi nikdy nedělají.“

Na nic se nesmělo zapomenout, aby její „kluci“ nebyli prozrazeni. Agenti tak už třeba nesměli nosit přes ruku přehozené pláštěnky, jak byli zvyklí z deštivé Anglie. Nutné naopak bylo cigáro v koutku. Kvůli jejich nedostatku musela pro své „kluky“ sbírat po kavárnách nedopalky. Ty pak pomáhaly agentům nejen zklidnit nervy, ale také splynout s davem.

Žádné žvýkačky, žádné kolíbání

Po vstupu USA do války se Virginie přesunula do ještě hlubšího podzemí. Přesto ve vichistické Francii úspěšně pracovala ještě dalších čtrnáct měsíců. I americké kolegy upozorňovala, že do Francie nemůžou posílat špehy, kteří vypadají a chovají se jako Yankeeové. „Žádné ruce v kapsách. Žádné žvýkačky, žádný kolíbání při chůzi.“ Nutno přiznat, že často tato varování byla jen házením hrachu o zeď. Úmrtnost nefrancouzských agentů byla vysoká.

Konec mise Virginie Hallové nastal se spojeneckým vyloděním v severní Africe a obsazením zbytku Francie Němci. Přesto se do země znovu vrátila.  V listopadu 1943 už jako důstojnice americké OSS s krycím jménem Diane. Navázala staré kontakty, ale její tvář a protéza byly gestapu známé. Proto operovala především na venkově, jako obyčejná, choulící se žena. Kromě sběru informací, jejich vysílání, organizování shozů pro odboj a sestavování nových jednotek pracovala jako kuchařka nebo pasačka. Pro odboj byla známa jako Kulhající dáma. V závěru své mise velela dokonce malé odbojové armádě, která napadala ustupující Němce.

Koncem září 1941 došlo k masakru v rokli Babyn Jar u Kyjeva. Na snímku vojáci odkrývající zdejší masový hrob
Nejhrůznější masakr války: V rokli Babyn Jar nacisté zabili desítky tisíc Židů

Po skončení války pracovala Hallová ještě chvíli jako zpravodajka v Evropě. Do USA se vrátila v roce 1948. Od prosince 1951 pracovala a kariérně postupovala v CIA. Zemřela v roce 1982.

Na to, že ji nacisté považovali za nejnebezpečnějšího agenta a Britové za mozek francouzského odboje, s poválečnými oceněními to bylo více než skromné. „Sama se ovšem svými činy nechlubila,“ napsala ve své knize Neviditelná žena, z níž bylo pro tento text čerpáno, Sonia Purnellová, anglická novinářka a autorka mj. i životopisu Clementine Churchillové, neprávem opomíjené manželky věhlasného britského premiéra.

Každopádně je Virginia Hallová jedinou civilní nositelkou amerického vojenského vyznamenání Distinguished Service Cross, obdržela ho v září roku 1945, a v roce 1988 byla uvedena do americké Síně slávy vojenských tajných služeb.