Kliknutím zvětšíteGeneze slova gestapo je poměrně známá, jde o zkratku slov Geheime Staatspolizei, což doslova znamená tajná státní policie. Ale třebaže právě tato ozbrojená složka německého nacistického režimu bývá spojována s represemi na okupovaném území nebo i v samotném Německu nejčastěji, je dobré mít na paměti, že gestapo bylo jen jednou z mnoha složek, které páchaly nacistické zločiny. Konkrétně na holokaustu, tedy na masovém vyvražďování Židů, ale i dalších národů a etnik, se podílely i německá kriminální policie (kripo) a uniformovaná pořádková policie.
Skutečností zůstává, že gestapo tvrdě potlačovalo odbojové hnutí v Německu i v Němci okupované Evropě, že jeho příslušníci používali při výsleších násilí včetně mučení a že tato tajná policie koordinovala deportace Židů a nepohodlných lidí na smrt.
„Sám Adolf Hitler byl přesvědčen, že musí existovat nějaký druh politické policie, která bude chránit Třetí říši tím, že bude hledat a likvidovat všechny disidenty a odpůrce. Protože odpůrci Třetí říše mohli pocházet z jakékoli sociální vrstvy a jakéhokoli postavení ve společnosti, mohlo gestapo potenciálně podezřívat kohokoli. Kvůli neustálému podezírání a vytrvalosti při hledání protivníka se stalo jedním ze symbolů Hitlerovy hrůzovlády a jím prováděného teroru,“ píše web History Crunch.
Mučírna gestapa ve Francii:
Meziválečná německá demokracie
Výmarská republika, jak se nazývalo německé státní zřízení před nástupem Hitlera k moci, měla do dokonalosti nepochybně daleko. Drsné válečné reparace ve výši 132 miliard zlatých marek nutily německou vládu tisknout více peněz, což vedlo k pádu kdysi pevné německé marky. Německá armáda nesměla mít více než 100 tisíc mužů, byla bez branné povinnosti, bez tanků, těžkého dělostřelectva, ponorek a vojenského letectva.
To vyvolávalo u Němců neblahý pocit osobního ponížení – podle slavného sociologa Eliase Canettiho byla německá armáda v podstatě ztělesněním mýtu o velkém a ochranném německém lese, představujícím základní symbol německé identity.
„Měšťané, rolníci, dělníci, učenci, katolíci, protestanti, Bavoři, Prusi – všichni spatřovali v armádě symbol národa. Hlubší kořeny tohoto mýtu pocházely z lesa. Les a vojsko mají pro Němce nejtěsnější souvislost a jedno i druhé se dá označit za masový symbol národa; jsou v tomto ohledu přímo totožné,“ napsal Canetti před lety ve svém rozsáhlém historicko-sociologickém eseji Masa a moc.
Silná německá marka byla zase vnímána jako odraz mezinárodní slávy Německa. Pád těchto dvou důležitých atributů národního sebeuvědomění ve 20. letech minulého století byl jedním z důvodů, proč byli Němci ochotni naslouchat diktátorovi slibujícímu, že slávu a sílu Německa opět obnoví.
Na druhé straně byla Výmarská republika (i přes rostoucí antisemitismus ve společnosti) stále ještě demokratickým zřízením. Její ústava zaručovala práva jednotlivce a právní ochranu, včetně svobody slova, svobody tisku a rovnosti před zákonem. Země byla federací tvořenou státy Pruskem, Bavorskem a Saskem, které měly dokonce i své vlastní politické policie, ale všechny tyto složky musely výše uvedená práva respektovat.
„Politická policie se zaměřovala zejména na potlačení politického násilí mezi antidemokratickými hnutími extrémní pravice a levice, tedy policejní kontrolu nacistické strany na jedné straně a komunistické strany na druhé. Obě tyto strany se v Německu stávaly od roku 1930 stále populárnějšími. Proto se politická policie z výmarské éry snažila během následujících tří let reagovat především na tato – často násilná – masová hnutí,“ uvádí Encyklopedie holokaustu.
Nastupuje totalitní hrůzovláda
Třicátého ledna 1933 se však i přes tuto snahu stal novým německým kancléřem Adolf Hitler, který se nijak zvlášť netajil svým záměrem proměnit Německo v násilnou diktaturu, k čemuž hodlal využít i tajnou politickou policii.
Německé politické policejní složky však byly nadále decentralizovány a podléhaly jednotlivým státům federace, případně jejich státním či místním samosprávám, nikoli německému kancléři. A ústava Výmarské republiky stále platila.
Aby tyto překážky překonal, začal Hitlerův režim od února 1933 transformovat Německo pomocí dekretů. Nejdůležitější z nich byl dekret vydaný 28. února 1933 po požáru Říšského sněmu (Reichstagu), zapáleného samotnými nacisty. Tento dekret „dočasně“ omezoval práva jednotlivce, například právo na soukromí a právo na právní ochranu.
Policii to významně usnadnilo sledování, vyšetřování i zatýkání režimu nepohodlných osob, zejména politických oponentů nacismu. Zásluhou dekretu mohla bez překážek číst cizí soukromou poštu, odposlouchávat telefonní hovory a prohledávat byty a domy i bez soudního povolení k domovní prohlídce.
Mučící nástroje gestapa, snímek pochází z Prahy
Vzniká gestapo
Samotné gestapo bylo zformováno poté, co tehdejší pruský ministr vnitra, jímž nebyl nikdo jiný než Hermann Göring, oddělil politické a výzvědné složky pruské policie od pořádkové policie a začal je osazovat tisíci nacistů, zejména členy SS (Schutzstaffel, doslova Ochranný oddíl neboli ozbrojená polovojenská organizace Hitlerovy NSDAP) a SD (Sicherheitsdienst, tedy zpravodajská služba SS a NSDAP).
Vznikla tak nová policejní síla, tajná státní policie, jíž se právě před 90 lety, 26. dubna 1933, postavil do čela. Nová složka dostala pravomoc sledovat, zatýkat, vyslýchat a internovat jakékoli „nepřátele“ státu.
V době, kdy Göring organizoval gestapo, řídil SS Heinrich Himmler, pod jehož velení přešly o tři roky později, v dubnu 1936, všechny německé policejní složky včetně gestapa. V témže roce se gestapo sloučilo s německou kriminální policií (kripem), přičemž výsledný útvar získal označení Sicherheitspolizei (neboli sipo), tedy tajná policie.
Na jaře 1938 získal Hitler absolutní moc i nad německou brannou mocí, když s pomocí Göringova gestapa či sipa odstavil dva její předchozí vrchní velitele. Poté začal s reorganizací armády, v jejímž průběhu bylo sipo spojeno s armádní zpravodajskou službou (SD), čímž vznikla nová organizace Ústředí říšské bezpečnosti (RSHA, tedy Reichssicherheitshauptamt), do jejíhož čela byl dosazen Reinhard Heydrich.
„Kvůli všem těmto častým změnám byly funkce gestapa nejasné a často se překrývaly s působením ostatních složek německých ozbrojených sil,“ uvádí Encyklopedie holokaustu.
Příkladem jsou například mobilní vražedná komanda Einsatzgruppen na východní frontě, která zatýkala a shromažďovala všechny Židy a další „nežádoucí“ na nově dobytých územích a buď je vraždila přímo na místě, nebo je posílala do vyhlazovacích táborů. Tyto oddíly spadaly pod SS, ale současně byly i součástí gestapa. To bylo také pověřeno ostrahou židovských ghett, do nichž byli Židé sváženi, a zaváděním nucených prací. Na těchto úkolech ale zase často spolupracovalo i s pořádkovou policií.
Koncentrační tábor Dachau:
Temná tvář gestapa
Jednotky gestapa se staly tragicky proslulými svou nezměrnou a předem promyšlenou krutostí, mučením, ale také rafinovaným psychologickým nátlakem a schopností oklamat své zamýšlené oběti. „K odhalování a zatýkání politických oponentů používalo gestapo několik metod: konkrétně mučení, sledování a využívání udavačů,“ píše web Study Smarter.
Příslušníci gestapa se přímo učili jednotlivé mučící techniky, které byly testovány na vězních v koncentračních táborech, zejména v prvním německém koncentráku v Dachau, jenž byl otevřen už v roce 1933 a původně byl určen zejména pro politické vězně.
„Během celého svého působení fungovalo gestapo bez jakýchkoli omezení ze strany civilních soudních a státních orgánů, což znamenalo, že jeho členové nemohli být za žádnou ze svých policejních praktik souzeni. To dodalo jeho činnosti prvek elitářství. Jeho příslušníci věděli, že ať udělají cokoli, nebude to mít pro ně žádné důsledky,“ uvádí Encyklopedie holokaustu.
To vše mělo za důsledek, že gestapo vyvolávalo ve 30. a 40. letech v Německu i na dobytých územích u obyvatelstva nemalou hrůzu. V této souvislosti však stojí za zmínku, že v absolutních číslech šlo o relativně malou organizaci. Třeba ještě v roce 1937 dosahoval počet jejích příslušníků jen asi 6,5 tisíce mužů a ani v době největší moci nepřesahoval 20 tisíc členů.
Armáda udavačů
K tomu, aby i v této velikosti dokázalo gestapo účinně ovládat populaci čítající až 66 milionů lidí, hodlalo zásadním způsobem využít onu třetí zmiňovanou metodu svého fungování: čerpání informací od rozsáhlé sítě udavačů a externích spolupracovníků.
„Gestapo umělo velmi účinně využívat proslulé domovnice a domovníky, hlásící, co se v jejich domě a jeho okolí děje. Na první pohled to vypadalo docela jednoduše. Zdálo se, že jde prostě o to využívat hlášení od udavačů k pronásledování politických oponentů. Rychle se ale ukázalo, že všechno komplikuje jedna věc: lidé začali využívat hlášení na gestapo k tomu, aby si vyřídili účty se svými partnery, sousedy, šéfy nebo kolegy v práci. Objevila se celá řada případů manželských párů, kde každý nahlašoval každého, aby tak získal společný majetek jen pro sebe, bralo se to téměř jako alternativa k rozvodovému řízení,“ uvádí web History Hit.
Takové množství udání samozřejmě tajnou policii zatěžovalo a bránilo jí to v její hlavní činnosti, tedy v pronásledování příslušníků aktivního odboje a antinacistů. Úředníci gestapa proto nakonec začali některá obvinění z osobní msty sami smetávat ze stolu, protože došli k závěru, že údajní udaní provinilci nijak neohrožují systém.
Agenti německého gestapa, zatčení po osvobození belgického Lutychu, čekají v cele lutyšské pevnosti
Skutečné nebezpečí vyvstalo z těchto malicherných hlášení teprve tehdy, pokud nacistická moc chtěla v nějaké zemi začít z exemplárních důvodů masově trestat. Klasickým příkladem je známá heydricháda po likvidaci zastupujícího říšského protektora v protektorátu Čechy a Morava. V takovém případě pak likvidovala lidi i přesto, že věděla, že obvinění proti nim je falešné a malicherné – právě proto, že nic nevěděli a tajná policie se přes ně nemohla dostat k dalším podezřelým, se hodili pro okamžitou popravu.
Zajímavostí také je, že přes svou oddanou a hrůzně efektivní službu nacistickému režimu zdaleka ne všichni gestapáci byli přesvědčení nacisté. Většinou šlo o běžné zaměstnance, skutečných členů NSDAP bylo v gestapu jen asi tři tisíce.
Přestože po válce byli někteří příslušníci gestapa v rámci norimberských procesů souzeni za organizování válečných zločinů, zločinů proti lidskosti i za účast na popravách, podle Židovské virtuální knihovny bylo důležitých představitelů organizace dopadeno a postaveno před soud jen velmi málo.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
