Onoho rána 6. prosince 1917 se pětačtyřicetiletý vlakový dispečer Vincent Coleman rozloučil se svou ženou Frances, dal pusu na rozloučenou také své dvouleté dcerce Eileen a zamířil do práce. Ze svého domova v Russellově ulici na severním halifaxském předměstí, známém jako Richmond, to měl pouhých pět bloků.

Nepracoval totiž ve velké cihlové budově halifaxského nádraží na North Street, ale v mnohem menší dřevěné stanici uprostřed kolejiště překladového nádraží v Richmondu. Dělal jen pár metrů od halifaxského válečného přístavu, na jehož molech bylo v těch dobách neustále rušno.

Obětavý kolega

„Coleman pracoval pro společnost, jíž všichni v Halifaxu říkali interkoloniální železnice, i když byla v roce 1916 přejmenována na kanadské vládní železnice. Jako dispečer měl vyšší postavení než obyčejní telegrafisté. Jeho úkolem bylo řídit masivní železniční dopravu, generovanou přeplněným válečným přístavem,“ uvádí kanadské Námořní muzeum Atlantiku.

Muž měl na starost nejen nesčetné nákladní vlaky, vozící náklad do lodí v zaplněných přístavištích, ale i veškerou osobní dopravu přes Halifax a důležité vojenské a lazaretní vlaky.

Díra v zemi, do které u Lindalu v roce 1892 vjela lokomotiva.
Záhada ztraceného vlaku: Lokomotiva náhle zmizela pod zemí, nikdy se nenašla

V práci byl Coleman oblíbený i oceňovaný, protože to byl podle dochovaných svědectví obětavý a přátelský člověk. Na svém kontě měl veřejnou pochvalu za pomoc při zastavení rozjetého vlaku, a byl také velmi aktivní v železničních odborech. „Toho rána měl ve své peněžence vedle několika lístků do tomboly na pomoc vítězství výstřižek o nadcházejícím setkání odborů v Montrealu,“ píše Námořní muzeum.

„Železnici miloval. Miloval také svou práci a rodinu,“ řekla v roce 2018 o Colemanovi kanadské stanici CBC News jeho vnučka Ann Finlaysonová. „Kdykoli nám babička vyprávěla o dědovi, vždy ho popisovala jako milujícího tátu, tolik hrdého na své děti. Byli to hrdí seveřané.“

Výbuch v Halifaxu - minuta po minutě:

Zdroj: Youtube

Krátce poté, co Coleman vystřídal u telegrafu dispečera z noční služby, se z přístavu ozvala tlumená rána, po níž začal stoupat nad řadami stojících nákladních vagonů před nádražím sloup černého kouře. V přístavním zálivu Bedford Basin právě vzplála po srážce s jinou lodí francouzská muniční loď Mont-Blanc.

Srážka s hrůznými důsledky

Následky tohoto ohně měly být již brzy zničující. Muniční loď, jíž velel kapitán Aimé Le Médec, totiž vezla do Halifaxu 227 tun TNT, 223 tun benzenu, 56 tun střelné bavlny, 1602 tun tekuté kyseliny pikrové a 544 tun suché kyseliny. Byla tedy doslova napěchovaná vysoce třaskavým materiálem s ohromující brizancí. 

K požáru došlo v důsledku srážky Mont-Blanku s norskou nákladní lodí Imo, vedenou kapitánem Hakonem Fromem. Zatímco Mont-Blanc vplouval do přístavu, Imo se z něj chystala vyplout. Záliv byl úzký a míjející se lodě se musely předem domlouvat pomocí signalizace, kudy která popluje.

Imo měla vyplout z přístavu pravou stranou plavební dráhy, ale tu jí zablokoval jeden americký parník, jehož lodivod nerespektoval pravidla pohybu lodí v úžině. Imo v důsledku toho plula plavební dráhou na špatné straně. Dostala se tak na kolizní kurz s Mont-Blankem, vedeným v tu chvíli přístavním lodivodem Franciesem Mackayem.

Zdroj: Youtube

Obě lodě se uviděly na vzdálenost asi 1,2 kilometru a začaly si dávat signály na srozuměnou, že plují ve stejném kurzu. Mackay upozorňoval druhé plavidlo, že má přednost, nesetkal se však dostatečně včas se vstřícnou reakcí. Když obě lodi konečně vypnuly motory, byly už příliš blízko a setrvačnost je dál hnala proti sobě.

Mackay nechtěl Mont-Blanc natvrdo zakotvit, protože se obával, že by vzniklý otřes mohl odpálit výbušniny. Proto se pokusil vyhnout se lodi Imo zatáčkou doleva, aby se obě lodi minuly po pravoboku. Příď Mont-Blanku díky tomuto manévru Imo skutečně minula a nedošlo k čelnímu nárazu, Mackay však vystavil kolizi lodní bok - a to právě v místě, kde se nacházel první nákladový prostor.

Ke srážce došlo v 8:45 ráno. Její bezprostřední následky nebyly nijak vážné, ani jedna z lodí nebyla fatálně poškozena. Obrovskou tragédii však znamenal fakt, že náraz uvolnil na Mont-Blanku sudy s benzolem, a ten po jejich pádu vytekl na palubu. Vzápětí ho zapálily jiskry z tření obou lodí o sebe. Muniční loď zachvátil požár, který se velice rychle vymykal kontrole.

Situace po explozi. Snímek zachycuje v pravé části zničenou budovu přístavní truhlárny, vlevo od středového stožáru jsou zbytky zkroucené oceli
Výbuch munice v Port Chicago zabil stovky lidí. A navždy změnil americkou armádu

Kapitán Médec si záhy uvědomil, že jeho posádka nemá šanci takovou situaci zvládnout. Měl ještě teoretickou možnost uhasit oheň tím, že loď potopí otevřením ventilů v jejím trupu, ale tu nezvolil. Možná se obával zatarasení a zneschopnění celého přístavu potopeným vrakem (což by byl vzhledem k následné katastrofě krutý paradox), možná ho tato možnost prostě nenapadla. Místo toho dal rozkaz opustit loď. 

Médekovu neakceschopnost se pokusil ještě napravit hrdinný kapitán přístavního remorkéru Horatio Brennan, který se vzdor osobnímu riziku pokusil odtáhnout hořící Mont-Blanc z města, ten měl ale na uskutečnění svého záměru příliš málo času.

Pyroklastický mrak vytvořený explozí. Tato fotografie byla údajně pořízena 15 až 20 sekund po explozi, ve vzdálenosti asi dva kilometry od centra výbuchuPyroklastický mrak vytvořený explozí. Tato fotografie byla údajně pořízena 15 až 20 sekund po explozi, ve vzdálenosti asi dva kilometry od centra výbuchuZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Library and Archives Canada, volné dílo

Protože byl stále válečný stav, nebyl Mont-Blanc nijak signalizačně označen jako loď s nebezpečným nákladem, aby se nestal terčem německého říšského námořnictva. V přístavu tak nikdo nevěděl, jak nesmírně nebezpečné plavidlo tam hoří. A spousta zvědavců se sbíhala se na toto divadlo podívat.

Námořníci z Mont-Blanku, kteří dopluli na břeh v záchranných člunech, se sice snažili lidi varovat, ale jejich francouzštině v hukotu požáru na lodi nikdo nerozuměl. Schylovalo se ke katastrofě.

Zdržte vlak! Sbohem, chlapci

Jeden z námořníků doběhl i na stanici, v níž začínal svůj nový pracovní den Coleman, a vrazil do dveří.

Tady už jeho varování slyšet bylo; bylo to trochu dál a stěny oddělovaly místnost od venkovního hluku. Coleman i jeho šéf William Lovett tak dobře rozuměli tomu, co jim uřícený a na smrt vyděšený muž říká. Oba také začali vzápětí odcházet s cílem dostat se co nejdál od přístavu. Coleman se ale ještě ve dveřích otočil a vrátil se ke svému telegrafnímu klíči. Vzápětí udělal něco, za co mu dodnes vzdává úctu celá Kanada.

Vrak bitevní lodi Liberté po výbuchu. Loď skončila v toulonském přístavu v troskách, poškozeny byly i další lodě
Smrt v přístavu. Ničivá exploze poslala ke dnu loď se stovkami námořníků

Zodpovědný dispečer si totiž uvědomil jednu věc: V 8:55 se měl v Halifaxu objevit osobní vlak číslo 10 ze Saint John v Novém Brunšviku. Šlo o noční vlak, jenž mohl vézt až 300 lidí a měl jen během několika málo minut přijet na nádraží North Street - přímo před planoucí Mont-Blanc. A Coleman, otec dětí, se rozhodl riskovat svůj život odvysíláním zprávy, která ho zastaví.

Pozdější noviny uváděly tuto slavnou Colemanovu poslední depeši v lehce různém znění s drobnými odchylkami, nejčastěji je ale její obsah citován takto:

„Zdržte vlak. Loď s municí hoří v přístavu na molu 6 a vybuchne. Hádám, že tohle bude moje poslední zpráva. Sbohem, chlapci.“

„Coleman zjevně věděl, že hrozba exploze je bezprostřední a že hledí smrti do tváře. Dokonce použil telegrafickou zkratku pro Sbohem, chlapci,“ uvádí Námořní muzeum. 

Výbuch znamenal apokalypsu

Potom v 9:05 muniční loď Mont-Blanc explodovala. A byla to vůbec nejhorší nejaderná exploze způsobená člověkem v celých známých dějinách. Molo 6 i samotná loď v jediném mžiku zmizely v plamenné kouli, která se přeměnila v obrovský hřib dosahující výšky bezmála dvou kilometrů. Všechny domy na obou stranách přístavu srovnala tlaková vlna výbuchu se zemí.

Exploze také smetla řady nákladních vagonů seřazených na richmondském nádraží. Některé úplně vymazala ze zemského povrchu, jiné odmrštila vzduchem.

Colemanova stanice, nacházející se jen něco málo přes 200 metrů od centra výbuchu, úplně zmizela. Výbuch ji rozdrtil a pohřbil v troskách z kolejiště, přes něž se vzápětí přehnala osmnáctimetrová vlna tsunami vyvolaná explozí.

Zničené budovy krátce po výbuchu dusičnanového hnojiva síranu amonného v chemičce v Oppau 21. září 1921
Peklo v Oppau. Jedna z největších nejaderných explozí dějin vymazala město

Právě tato přílivová vlna měla na svědomí nejvíce obětí. Výbuch řadu lidí pouze omráčil, ale vlna, která se valila bezprostředně po něm, jim už nedala žádnou naději. Osudnou se stala také Colemanovi.

„V Námořním muzeu Atlantiku lze ještě dnes vidět skvrny od vody v Colemanově peněžence. Také jeho hodinky pochmurně vypovídají o hrůzné síle, která se na něj snesla: jejich ručičky i krystal to odfouklo pryč a zadní stranu hodinek to rozbušilo jako kladivem. Coleman bezpochyby zemřel okamžitě u svého telegrafního klíče,“ píše Námořní muzeum Atlatiku s odkazem na některé předměty, které se podařilo po odvážném dispečerovi najít a uchovat.

Následky exploze v Halifaxu, dělníci začínají odklízet troskyNásledky exploze v Halifaxu, dělníci začínají odklízet troskyZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Dodnes se neví úplně přesně, kolik lidí přišlo v důsledku halifaxské exploze o život. Odhaduje se, že samotná exploze a následná přílivová vlna si vyžádaly bezprostředně asi 1600 životů (bohužel včetně 600 dětí do 15 let), další zhruba tisícovka lidí podlehla později zranění. Celkový počet zraněných činil asi 9000.

Vlak se tragédii vyhnul

Vlak, kvůli jehož zastavení Coleman obětoval svůj život, na nádraží opravdu nedojel a všichni v něm explozi přežili. Dlouhá léta si ale Kanaďané kladli otázku, jestli jeho zdržení opravdu vyvolal dispečerův hrdinný zákrok.

Podle Námořního muzea odvysílal Coleman svou zprávu po železniční telegrafní lince, takže ji měla slyšet každá stanice z Halifaxu až do Trura po celé trati. Na každé stanici pracoval výpravčí, který měl v takovém případě okamžitě nastavit semafor do polohy stát. 

Vlak, jehož dojezdu se Coleman nejvíce obával, měl být tímto způsobem zastaven ve stanici Rockingham, poslední zastávce před Richmondem. To se prý ale nestalo.

V libanonském Bejrútu explodoval sklad s  vysoce výbušným dusičnanem sodným.
Neštěstí v Bejrútu si vyžádalo přes 130 mrtvých. Na místě byl i český turista

S mnoha cestujícími i se strojvůdcem tohoto vlaku hovořil později vyšetřovatel Archibald MacMechan, jehož závěry vyšly v roce 1978 v knize Grahama Metsona Exploze v Halifaxu. Podle MacMechana ve chvíli, kdy Coleman odvysílal svou varování, už vlak projel Rockinghamem a zastavit se jej nepodařilo. Naštěstí měl ale několikaminutové zpoždění, takže byl v okamžiku exploze dostatečně daleko a výbuch mu jen rozbil okna a několika cestujícím přivodil lehká zranění.

Na druhé straně kanadský železniční historik Jay Underwood objevil v novinách Moncton Transcript ze 7. prosince 1917 článek, naznačující, že Coleman vlak skutečně zastavit mohl. V tomto článku se totiž píše: „Strojvůdce Gillespie zázračně unikl smrti – Strojvůdce Gillespie, který jel ve čtvrtek ráno do Halifaxu expresem č. 10, dorazil dnes ráno do Monctonu, kde převzal expres č. 9 z Halifaxu. Strojvůdce Gillespie unikl smrti jen o kousek. Jeho vlak jel včas, ale dispečer z Rockinghamu ho patnáct minut zdržel. Gillespie říká, že exploze vyrazila okna z vlaku v Rockinghamu asi čtyři míle (zhruba 6,5 kilometru. pozn. red.) od Halifaxu. Celá posádka č. 10 je v bezpečí.“

Jak dále podotýká Námořní muzeum, i když může být sporné, zda Coleman tento vlak zastavil, byl to jednoznačně jeho úmysl a jeho odvážný čin také jasně zastavil všechny ostatní přijíždějící nákladní a osobní vlaky.

Zpráva upozornila Kanadu na to, co se děje

Velmi zásadní, dokonce možná ještě důležitější byl navíc druhý, nezamýšlený účinek Colemanovy zprávy. Upozornil totiž na katastrofu celou Kanadu a podal přesnou informaci, kde k neštěstí došlo a proč. To mělo obrovský význam, protože exploze vzápětí zničila veškeré komunikační spoje, takže nebýt Colemanovy depeše, ztratila by se spousta cenného času zjišťováním, proč Halifax mlčí a co je tam vlastně v nepořádku.

„Colemanovo poselství, po němž asi hodinu později následovalo podrobnější volání o pomoc od úředníka Halifaxského interkoloniálního úřadu, uvedlo celý železniční systém do plného provozu a kanadské železnice vyslaly ještě téhož dne do Halifaxu šest různých pomocných vlaků z Trura, Kentville, Amherstu, Nového Glasgowa a Monctonu. Ty přivezly hasiče, lékaře, zdravotní sestry, zdravotnický materiál a vyprošťovací posádku,“ uvádí muzeum.

Tato pomoc byla v životně důležitých prvních hodinách naprosto kritická pro osud stovek životů, protože následujícího dne všechny práce zpomalila sněhová bouře. Americké záchranné vlaky dorazily podle muzea až o dva dny později.

Loď Imo skončila po explozi na mělčině na Dartmouthské straně přístavuLoď Imo skončila po explozi na mělčině na Dartmouthské straně přístavuZdroj: Wikimedia Commons, Nova Scotia Archives and Records Management, Canadian Navy Heritage, volné dílo

Rychlá reakce železnic umožnila rychlé dovezení těžké vyprošťovací a odklízecí techniky i záchranných a stavebních čet. Díky tomu se v Halifaxu pozoruhodnou rychlostí rozběhly obnovovací práce. „Poničený válečný přístav začal během pouhého týdne znovu fungovat a vlaky s rachotem projížděly ruinami Richmondu, dopravovaly zásoby pro lodě, jež se začaly nakládat přes obnovené přístavní můstky, a přivážely cestující na opravené nádraží North End,“ píše Námořní muzeum.

Colemanova rodina přežila

Štěstí v neštěstí měla Colemanova rodina. Jeho dům, nacházející se jen 600 metrů od širšího centra výbuchu, exploze pobořila a zapálila, ale Colemanova žena s dcerou uvnitř přežily. Na malou Eileen se sice zřítil kuchyňský dřez, který jí vážně pořezal krk (její modré šatičky potřísněné krví jsou dodnes vystaveny v muzeu), a Colemanova manželka Francis si vážně poranila záda, ale obě zůstaly naživu a později je našly Colemanovy starší děti Gerald a Eleanor, jejichž škola byla naštěstí dost vzdálená a neutrpěla škodu. S pomocí vojáků je pak dopravily do nemocnice Camp Hill. Matka i dcera se uzdravily. Francis Colemanová se nakonec dožila vysokého věku 92 let a řady vnoučat.

Následky výbuchu v Bolevci, k němuž došlo 25. května 1917
Výbuch v bolevecké muničce před 105 lety rozpoutal peklo. Dodnes ho halí tajemno

Pár dní poté našly týmy prohledávající trosky také tělo Vincenta Colemana ve zničeném kolejišti. Frances dostala jeho telegrafní klíč, hodinky a pero, jež o několik let později darovala Veřejným archívům Nového Skotska. V roce 2005 byly přeneseny do Námořního muzea Atlantiku. Ve stejném roce darovala rodina Colemanových muzeu Vincentovu peněženku a Eileeniny šaty, jež dnes tvoří součást expozice věnované výbuchu.

Kanada na Colemana ani na ostatní hrdiny z Halifaxu (včetně odvážného kapitána remorkéru, jenž se pokusil Mont-Blanc odtáhnout a rovněž při této akci zahynul) nikdy nezapomněla. Vince Coleman byl v roce 2004 uveden do Kanadské železniční síně slávy a byl mu také věnován jeden díl kanadského televizního seriálu Minuty odkazu, ukazujícího krátké okamžiky z kanadské historie, na něž může být Kanada hrdá.

I když tento krátký díl obsahoval některé nepřesnosti (Coleman se v něm například snaží varovat lidi v bezprostředním okolí stanice, tam ale bylo překladiště a lidé se tam nenacházeli, díl také nadsazuje počet lidí ve vlaku, když Coleman mluví o sedmi stovkách namísto tří set), přece jen byl připomínkou toho, že do té doby nepředstavitelná katastrofa přinesla také mimořádné příklady sebeobětování se a touhy pomoci.