Kliknutím zvětšíteSpor Galilea Galileiho s katolickou církví začal už někdy kolem roku 1610, kdy slavný toskánský astronom, filozof a fyzik vydal své dílo Hvězdný posel (Sidereus Nuncius). V něm popisoval svá astronomická pozorování, která provedl svým novým, mnohem silnějším dalekohledem (mimo jiné jím objevil galileovské měsíce planety Jupiter).
Tato pozorování dovedla Galilea k tomu, že začal veřejně podporovat heliocentrickou teorii Mikuláše Koperníka, publikovanou v Koperníkově epochální práci Šest knih o obězích nebeských sfér (De revolutionibus orbium coelestium) z roku 1543. Galileovy závěry se ovšem setkaly se značným odporem velké části tehdejší vědecké obce a také katolické církve. Učenec to těžce nesl.
„Můj milý Keplere, přál bych si, abychom se zasmáli pozoruhodné hlouposti obyčejného stáda. Co říkáte na hlavní filozofy této akademie, kteří jsou naplněni tvrdohlavostí osla a nechtějí se dívat ani na planety, na Měsíc, ani do dalekohledu, i když jsem jim tu možnost svobodně a záměrně tisíckrát nabídl? Opravdu, tak jako oslové si zacpávají uši, tak i tito filozofové zavírají oči před světlem pravdy,“ stěžoval si Galileo Galilei v dopise Johannesi Keplerovi ze srpna 1610 roztrpčeně na ty filozofy, kteří se odmítli byť jen podívat jeho dalekohledem, a přitom se stavěli proti jeho objevům. Jak k nim Galileo vlastně došel a proč se celý spor tak vyhrotil?
Nedostudovaný profesor
Galileo Galilei se narodil 15. února 1564 v rodině italského loutnisty a hudebního skladatele Vincenza Galileiho v Pise. Tam také nastoupil na Univerzitu v Pise, která patří k nejstarším v Evropě. Původně chtěl studovat lékařství, ale nakonec se zaměřil na filozofii a matematiku. Z finančních důvodů studia nedokončil, ale, pravděpodobně vzhledem k výjimečnému talentu, se i tak stal v roce 1589 na této vysoké škole vyučujícím a několik let pomáhal studentům osvojovat si matematiku.
V té době se experimentálně zabýval problémy pohybu (svislým pádem, volným pádem, šikmým vrhem) a dospěl k mnoha vynálezům (například hodinkám na měření tepu pulsologikum, nakloněné rovině, s jejíž pomocí popsal teorii volného pádu, nebo vodnímu čerpadlu).
K jeho proslaveným pokusům z té doby patří ty, jimiž vyvrátil Aristotelovu teorii, že rychlost padajícího předmětu je přímo úměrná jeho hmotnosti. Podle některých zpráv spočívaly Galileovy experimenty na toto téma v tom, že shazoval různě vážící předměty ze světově slavné šikmé věže v Pise, čímž v očích svých studentů značně zpopularizoval experimentální vědu.
Galileo Galilei u inkvizičního soudu v Římě v roce 1633
Po čtyřech letech mu v Pise skončila smlouva, proto se rozhodl zažádat o uvolněné místo na Univerzitě v Padově. Toto místo koncem září 1592 opravdu získal, poté až do roku 1630 působil na této škole jako profesor matematiky, geometrie, mechaniky a astronomie – přestože sám vlastně neměl své akademické vzdělání dokončeno a nikdy už je ani nedokončil.
Dalekohled namířil vzhůru
Právě na padovské univerzitě Galileo vyvinul také dokonalejší a silnější dalekohled, jímž nezkoumal jen pozemské dálavy, ale jako možná prvního jej napadlo obrátit ho ke hvězdám.
Objevitelem samotného principu dalekohledu přitom nebyl. Předběhl ho italský vědec Giambattista della Porta, který popsal tento princip již v roce 1590. Nebyl ani jeho prvním výrobcem, tím byl zřejmě Zacharias Janssen z Nizozemska. Právě Galileo ale začal produkovat dalekohledy ve velkém, navíc je nabídl benátské vládě jako vynikající vojenský prostředek. Ta ho za ně jmenovala 25. srpna 1609 doživotním profesorem Univerzity v Padově.
Galileo nevymyslel ani dnešní název přístroje, s tím přišel až později německý astronom a Galileův přítel, již zmíněný Johannes Kepler, jenž spojil dvě starořecká slova téle – daleko a skopejn – hleděti, čímž vzniklo slovo teleskop neboli česky dalekohled. Sám Galileo říkal svému optickému přístroji tubus opticus, tedy zraková trubice.
Dalekohled obrácený k noční obloze mu pak odhalil celou řadu dodnes uznávaných vesmírných objevů: například nerovný povrch Měsíce a jeho hory i krátery, čtyři největší měsíce planety Jupiter nebo fáze planety Venuše, která, podobně jako pozemský Měsíc, zdánlivě mění svůj tvar podle toho, ze které strany je osvětlována Sluncem, takže se v různých dobách jeví jako menší či větší srpek. Pomocí dalekohledu Galileo zjistil také to, že Mléčná dráha se skládá z hvězd.
Po zveřejnění svého nebeského výzkumu v roce 1610 si získal zprvu uznání, vyjádřené například zlatým řetězem v hodnotě 400 dukátů, který získal od medicejského panovníka Cosima III. za objev Jupiterových měsíců (dvůr Medicejských představoval v renesanční Itálii centrum vědy, umění a filozofie). Dobyté renomé mu pomohlo k místu dvorního matematika ve Florencii. V této souvislosti se ale hodí zmínit i legendu, která je ke Galileovi méně vstřícná, protože tvrdí, že se do Florencie potřeboval uklidit před hněvem benátského dóžete, který prý přišel na to, že Galileo není skutečným vynálezcem dalekohledu a že ho tedy při jeho prodeji trochu podvedl.
Spor o výklad vesmíru
Pak se ale nad kariérou úspěšného učence objevil daleko větší mrak. „Galilea přivedl jeho výzkum k tomu, že začal obhajovat dílo polského astronoma Mikuláše Koperníka (1473-1543). Koperníkova teorie o sluneční soustavě se středem ve Slunci však byla v rozporu s učením mocné římskokatolické církve, která v té době v podstatě vládla Itálii. Církevní učení tvrdilo, že středem vesmíru je Země, nikoli Slunce,“ píše o podstatě sporu, jenž vedl až k inkvizičnímu řízení, italský autor Maurice Finochiario v práci Obrana Koperníka a Galilea: kritické uvažování ve dvou aférách.
Koperník ve své slavné studii „Šest knih o obězích nebeských sfér“ zformuloval zcela novou a celistvou heliocentrickou teorii, jež znamenala převratný pohled nejen na vzájemný vztah Slunce i Země, ale tím, že jako první odmítla Zemi přiznat nejvýznamnější místo v centru všehomíra, zejména na chápání místa člověka v kosmu.
U církevních i vědeckých autorit se však tak tato teorie s velkým pochopením nesetkala. Když se ji v polovině 80. let 16. století pokusil obhájit a rozvinout další italský astronom a filozof Giordano Bruno, jenž šel ještě dál a prohlásil, že ani Slunce není středem vesmíru, ale pouze jeho části, dnes nazývané Sluneční soustavou (přičemž zřejmě jako první zformuloval názor, že vesmír je nekonečný), inkvizice ho zatkla a odsoudila na hranici, kde shořel v únoru roku 1600. Byl posledním, koho kdy římská inkvizice upálila.
A deset let po jeho smrti se najednou vynořil toskánský učenec, který na základě pozorování dalekohledem prohlašoval, že Kopernik měl pravdu.
Doba ale přece jen pokročila, a tak se církev nestavěla ke Galileově teorii tak nepřátelsky. „Jezuitští astronomové, odborníci na církevní učení, vědu a přírodní filozofii, byli k novým myšlenkám zprvu skeptičtí a nepřátelští. Nicméně to, že dobré dalekohledy se staly během jednoho nebo dvou let dostupnými, jim umožnilo Galileova pozorování zopakovat,“ uvádí anglická Wikipedie.
Galileo Galilei získává zlatý řetěz v ceně 400 dukátů od dvora Medicejských, který uchvátil svými objevy
Na římské jezuitské univerzitě Collegium Romanum (Římská kolej) tak začali tamější astronomové skutečně po Galileově vzoru pozorovat noční oblohu a minimálně jeden z nich, rakouský jezuita Christoph Grienberger, s Galileovými teoriemi sympatizoval. Generální představený Tovaryšstva Ježíšova (oficiální název jezuitského řádu) Claudio Acqauaviva ho však vyzval, aby nadále hájil aristotelské pojetí. Nejvýznačnějším astronomem té doby byl navíc Christopher Clavius, německý jezuitský matematik a astronom. A ten se s myšlenkou měsíčního pohoří nikdy nesmířil.
Navzdory respektu, který si Galileo do té doby získal, nebyla teorie heliocentrismu uznána a v roce 1616 ji římská inkvizice prohlásila formálně za herezi. Nijak ale proti ní zatím nezasahovala.
Zesměšnil papeže
Toskánský astronom se možná i proto nevzdal a předkládal na podporu svých tvrzení další hypotézy. Ještě v tom roce například zformuloval teorii o přílivu a odlivu jako důsledku nerovnoměrného pohybu Země kolem Slunce. Ta byla sice chybná, protože pomíjela gravitační působení Měsíce na Zemi, jež je ve skutečnosti zásadním činitelem, ale na svou dobu byla přesto velmi průkopnická. Vycházela totiž ze správného předpokladu, že pohyb Země kolem Slunce je „nerovnoměrný“, respektive nestacionární, tedy těleso se nepřivrací ke Slunci stále stejnou stranou. Chybný závěr vycházející z jinak přesného pozorování přitom nebyl u Galilea úplně neobvyklý, protože k jeho slabinám opravdu patřila jistá unáhlenost při formulování závěrů vyplývajících z jeho bádání, což mu někteří jeho vědečtí současníci vyčítali.
Otázka přílivu a odlivu se stala také předmětem Galileova nejlegendárnějšího a doslova osudového díla, slavného Dialogu o dvou systémech světa, jenž byl napsán v italštině a poprvé vyšel ve Florencii v roce 1632. „Galileo dal svému mateřskému jazyku přednost před latinou, kterou tenkrát obvykle vědci psali, aby mohl oslovit co nejširší okruh čtenářů,“ píše Jan Novotný z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v práci Mořská dmutí a Galileo.
Pro svůj výklad uspořádání světa zvolil Galileo formu rozhovoru mezi třemi vzdělanci, Salviatim, Simpliciem a Sagredem, z nichž první obhajuje Koperníkův názor, druhý ptolemaiovskou teorii zastávanou církví a třetí má roli zvídavého tazatele a zároveň jakéhosi rozhodčího. „Čtenář ovšem brzy pochopí, že nejde o střetnutí rovnocenných soupeřů. Galileo se ani příliš nesnaží předstírat neutralitu. Zatímco Salviati je informován o nejnovějších vědeckých objevech (občas se odvolává na výzkumy Akademika, kterým je míněn sám Galileo), Simplicio je muž sice učený, ale otrocky závislý na autoritách, z nichž rád dlouze cituje,“ podotýká Novotný.
Neskrývaná ironie, s jakou Galileo předkládal argumenty svého Simplicia, z nějž dělal nejnedůvtipnějšího účastníka diskuse, smrtelně urazila tehdejšího papeže Urbana VIII., který v přihlouplé postavě, jakkoli představované jako „učená a slavná osoba“, poznal sám sebe – pravděpodobně nikoli neprávem.
Od Galilea to možná bylo netaktické, protože Urban VIII. vystupoval do té doby jako jeho příznivec a ochránce, a dokonce i svolil k tomu, aby Galileo zveřejnil Koperníkovu teorii. Požadavkem církve bylo původně jen to, aby byla označována za hypotézu, tedy vědecký názor, jehož pravdivost nebyla ještě potvrzena. Jinými slovy, až do vydání Dialogu vystupoval Galileo pod papežovou záštitou, to však nyní skončilo. A inkvizice zasáhla.
Inkviziční soud a rozsudek
Při výslechu před inkvizičním soudem Galileo popřel, že by „držel“ víru v koperníkovský názor, ale nadále zastával stanovisko, že by se o heliocentrismu mělo diskutovat spíše jako o vědeckém problému, který je třeba prokázat, než jako o otázce víry. Tento Galileův argument, k němuž se církev původně nestavěla úplně nepřátelsky, ale tentokrát už neobstál.
Po prvotním slyšení skončil Galileo na 18 dní v místnosti inkvizičního úřadu (ne ale ve vězeňské cele), po nichž uznal, že při psaní svého Dialogu pochybil „kvůli svým marnivým ambicím, nepochopení a nepozornosti“. To mu vyneslo možnost přestěhovat se z inkviziční místnosti do vily toskánského velvyslance, jež představovala o poznání luxusnější ubytování.
Joaquin Pinto, obraz Inkvizice
O měsíc později (21. června), byl na příkaz papeže podroben zkoumání záměrů, formálnímu procesu zahrnujícímu ukazování mučících nástrojů obviněnému.
Dne 22. června 1633 vydala církev konečný verdikt: „Prohlašujeme, soudíme a vyhlašujeme, že vy, řečený Galileo… jste tímto Svatým oficiem shledán vážně podezřelým z hereze, to znamená, že jste uvěřil a zastával doktrínu (která je nepravdivá a v rozporu s Písmem svatým a Božím), že Slunce je středem světa a že se nepohybuje z východu na západ a že se Země pohybuje, a není středem světa.“
Spolu s rozkazem přišel následující trest: „Nařizujeme, aby veřejným nařízením byla zakázána kniha Dialogy Galilea Galileiho, a odsuzujeme vás do vězení tohoto Svatého oficia; a jako spásné pokání vám nařizujeme, abyste po dobu tří let jednou týdně recitoval sedm kajícných žalmů.“
Ačkoliv v případu zasedalo deset kardinálů inkvizitorů, rozsudek nesl podpisy jen sedmi z nich. Jedním ze tří chybějících byl kardinál Barberini, papežův synovec. Obecně se má za to, že to znamená, že odmítl podporovat rozsudek. Analýza záznamů inkvizice ale ukázala, že přítomnost pouze sedmi z deseti kardinálů nebyla výjimečná, proto lze závěr, že Barberini protestoval proti rozsudku, zpochybnit.
Doživotní trest vězení byl slavnému astronomovi nakonec změněn na domácí vězení, když se podvolil, že už nebude učit „kacířství“. Ač se traduje, že cestou od soudu pronesl polohlasně větu „A přece se točí“, není tato legenda žádným dobovým pramenem doložena a jde zřejmě jen o pověst. V domácím vězení pak zůstal Galileo skutečně až do své smrti. Jeho Dialogy byly v roce 1634 zařazeny na Index librorum prohibitorum, oficiální seznam zakázaných knih, a vycházet přestaly i jeho další knihy.
Zákaz Koperníkovy teorie však církev postupně uvolňovala, v roce 1820 připustila její šíření tiskem a roku 1835 vyškrtla z indexu i stěžejní Galileův spis. V roce 1992, tedy 359 let po Galileově procesu, vydal papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galileovi.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
