Patnácticentimetrový zlatý relikviář bez úhony přežil běsnění během Velké francouzské revoluce a posledních více než 130 let byl uložen v bezpečí Musée Dobrée. Tedy až do minulého víkendu, kdy zloději rozbili okno a podařilo se jim zmizet s kořistí, ačkoli spustili alarm.

Philippe Grosvalet, prefekt departmentu Loire-Atlantique, který muzeum vlastní, řekl: "Ti zloději zaútočili na naše společné kulturní dědictví a ukradli věc nevyčíslitelné hodnoty. Je to více než symbol. Schránka obsahovala srdce Anny Bretaňské, která patří do naší historie."

Relikviář je považovaný za mistrovské dílo. Zlaté srdce na sobě nese nápis ve staré francouzštině: "V této malé schránce z ryzího drahého zlata spočívá největší srdce jakékoliv ženy na světě." Samotné srdce pak doplňuje zlatá koruna s devíti "Fleur de lis", heraldickými symboly květu lilie, které měli ve znaku francouzští králové. 

Poslední vévodkyně Bretaně

Pozoruhodný není však pouze relikviář, ale i samotná osoba Anny Bretaňské. Byla jediným dítětem bretaňského vévody Františka II. Bretaňského (1433-1488) a navarrské princezny Markéty z Foix (1425-1479), které se dožilo dospělosti, a jako taková se stala jedinou dědičkou Bretaně a její poslední vévodkyní. 

Bretaň byla cenným dědictvím a Anna neměla nouzi o nápadníky. Od roku 1483 sice byla oficiálně přislíbena jako nevěsta Eduardovi (1470 - asi 1483), synovi anglického krále Eduarda IV. (1442-1493) Ten však po nástupu svého strýce Richarda III. (1452-1485) na trůn záhadně zmizel a byl prohlášen za mrtvého.

Poprvé se provdala v zastoupení 19. prosince 1490 v Rennes za Maxmiliána I. Habsburského (1459-1519). Proti tomuto sňatku však protestovala Francie a její vojska města oblehla a na jaře 1491 Rennes padlo.

Teprve dvanáctiletá Anna se poté 6. prosince 1491 provdala za francouzského krále Karla VIII. (1470-1498). Když Karel VIII. roku 1498 zemřel, bylo Anně 21 let, a žádné z jejich čtyř dětí nepřežilo rané dětství. Podle smlouvy se měla vdát za nového krále, Ludvíka XII. (1462-1515), což se také 8. ledna 1499 stalo.

Kromě bretaňského titulu byla i hraběnkou z Nantes, Montfortu a Richmondu a vikomtesou z Limoges. Díky sňatkům se stala dvakrát francouzskou královnou, rakouskou arcivévodkyní (1490–1491), královnou Sicílie a Jeruzaléma a milánskou vévodkyní. Ve své době byla nejbohatší ženou Evropy.

Inspirující pohřeb

Anna umírá 9. ledna 1514 ve věku 36 let po záchvatu způsobeném ledvinovými kameny na zámku v Blois. Její pohřeb trval 40 dní a inspiroval všechny budoucí francouzské královské pohřby až do 18. století.

Zatímco tělo bylo uloženo v pohřebišti francouzských králů v pařížské bazilice Saint-Denis, srdce mělo být podle její poslední vůle umístěno do zlatého relikviáře, který měl být uložený v Nantes v hrobce jejích rodičů.

V roce 1792 byl relikviář na příkaz revolučního Národního konventu exhumován, vyprázdněn a spolu s dalšími církevními poklady odeslán do Paříže k roztavení. Místo toho byl nejprve uložen v pařížské Národní knihovně a v roce 1819 se vrací do Nantes.