Čečenský historik Abdurachman Avtorchanov, zabývající se profesně zejména dějinami Sovětského svazu, charakterizoval ve své knize Od Andropova ke Gorbačovovi sovětského vůdce Jurije Andropova následujícími slovy: „Aktivní, odhodlaný, vynalézavý a chladný politik krystalicky čistého stalinského kvasu. Snažil se obnovit policejní pořádek v zemi a postupně odstranit kolektivní vedení.“

Záhadný muž

Politikem stalinského typu Andropov na jedné straně zcela nepochybně byl. Ve své kariéře se mimo jiné z funkce sovětského velvyslance v Budapešti podílel na krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956 a z funkce šéfa KGB na přípravě invaze do Československa v roce 1968. KGB pod jeho vedením upevnila svůj dohled nad obyvatelstvem, pod její kontrolu se dostaly všechny sféry života státu i společnosti. Z Andropovovy iniciativy začalo i vysídlování disidentů za hranice.

Volba Jurije Andropova do funkce předsedy prezidia Nejvyššího Sovětu SSSR:

| Video: Youtube

Na druhé straně to byl právě Andropov, kdo ve funkci nejdříve generálního tajemníka ÚV KSSS a později předsedy prezidia Nejvyššího Sovětu zahájil první změny, jež měly reformovat sovětskou ekonomiku, a vytáhl do vedoucí funkce progresivního Michaila Gorbačova, za jehož éry se zhroutila železná opona a později i samotný Sovětský svaz.

Za připomenutí stojí i proto, že právě k němu býval v posledních letech opakovaně přirovnáván Vladimir Putin, rovněž bývalý důstojník KGB, který se navíc o Andropovovi několikrát obdivně vyjádřil.

„V informačním prostoru spolu soupeří dva vzájemně se vylučující mýty o Juriji Andropovovi. V jednom vystupuje jako tajemný organizátor spiknutí prozápadních sil ve vládnoucí sovětské nomenklatuře, k němuž mělo dojít v letech perestrojky. V tom druhém je zobrazen jako mazaný vůdce mocné sovětské tajné policie KGB, který chtěl zajistit její úplnou kontrolu nad stranou a zemí a vrátit zemi do dob masových represí,“ napsal před rokem v článku Jurij Andropov: reformátor nebo konzervátor? publicista Boris Romanov.

Cesta nahoru

Jurij Andropov se narodil 15. června 1914, údajně v rodině s židovskými kořeny. Jeho matka byla podle některých pramenů dcerou židovského klenotníka Karla Fleckensteina z Moskvy. Podle jiných však její rodina pocházela z Finska. Jeho otec byl údajně carský železniční inženýr s vyšším vzděláním.

Mladý Andropov zahájil svou profesní kariéru po absolvování sedmileté základní školy jako telegrafista a od roku 1931 působil jako námořník volžské říční plavby. Absolvoval také Rybinskou technickou školu vodní dopravy, kde se prý dozvěděl poučku, kterou se pak celý život řídil: „Život, Juro, je mokrá paluba. Abys na ní neuklouzl, pohybuj se pomalu. A nezapomeň si pokaždé vybrat, kam položíš nohu,“ cituje tuto radu ruský web Jednou v Rybinském.

V duchu této rady si pak mladý Jurij vybral a stal se zaníceným komsomolcem (členem Komunistického svazu mládeže), v jehož hierarchii postupoval rychle nahoru. Od roku 1938 vedl oblastní komsomolskou organizaci v Jaroslavli, v roce 1939 se stal členem komunistické strany Sovětského svazu a brzy na to byl poslán do nově vzniklé Karelsko-finské svazové republiky, kde se stal prvním tajemníkem republikového Komsomolu.

Po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem pomáhal organizovat tamější obranu a byl několikrát vyznamenán, mimo jiné medailí Partyzán Vlastenecké války. Právě při organizaci partyzánské činnosti se zřejmě dostal poprvé do kontaktu se sovětskou tajnou policií, tehdy ještě se nazývající NKVD. V ní začala pracovat i jeho žena Nina Ivanovna Engalyčeva, s níž se oženil v roce 1935.

Tanky v Budapešti a v Praze

Po skončení války přešel už coby vysoký funkcionář komunistické strany do jejího ústředního aparátu v Moskvě a po Stalinově smrti vstoupil do diplomatických služeb. Stal se sovětským velvyslancem v Budapešti, přičemž se aktivně podílel i na krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956. Podle ruského webu Lenta sehrál „jidášskou roli“ ve věci zatčení tamního předsedy vlády Imra Nagyho, jenž se přidal na stranu povstalců a byl později popraven.

„V noci ze 3. na 4. listopadu se Andropov zúčastnil jednání o podmínkách stažení sovětských vojsk z maďarského území, které se konalo na naléhání Nagyho vlády na vojenské základně v Tökelu. Moskva s jednáním na oko souhlasila, ale hovory skončily zatčením členů maďarské delegace. Tuto akci provedl přímo předseda KGB Ivan Serov,“ píše web Lenta.

Následně Andropov řídil déle než měsíc všechny sovětské akce směřující k potlačení „kontrarevolučních živlů“. Tato aktivita ho vynesla do funkce vedoucího oddělení ÚV KSSS pro dohled nad sovětskými satelity, v níž kolem sebe soustředil skupinu poradců, která si později vydobyla zásadní vliv na dění v Sovětském svazu a udržela si jej až do Gorbačovovy éry.

V roce 1967 se stal novým šéfem KGB, kterým zůstal až do roku 1982. Z tohoto titulu se také podílel na přípravě invaze do Československa v srpnu 1968 a zadržení československých stranických a vládních představitelů, převezených násilím do Moskvy.

close Stranický sjezd východoněmecké komunistické strany SED v roce 1967. Vpravo tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv v rozhovoru s členem politbyra Ústředního výboru SED Erichem Honeckerem. Usmívající se muž vlevo je Jurij Andropov info Zdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Bild 183-F0417-0001-028, Friedrich Gahlbeck, CC-BY-SA 3.0 zoom_in Stranický sjezd východoněmecké komunistické strany SED v roce 1967. Vpravo tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv v rozhovoru s členem politbyra Ústředního výboru SED Erichem Honeckerem. Usmívající se muž vlevo je Jurij Andropov

Rozporuplný šéf KGB

Právě ve funkci prakticky všemocného šéfa tajné služby se však začala ukazovat také již zmíněná Andropovova rozporuplnost. S jeho nástupem do vedení role KGB nebývale vzrostla. Pod její kontrolu se dostaly všechny sféry života státu i společnosti. Andropov začal aktivně a mimořádně tvrdě potlačovat jak disidenty, tak zastánce obnovy národních a náboženských tradic. Lidé s odlišným názorem byli posíláni do psychiatrických léčeben a vysídlováni za hranice.

„Na druhé straně je známo, že Andropov v čele KGB nesouhlasil s návrhem perzekuovat básníka a zpěváka Vladimíra Vysockého, na čemž trval tehdejší hlavní ideolog Michail Suslov. Udržoval osobní kontakty s básníkem Jevgenijem Jevtušenkem, známým svými protistalinskými názory, a sponzoroval divadlo Taganka oblíbené mezi liberální inteligencí. Z iniciativy Andropovovy dcery Iriny se z exilu vrátil literární kritik Michail Bachtin,“ tvrdí Boris Romanov.

Andropov také v roce 1980 a 1981 vystupoval coby šéf KGB proti návrhům řešit vojenskou okupací krizi v Polsku – polské obrodné hnutí nakonec potlačil za pomoci tanků vlastní armády přímo polský premiér Wojciech Jaruzelski.

Na druhé straně vojenskou intervenci v Afghánistánu, k níž došlo v roce 1979, pomáhal osobně připravovat.

Na čele moci

Po smrti Leonida Brežněva v listopadu 1982 se Andropov stal jeho následníkem ve funkci generálního tajemníka ÚV KSSS a 16. června 1983 doplnil tuto funkci i titulem předsedy prezidia Nejvyššího Sovětu. Stal se tak jednoznačně nejmocnějším mužem tehdejšího sovětského bloku a tuto moc hodlal také využít. Dlužno dodat, že ne úplně špatným způsobem.

„Záměrem Andropova a jeho okolí bylo začít v zemi provádět neodkladné modernizační změny a hledat nové způsoby, jak reformovat sovětskou ekonomiku s cílem zvýšit její efektivitu. Pozornost věnoval boji s korupcí a zneužívání postavení uvnitř stranické nomenklatury,“ uvádějí historici.

close Generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov na oficiálním snímku ze srpna 1983. Generálním tajemníkem byl zvolen v listopadu 1982, už v únoru 1984 ale zemřel. Bylo mu 69 let info Zdroj: Wikimedia Commons, Tass, volné dílo zoom_in Generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov na oficiálním snímku ze srpna 1983. Generálním tajemníkem byl zvolen v listopadu 1982, už v únoru 1984 ale zemřel. Bylo mu 69 let

Do vedoucích funkcí začal vyzvedávat mladší funkcionáře a vytvořil si nové perspektivní vedení KSSS, v němž našli uplatnění lidé jako Michail Gorbačov, pozdější hlavní tvůrce sovětské přestavby, nebo Andrej Gromyko, ministr zahraničí, jenž přispěl k postupnému uvolňování mezinárodních vztahů.

„Kolem Andropova se začalo formovat jakési ústředí pro ekonomický rozvoj, které vyvolalo všeobecné oživení ekonomického myšlení v zemi: začalo se diskutovat o různých problémech a v tisku se objevovalo mnoho článků, které by ještě před rokem nebo dvěma nemohly vyjít,“ napsal ruský historik Roj Medveděv.

Ale ani tato snaha se neobešla bez kontroverzí, protože některá Andropovova opatření k posílení pracovní kázně se pohybovala na hraně zákona nebo dokonce za ní, a to i na sovětské poměry. „Mnoho lidí si bude ještě dlouho pamatovat náhlé razie v kinech, obchodech a dokonce i v lázních za účelem kontroly dokladů, při níž se museli lidé zodpovídat z toho, proč nejsou na svém pracovišti,“ píše Romanov. (Za zmínku stojí, že po sovětském vzoru probíhaly podobné razie v té době také u nás, pozn. red.)

Zahraniční politika

Vedle vnitropolitické opozice čelil Andropov také vyostřené mezinárodní situaci. Nový americký prezident Ronald Reagan označil SSSR za říši zla a za cíl své zahraniční politiky si vytkl boj proti němu. Napjaté vztahy pomohla dočasně uvolnit desetiletá žačka z Manchesteru Samantha Smithová, která v prosinci 1982 napsala Andropovovi osobní dopis, v němž se ptala, zda se dá zabránit válce mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými.

Sovětskému vůdci se po Reaganově vyostřeném projevu Samanthin dopis hodil, takže ji pozval k návštěvě Sovětského svazu, jež se v létě 1983 opravdu uskutečnila. To vyvolalo opravdu jisté oteplení vzájemných vztahů, ale jen nakrátko.

Záhy po Samanthině návratu do Spojených států, dne 1. září 1983, totiž Sověti sestřelili civilní letoun Boeing 747 korejských aerolinek s 269 lidmi na palubě, jenž se omylem dostal nad jejich území, a svět se dostal již po několikáté bezmála na hranu jaderné války.

Právě toto období si dnes často připomínají historici srovnávající Andropova s Putinem. „Na konci jeho života se s Andropovem něco stalo: buď onemocněl, nebo u něj propukla raná demence – začal věřit v pravděpodobnost náhlého jaderného raketového útoku Američanů na SSSR. Byla to strašně nebezpečná věc, která málem vedla ke světové jaderné válce. A v tomto smyslu samozřejmě dnes zaznívá ozvěna s Putinem,“ uvedl loni v televizním rozhovoru spisovatel Andrej Ostalskij.

Podle ruského opozičního politika Leonida Gozmana by však Andropov na rozdíl od Putina v obdobné situaci invazi proti Ukrajině nezahájil. „Byl to realista. Ostatně řekl nádhernou větu: Neznáme zemi, které vládneme. On chápal, že zemi, jíž vládne, nerozumí. Proto by se samozřejmě do tohoto dobrodružství nedostal. Nevím, která z historických postav kromě Vladimira Putina se mohla dostat do tak šíleného, beznadějného dobrodružství. Hitler pravděpodobně.“