Ačkoli Británie odrazila v největší letecké bitvě té doby dotírající německé bombardéry a zmařila Hitlerovy plány na pozemní invazi, její piloti stále bojovali a americká i kanadská pomoc byla nanejvýš vítaná.

Přispět spojeneckému úsilí se rozhodl svou mimořádnou tvůrčí invencí také sir Frederick Grant Banting, kanadský lékař, vědec, vynálezce a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu z roku 1923.

Šlechtický titul i Nobelovu cenu získal tento výjimečný muž díky svému objevu inzulinu, jímž zásadně přispěl k léčbě následků jedné z nejrozšířenějších autoimunitních chorob, kterou je cukrovka. Banting se o problematiku cukrovky zajímal řadu let a znal vědecké práce, které ukázaly, že příčinou jejího vzniku je nedostatek hormonu inzulin vylučovaného ve slinivce břišní. Ve spolupráci se studentem medicíny Charlesem Bestem se mu podařilo tento hormon extrahovat ze slinivky psů a využít jej po biochemickém vyčištění k léčbě pacientů.

Havárie ve sněhové pustině

Do britské metropole však mířil s jiným svým vynálezem. Od roku 1938 se věnoval fyziologickým problémům pilotů za letu a prováděl klinická šetření pro královské kanadské letectvo. Výsledkem jeho bádání byl revoluční návrh tlakového oděvu, vymyšleného tak, aby zabránil pilotům omdlít při dokončování vysokorychlostních manévrů, provázených velkým přetížením.

Oděv chtěl Banting představit zástupcům britského letectva osobně, a tak nastoupil v osudný pátek do vojenského letadla s tříčlennou posádkou, která ho měla přes Newfoundland a Atlantický oceán dopravit do Londýna.

Krátce po vzletu však selhaly letadlu oba motory a brzy bylo zřejmé, že se do Anglie už nedostane. Jako východisko zvolil pilot nouzové přistání ve sněhové pustině asi 16 kilometrů jižně od kanadského přístavu Musgrave. 

Náraz do země byl bohužel mnohem tvrdší, než posádka zamýšlela. Radista a navigátor zahynuli na místě, Banting a pilot J. C. Mackey přežili, vědec se však bohužel vážně zranil a byl v kritickém stavu. Trvalo hodiny, než se k havarovanému letadlu s přísně tajným posláním dostala záchranná služba. Když se vědec konečně dostal do nemocnice, bylo už pozdě. Brzy ráno 21. února 1941 zemřel a o necelé dva týdny později byl pohřben se všemi vojenskými poctami na hřbitově Mount Pleasant v Torontu.

Kdo byl vlastně tento pozoruhodný muž?

Válečný hrdina od mládí

Banting se narodil 14. listopadu 1891 v Allistonu v Ontariu a v roce 1916 vystudoval s nadprůměrným výsledkem lékařství v Torontu. Ihned poté se zapsal do armády a v březnu následujícího roku byl v hodnosti poručíka poslán do Británie. Následovala roční služba na západní frontě ve Francii, kde působil ve francouzsko-kanadské všeobecné nemocnici jako lékař praporu.

V létě roku 1918 převzal 13. kanadskou polní nemocnici poblíž Arrasu v severní Francii. V září téhož roku byl Vyznamenán Vojenským křížem za statečnost na bojišti, když pokračoval v ošetřování zraněných vojáků i pod palbou a byl přitom sám zraněn.

V únoru 1919 se vrátil domů do Kanady a začal pracovat v torontské nemocnici pro nemocné děti. V létě téhož roku opustil armádu.

Po několika měsících práce v Torontu si otevřel vlastní lékařskou praxi v Ontariu a v roce 1920 začal působit na částečný úvazek jako asistent ve Fyziologickém ústavu na Západoontarijské univerzitě. Někdy v té době ho zaujala problematika cukrovky, jíž se začal studijně věnovat. 

Objev inzulinu

Díky četbě vědeckých prací a lékařských článků o slinivce břišní Banting věděl, že cukrovku vyvolává nedostatek hormonu, který slinivka břišní produkuje, a začal se zabývat myšlenkou, jak tento hormon izolovat a dodat tělu uměle. 

V roce 1921 začal v laboratoři profesora fyziologie Johna Jamese Rickarda Macleoda zkoumat možnosti extrahování tohoto hormonu, přičemž největšího pochopení a podpory se dočkal u Macleodova asistenta, studenta lékařství Charlese Besta. Ve spolupráci s ním se mu podařilo 27. září 1921 izolovat z Langerhansových ostrůvků v psí slinivce látku pojmenovanou jako isletin a několika pokusy provedenými rovněž na psech si ověřil, že při léčbě projevů cukrovky skutečně funguje.

Pankreas psů však nemohl pro masovou produkci léku postačovat. Členem výzkumného týmu se proto stal další specialista, biochemik James Collip, jenž přišel na to, jak extrahovaný hormon čistit. Banting tak mohl začít používat k výtažkům isletinu také břišní slinivky krav a prasat. Na světě byl nový lék, jenž jeho vynálezci nakonec přejmenovali z isletinu na inzulin. Prvním pacientem, jemuž byl úspěšně aplikován, byl čtrnáctiletý diabetik Leonard Thompson.

I když Banting získal inzulin ve spolupráci s Macleodem, nevycházel s tímto fyziologem nejlépe (více si cenil spolupráce se studentem Bestem) a v roce 1922 si raději otevřel vlastní soukromou ordinaci a diabetickou kliniku v kanadské nemocnici pro vojenské veterány na Christie Street v Torontu. Když 25. října 1923 získal spolu s Macleodem za převratný objev inzulinu Nobelovu cenu, rozdělil se s Bestem o svůj díl finanční odměny, aby tak vyzdvihl jeho podíl na objevu. Macleod naopak podobně ocenil přínos biochemika Collipa.

Na armádu nezapomněl

Přestože z armády odešel, zůstal Banting nadále veden jako důstojník v záloze, a když v roce 1939 vypukla nová světová válka, okamžitě nabídl Královské kanadské armádě své služby. Stejně jako za první války navrhoval, že bude sloužit přímo v Evropě v bojových liniích, ale vojenští velitelé se rozhodli využít spíš jeho mozek než odvahu, a zařadili jej ke zdravotnickému sboru.

Protože hlavní tíha bojů spočívala v té době na bedrech britských pilotů, zaměřil se úspěšný vědec zejména na to, jak by situaci co nejvíce ulehčil jim. Vedle otázek spojených s působením přetížení se zabýval také možnostmi léčby popálenin a působil jako styčný důstojník mezi britskou a severoamerickou zdravotní službou.

Svůj poslední vynález, jímž byl speciální letecký oblek, již bohužel britským pilotům doručit nedokázal…