V lednu 2020 vyšla z americké federální věznice na Floridě po bezmála třiceti letech strávených za mřížemi žena jménem Catherine Woodová. S novináři se nebavila a nové bydlení si našla v domě své sestry. Její propuštění přesto vyvolalo nemalý rozruch.

„Je mi zcela upřímně líto všech lidí, kteří budou muset žít v jejím okolí, zcela upřímně. Myslím, že je pro společnost pořád nebezpečná. Určitě si přeji, ať ji hlídají – aspoň dva roky. Pak ať si jde, kam bude chtít,“ řekl reportérům Wsoc-TV John Engman. Zeť jedné z pěti žen, které Woodová v kooperaci se svou někdejší milenkou ve druhé polovině osmdesátých let zavraždila. Zabíjení oběma sloužilo jako účinné afrodisiakum.

Potkaly se v práci

V roce 1986 se do Grand Rapids v Michiganu přistěhovala tehdy třiadvacetiletá Gwendolyn (Gwen) Grahamová, rodačka z Kalifornie, která vyrostla v Tyleru v Texasu. Působila jako milá a tichá mladá žena, jen s neustále posmutnělým úsměvem ve tváři. Později tvrdila, že tento smutek byl důsledkem sexuálního obtěžování ze strany jejího otce, ale toto obvinění se nikdy neprokázalo a její otec to vždy popíral.

Na předměstí Grand Rapids, v menším městě Walker, si Grahamová našla práci v pečovatelském domě Alpine Manor, kde působila jako pomocná ošetřovatelská síla. Její bezprostřední nadřízenou se stala jen o rok starší mladá žena, která se právě vzpamatovávala z rozpadu sedmiletého manželství. Vdávala se už jako teenagerka, ale po svatbě hodně přibrala, přestala si rozumět s mužem a zůstala ve městě sama a bez přátel. V Alpine Manor pracovala od července 1985 a brzy se stala vrchní ošetřovatelkou. Tato čtyřiadvacetiletá žena se jmenovala Catherine Woodová.

Dům Bordenových měl číslo 92 a stál na Second Street v městě Fall River v Massachusetts
Kdo zabil rodiče Lizzie Bordenové? Krásku porota osvobodila, pochyby ale zůstaly

Obě ženy, podobné si věkem, osudy i momentální osamělostí, se rychle sblížily a jejich vzájemná přátelská náklonnost stejně rychle přerostla v lesbický milostný vztah. Woodová kvůli své nové přítelkyni opět zhubla a obě si začaly užívat nezávazného sexu a divokých večírků v lesbických barech, jimž tehdy sice již trochu hrozil strašák jménem AIDS, ale stále ještě to byla jejich zlatá éra.

„Koncem roku 1986 si obě ženy slíbily nehynoucí lásku, ať se děje, co se děje,“ uvedl na jejich adresu spisovatel Michael Newton v Encyklopedii moderních sériových vrahů (jeho text si lze přečíst na internetové Murderpedii).

Až posud všechno znělo jako příběh s happyendem, jenže pak se začaly věci ubírat úplně jiným směrem. Směrem, z něhož už nebylo návratu. A který byl bez diskuse hrůzný.

Catherine Woodová po propuštění z vězení:

Zdroj: Youtube

Hra na vraždu přestala být hrou

Všechno začalo hned v lednu 1987. S nápadem přišla podle pozdějšího doznání Woodové jako první Grahamová, která už v předchozím roce na podzim navrhla své přítelkyni, že si spolu v posteli užijí daleko více vzrušení, když si vyzkoušejí „hru na vraždu“.

Během sexu pak začala svou partnerku přivazovat k posteli a různě ji dusit nebo jí zakrývat obličej polštářem a tisknout, dokud se Woodová křečovitě neroztřásla a nedostala až na pokraj mdlob. Jindy si role vyměnily. A zjistily, že tak opravdu dosahují větších orgasmů a že je bolest se sexem přitahuje pořád víc.

Britská žena Ann Heronová, která byla záhadně zavražděna 3. srpna 1990. Její vražda nebyla dodnes vyřešena
Zemřela přímo v domě. Záhadná vražda Ann Heronové straší Anglii už přes 30 let

V lednu proto Grahamová přišla se „zlepšovacím návrhem“, jímž se podle ní dala hra na vraždu pozvednout na novou úroveň. Vytipovat mezi pacientkami pečovatelského domu několik dost starých žen na to, aby jejich smrt vypadala přirozeně, jejich udušení opravdu dokonat, a pak si spolu užít. Woodová později tvrdila, že si myslela, že Grahamová jenom žertuje, skutečnost ale byla taková, že i ji tato úvaha okamžitě silně vzrušila.

Aby zachovala zdání hry, zvolila Grahamová jako klíč pro volbu prvních obětí to, že počáteční písmena jejich jmen budou dohromady skládat slovo M-U-R-D-E-R, tedy vražda. Čin hodlala provést sama s tím, že Woodová bude hlídat na chodbě. Kdyby se někdo blížil, měla její kamarádka využít své vedoucí funkce a otočit dotyčného jiným směrem.

Zabijácký kvartál

Plán Grahamové selhal napoprvé hned v počátku, protože ženy, které vytipovala podle jmen, se bránily tak silně, že ošetřovatelka musela svůj záměr udusit je vzdát. Pozoruhodné je, že žádná z žen nepodala kvůli tomu, co se stalo, žádnou stížnost. Je dost možné, že Grahamovou ve tmě nepoznaly a přesvědčily samy sebe, že je to jen nějaká noční můra.

Možné je i to, že je o tom ošetřovatelka přesvědčovala sama. Když od sebe odrazily dusící polštář, aniž by přesně věděly, co se stalo, měly vedle sebe najednou svou milou sestřičku, která je informovala, že ji přivolalo jejich sténání, a se starostlivou péčí se dotazovala, co nepěkného se jim zdálo a zda jim nic nechybí.

Pro Grahamovou nebyla taková póza nijak nepřirozená, protože mezi pacientkami byla spolu s Woodovou opravdu oblíbená, ženy v nemocnici měly tyto dvě ošetřovatelky rády. Obě byly také opakovaně oceňovány svými nadřízenými.

Pablo Escobar na identifikačním snímku pořízeném v roce 1976 kolumbijskou protidrogovou policií
Pablo Escobar: Jeho vězení bylo luxusním hotelem, útěkem z něj si podepsal smrt

Pak konečně Grahamová vkročila do pokoje ženy, která byla příliš slabá na to, aby s ní dokázala bojovat. Byla to pacientka trpící Alzheimerovou chorobou. Zatímco Woodová hlídala v otevřených dveřích, aby mohla současně sledovat vraždu a současně dávat pozor, zda někdo nejde, Grahamová udusila tuto ženu žínkou přitisknutou přes nos a ústa. 

Následovaly tři měsíce postupného vraždění dalších a dalších pacientek. Někdy čin obě pachatelky tak vzrušil, že okamžitě po vraždě utíkaly do volného pokoje, kde si okamžitě dopřály divoký sex s čerstvými vzpomínkami na to, co právě spáchaly. Někdy Grahamová ukradla oběti nějaké osobní předměty (prstýnky, zubní protézy), jež jí pak při sexu posloužily jako fetiš. „Ve vraždění našla obrovské emocionální uvolnění,“ zhodnotili později toto její rozpoložení policejní psychologové. 

Dalšího vzrušení se oběma vražedkyním dostalo, když byly přivolány, aby omyly a připravily mrtvá těla žen, o nichž moc dobře věděly, že je mají samy na svědomí. 

Hele, my je zabíjíme

Ačkoli se to zdá být neuvěřitelné, obě mladé ženy se ve své honbě za větším a větším vzrušením rozhodly postoupit ještě na vyšší úroveň a svěřily se s tím, co dělají, kolegům. Přiznání a s ním spojené vyšší riziko odhalení vyplavilo do jejich krevního oběhu další čistý adrenalin, který už začínaly potřebovat jako drogu.

A dlužno dodat, že riskování se jim vyplatilo: jejich slovům nikdo neuvěřil, kolegové je posílali s takovými špatnými vtipy do háje. Nevarovalo je ani to, když jim sexuchtivá Grahamová ukázala své „suvenýry“, které ukradla zavražděným a schraňovala je v poličce.

Luka Rocco Magnotta v roce 2012, kdy ho policie zadržela po útěku do Evropy.
Vlákal studenta do domu, tam ho rozřezal. Video s vraždou zveřejnil na internetu

O něco později si Grahamová začala přát, aby si i Woodová užila „při akci“ aktivnější roli a aby se tedy prostřídaly: ona sama že bude hlídat a Woodová vraždit. To ale její spoluvinice odmítla, na něco takového se přece jenom necítila připravená. Později před policisty vypovídala, že po celou dobu jejich vztahu byla Grahamová ta dominantní, jak po stránce sexuální, tak i fyzické a emocionální.

Vraždění nakonec ustalo v dubnu, ale ne proto, že by dívky někdo odhalil nebo přistihl při činu - jednoduše proto, že se jako milenecký pár rozešly. Grahamové se totiž zalíbila jiná ošetřovatelka a začala chodit s ní. Brzy na to se spolu odstěhovaly do Texasu, kde začaly obě pracovat v kojenecké nemocnici.

Woodová zůstala znovu sama a cítila se opět zrazená. Potřebovala se někomu vypovídat a po ruce nebyl nikdo jiný než její bývalý manžel. Tomu se nakonec opravdu svěřila, nějakou dobu však trvalo, než to pochopil, strávil a došlo mu, že má jednat. Teprve asi po roce zavolal policii.

Diskutabilní přiznání a trest

Policie se musela kvůli velkému časovému odstupu od spáchání vražd a také kvůli tomu, že oběťmi byly seniorky, u nichž se násilné úmrtí nedalo s jistotou prokázat, opřít při dokazování zejména o svědectví Woodové, jež se rozhodla vypovídat na základě dohody o vině a trestu: výměnou za nižší trest pro sebe svědčila proti Grahamové tak, aby jí byla prokázána vražda prvního stupně.

Kolik pacientek obě pachatelky sprovodily během těch tří hrůzných měsíců ze světa, se nikdy přesně nezjistilo. V domově zemřelo v tomto období celkem čtyřicet lidí, ale byl to domov pro seniory, takže taková úmrtnost byla normální. Na základě svědectví Woodové nakonec policisté vytipovali celkem osm případů, které začali vyšetřovat. Po prověření všech okolností snížili jejich počet na pět a obě ženy zatkli.

Sériový vrah Fred West
Rodina jako z hororu. Manželé brutálně znásilňovali a vraždili. I vlastní děti

Grahamová se před soudem pokusila hájit historkou o svém znásilnění v dětství vlastním otcem, ale nepodařilo se jí prokázat její pravdivost. Její právník zase argumentoval, že Woodová lže a hází všechno na Grahamovou jen proto, aby se jí pomstila za rozchod. Ani to však porotu nepřesvědčilo. Žena byla odsouzena k šesti doživotním trestům bez možnosti podmínečného propuštění.

Woodové, jež vystupovala před soudem současně jako obviněná i jako spolupracující korunní svědkyně, porota uvěřila. Dostala dvakrát dvacet let ve federální věznici s mírnějším režimem a v lednu 2020 byla propuštěna na svobodu. 

Ne všichni jsou však o její roli bezvýznamného pěšáka, vlečeného dominantní osobností, tak jednoznačně přesvědčeni. Novinář Lowell Cauffiel napsal v roce 1992 o vraždách v pečovatelském domě knihu Navždy a pět dní, v níž přinesl svědectví lidí, znajících a popisujících Woodovou jako patologickou nátlakovou lhářku, která si libuje v tom, že v životech jiných lidí rozpoutává zmatky…