„Rusko odpovídá na odpor palebnou silou. Spíše než posílat muže bojovat dům od domu a místnost od místnosti si jejich vojenská doktrína žádá bombardování těžkými zbraněmi a ze vzduchu… Charkov a další města utrpěly vážné škody, a pokud víme, je tam mnoho civilních obětí… Deprimující závěr, který jsem vyvodil z jiných válek, v nichž jsem viděl Rusy v akci, je, že by to mohlo být ještě mnohem horší,“ napsal letos 5. března po vypuknutí konfliktu na Ukrajině válečný zpravodaj BBC Jeremy Bowen. 

Bowen ví, o čem mluví, protože jako zpravodaj pokrýval mimo jiné už tzv. první rusko-čečenskou válku, která proběhla v letech 1994 a 1995 poté, co se Čečna, představující součást Ruska, vyhlásila jednostranně za nezávislý stát Čečenská republika Ičkerie.

Vpád do Grozného

Válku zahájil podobně jako v případě Ukrajiny (jež se liší od Čečenska tím, že je už od roku 1991 mezinárodně uznanou nezávislou zemí) vpád vojska Ruské federace na čečenské území. A bitva o hlavní město Čečenska Groznyj, k níž došlo během prosince 1994 až března 1995, postsovětské Rusko navždy změnila.

„Rusko odpovědělo v Čečensku použitím své palebné síly. Ruské dělostřelectvo a letectvo proměnilo během několika týdnů centrum Grozného, typického sovětského města postaveného z betonu a oceli, v trosky,“ popisuje tehdejší ruský postup Jeremy Bowen.

Bitva o Groznyj přitom měla podle původních ruských předpokladů probíhat úplně jinak. Čtyři kolony ruských tanků, obrněných transportérů a pásových bojových vozidel pěchoty (tzv. bévépéček), které na Silvestra 1994 vtrhly s podporou dvou výsadkových pluků ze čtyř směrů do ulic Grozného, počítaly původně jen s lehkým odporem. Na obranu Grozného mohl tehdejší samozvaný čečenský prezident Džochar Musajevič Dudajev (bývalý sovětský pilot bombardéru s bojovou zkušeností z Afghánistánu) nasadit proti této síle jen asi 2000 obránců, z toho jen 200 profesionálních vojáků.

Není divu, že ruský ministr obrany Pavel Gračev prohlašoval, že Čečeni budou smeteni v „nekrvavé bleskové válce“. Rusové však podcenili fakt, že jejich vojáci nemají prakticky žádný výcvik ani zkušenost s bojem ve městě. Na rozdíl od Dudajevových Čečenů.

Dudajev na válečné stezce

Džochar Dudajev se v Čečně prosadil do čela země krátce před rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 poté, co v Moskvě ztroskotal puč KGB proti Michailu Gorbačovovi. V září 1991 zaútočili ozbrojenci Dudajevem ustavené skupiny „Národní svaz čečenského lidu“ na sídlo nejvyššího sovětu Čečensko-Ingušské autonomní sovětské socialistické republiky a jeho vůdce, komunistického politika Dodu Zavgajeva, zabili vyhozením z okna. 

Dudajev poté upevnil své vedoucí postavení a odmítl podepsat s Ruskem smlouvu o tom, že Čečna představuje podřízené území Ruské federace, v podstatě enklávu pro etnickou menšinu.

Rusko se pokusilo zbavit Dudajeva tím, že na podzim 1994 zorganizovalo a vyzbrojilo jeho protivníky, a poté je ještě posílilo ruskými vojáky a jejich těžkou vojenskou technikou. „Byl to stejný trik, který Rusko později použilo na východní Ukrajině,“ komentoval to americký válečný novinář a dopisovatel National Interest Sebastien Roblin.

Jenomže ten postup nezafungoval. Když se protidudajevovská kolona o počtu 1500 až 3000 mužů a 42 ruských tanků T-72 (jen z třetiny ovládaných Čečeny) dostala 26. listopadu 1994 v centru Grozného do přímého střetu s produdajevskou milicí, skončilo to vyřazením 20 tanků pomocí ručně odpalovaných raket, zabitím asi 150 ruských vojáků a zajetím desítek dalších. 

Tím bylo zřejmé, že v Čečně operují ruské jednotky – ruský prezident Boris Jelcin (prezidentem se stal po demokratických prezidentských volbách v červnu 1991) přestal cokoli skrývat a rozhodl se zlomit Dudajevův režim otevřenou vojenskou invazí.

Blesková operace se zvrtla

Ruské velení počítalo s tím, že jeho bojová převaha čečenský odpor snadno zlomí, jenže jejich protivník, jakkoli početně slabší a dezorganizovaný, si v městském boji počínal výrazně efektivněji.

Čečenská strategie spočívala ve vytvoření malých skupin maximálně o 20 až 40 ozbrojencích, usazených ve výškových budovách s výhledem na komunikace, jimiž měla postupovat ruská kolona, a vyzbrojených ručními protitankovými zbraněmi, kulomety a odstřelovačskými puškami.

„Naše taktika byla jednoduchá, ale účinná: nechali jsme vjet ruské kolony do ulic, kde tanky a transportéry nemohly manévrovat. Když se konvoj dostal do úzké uličky, jednoduše jsme odstřelili vedoucí a poslední vozidlo v koloně. Z Rusů se staly sedící kachny na ráně,“ popsal v roce 1999 pro časopis Small War Journal čečenskou taktiku Iljas Achmadov, jenž v neuznané Čečenské republice zastával nějakou dobu funkci ministra zahraničí.

Kolony byly následně napadeny palbou z kulometů a granátometů a ruským vojákům nezbylo než dát se na pěší ústup.

Vyhlazovací údery proti městu

To vedlo ke zlověstné změně ruské taktiky: dalšímu útoku na Groznyj předcházelo bombardování města těžkým dělostřelectvem a kobercové nálety ruského bombardovacího letectva. Šlo bezesporu o vyhlazovací operaci, která nijak nebrala ohled na možné civilní oběti.

„Byl jsem na náměstí Minutka, centru čečenského odporu, v den, kdy bylo zasaženo opakovanými leteckými útoky. Civilisté byli většinou ve sklepích a riskovali smrt pokaždé, když museli opustit úkryt, aby si našli vodu nebo jídlo,“ popisoval tyto nálety válečný zpravodaj Bowen, jenž byl v tu dobu v Grozném.

Na náměstí také zaznamenal zabití několika čečenských ozbrojenců kazetovými bombami a zapálení několika budov. „O dvacet čtyři hodin později byla celá hlavní třída města rozbombardovaná raketovými údery a zahalená kouřem a plameny. V místě, kde jsme natáčeli, se země třásla,“ popisoval Bowen.

Kobercové nálety zabily tisíce civilistů, ale čečenští ozbrojenci pokračovali v odporu, protože na jejich malá uskupení neměla taková taktika vliv. Prezidentský palác v Grozném hájil kontingent asi 500 čečenských ozbrojenců navzdory zničujícím plošným úderům až do noci z 18. na 19. ledna 1995, kdy se pod rouškou tmy nenápadně vytratil.

Válka a její důsledky

Ruské federální síly se pak pokusily ovládnout horské oblasti Čečenska, ale čečenští partyzáni je navzdory ohromnosti ruského vojska vyháněli zpět. Válku pomohlo ukončit až to, když Jelcin pod tlakem okolností změnil svůj přístup a nahradil dosavadního ministra obrany Pavla Gračeva ve funkci generálem Alexandrem Lebeděm, jenž dlouhodobě vystupoval proti válce a nyní mohl začít jednat s čečenskou stranou.

Dne 31. srpna 1996 byla podepsána mírová smlouva. Signatáři byli Alexandr Lebeď a náčelník generálního štábu čečenské armády Aslan Maschadov. O necelý rok později, dne 12. května 1997, se Maschadov již jako čečenský prezident setkal s Jelcinem v Moskvě a podepsali konečnou verzi smlouvy.

Podle nejnižších odhadů přišlo v tomto konfliktu o život 7,5 tisíce vojáků ruské armády, čtyři tisíce čečenských bojovníků a více než 35 tisíc civilistů. Podle jiných se počet obětí pohybuje mezi 80 tisíci až 100 tisíci.

Podle amerického novináře Sebastiena Roblina napomohla první čečenská válka pozdějšímu nástupu Vladimira Putina do funkce ruského prezidenta tím, že v očích mnoha Rusů zdiskreditovala demokracii.

„Byla vnímána jako naprosté ponížení nově demokratického Ruska. Jelcinova vláda se nejenže přiklonila k tvrdohlavému použití síly – čímž se odcizila mezinárodnímu mínění –, ale navíc se ukázalo, že ani není schopná zvítězit,“ uzavírá Roblin.