V kalendáři se psalo datum 1. srpna 1944. Bylo za deset minut dvě. Na severním předměstí Varšavy v obvodu Żoliborz se právě potkal oddíl ilegální celostátní polské vojenské odbojové organizace Zemská armáda s německým náklaďákem plným vojáků. To byl problém: oddíl mířil na místo srazu Zemské armády, kde mělo v pět odpoledne vypuknout povstání, jež se mělo rozšířit na celou zem. Němci něco takového neměli vědět. Teď ale stáli v cestě tajným polským vojákům.

Německý velitel váhal. Má tu partu mladíků, jimž zpod oblečení vyčuhovaly provizorní uniformy a pod kabáty se tu a tam zablýskly samopaly, zastavit, nebo se tvářit, že ji vlastně nevidí? Vyjde z konfliktu vítězně? Poláci byli zřejmě hůř vyzbrojeni, ale v dané chvíli měli převahu.

Nakonec Němci přece jen zahájili palbu, ale než stačili někoho trefit, Poláci podnikli protiútok.

"Hodili jsme do jejich náklaďáku granáty, které explodovaly… a podařilo se nám přeběhnout přes ulici a ukrýt se u zbývající části naší jednotky," popsal to později kapitán inkriminovaného oddílu Zemské armády.

Varšavské povstání, zlomový okamžik polských dějin, tak bylo zahájeno vlastně předčasně. Začal se odvíjet děj, který skončil obrovským krveprolitím. Vedle německého teroru se na tom podepsalo i fakt, že nikdo nepřišel povstalcům na pomoc. Sovětská armáda byla sice na dosah, ale z rozkazu nejvyššího velení odmítla do dění zasáhnout.

V podzemí od roku 1939

Přípravy k zahájení podzemního odporu začaly ještě před porážkou polských ozbrojených sil v září 1939, po níž odešli polští politici do zahraničí (od 30. září 1939 působila polská exilová vláda v Paříži). Během války se vyvinul polský protinacistický odboj v nejrozsáhlejší ilegální hnutí v Němci okupované Evropě. Jeho jádrem byl nekomunistický Polský podzemní stát s civilními a vojenskými strukturami, podléhajícími exilové vládě.

V roce 1942 se většina nekomunistických polských odbojových organizací spojila, a dala tak vzniknout celostátní odbojové vojenské struktuře, pojmenované Zemská armáda (Armija Krajowa). Jejím úkolem bylo připravit ve spolupráci s exilovou vládou celonárodní povstání nesoucí název Akce Bouře. To mělo vypuknout na celém území předválečného Polska ve chvíli ústupu německé armády před sovětskými vojsky a zajistit, že polské území ovládne Zemská armáda jako legální reprezentant polské exilové vlády ještě před příchodem Sovětů.

Sověti jsou nebezpečný faktor

Sovětský svaz si ale nehodlal nechat něco takového líbit. Když byla v lednu 1944 v návaznosti na postup sovětské Rudé armády Akce Bouře zahájena, začali na osvobozených územích zatýkat nebo i vraždit členy Zemské armády příslušníci tajné sovětské policie NKVD.

Velení Zemské armády nicméně chtělo dosáhnout toho, aby bylo polské hlavní město osvobozeno bez účasti Rudé armády. Mělo pro to politické důvody – Sovětský svaz uplatňoval vůči Polsku územní nároky, které západní spojenci uznali, a hodlal zařadit Polsko do své sféry vlivu, o čemž svědčilo i založení prosovětského Polského národního výboru osvobození v Moskvě 21. července 1944.

Po postupu sovětských jednotek k Varšavě, které v druhé půli července 1944 pronikly až na východní předměstí Varšavy do čtvrti Praga a od větší části města je dělila pouze Visla, se německé velení rozhodlo udělat z Varšavy hlavní opěrný bod německé fronty. Dne 27. července se mělo 100 tisíc Poláků ve věku od 17 do 65 let dostavit podle výnosu generálního guvernéra Hanse Franka na shromáždění na náměstí a podílet se na opevňovacích pracích.

Velení Zemské armády pochopilo, že jestli k tomu opravdu dojde, znemožní to povstání zahájit, a vyzvalo Varšavany, aby výnos ignorovali. Současně si uvědomilo, že už nemůže s vyhlášením povstání otálet, protože takové masové odmítnutí poslušnosti si okupanti nenechají líbit. Hlavní velitel Zemské armády Tadeusz Bór-Komorowski proto vyhlásil mobilizaci sil Zemské armády v oblasti Varšavy. Dne 1. srpna povstání vypuklo. Padesát tisíc odhodlaných, ale jen slabě vyzbrojených Poláků napadlo ve Varšavě německou armádu.

Chybí zbraně

Hlavním problémem povstalců byla výzbroj. Ta pocházela jen z ukrytých zásob předválečné polské armády, zčásti ze zbraní ukradených nebo odebraných Němcům a konečně ze zbraní, které si sama vyráběli. Chybělo jim ale dostatečné zásobování zbraněmi ze vzduchu od západních spojenců, jejich materiální a technické vybavení na Němce nestačilo.

„Celou dobu nás bombardovali. Německé dělostřelectvo pálilo z parlamentní čtvrti, proti které z druhé strany řeky stříleli Sověti, ale často nedostřelili a zasáhli naše pozice. Odhadovali jsme, že musíme udržet předmostí a přechod přes Vislu za každou cenu. Spoléhali jsme na to, že Berlingovi bojovníci nebo Sověti nám poskytnou dostatečně velkou pomoc. Jakmile by to udělali, mohli bychom okamžitě vyrazit a znovu se spojit se Středoměstím,“ vzpomínala v knize Boj o Varšavu amerického historika Normana Daviese povstalkyně Halina Andrzejewska.

Sověti ani prosovětské jednotky polského generála Zygmunta Berlinga ale povstání na pomoc nepřišli. Patnáct set Berlingových mužů se sice dokázalo přeplavit přes Vislu, aby se pokusili povstalce podpořit, ale nemělo dostatečnou dělostřeleckou ani leteckou podporu a téměř všichni padli nebo byli zajati.

A protože Němci měli čas se na povstalce připravit – velitel SS a policie ve Varšavě Paul Otto Geibel byl před všeobecnou vzpourou včas varován – čelili špatně vyzbrojení Poláci připravené početní i materiální přesile, proti níž neměli dlouhodobě šanci.

Po 5. srpnu se jejich situace začala prudce zhoršovat. Z míst, která už se nedala udržet, prchali Poláci varšavskými kanály do zbývajících center odporu. Klaustrofobní prostředí podzemních kanálů se stalo typickým znakem a symbolem varšavského povstání a našlo svůj odraz v řadě děl polské kultury, z nichž zřejmě nejznámější je film Kanály režiséra Andrzeje Wajdy z roku 1957 - velká část tvůrců, herců a členů štábu, kteří se na něm podíleli, se Varšavského povstání opravdu zúčastnila.

Dne 12. srpna se strhly tuhé boje o Staré Město, kde se povstalci drželi i přes silný německý nápor. Bez pomoci se ale nemohli ubránit věčně, takže i Staré Město nakonec padlo do moci německé armády. Ta postupně obsadila většinu varšavských čtvrtí.

Odplatou za protiněmeckou vzpouru pak velkou část města srovnala se zemí - čtvrtina městské zástavby byla zničena už během bojů, dalších 35 procent Němci rozbořili na zvláštní rozkaz po potlačení odporu. Na konci války leželo 85 procent polské metropole v troskách.

Poláci umírají

Hned první den povstání zahynulo 2,5 tisíce vojáků Zemské armády. Jednotky SS a různé podpůrné sbory navíc začaly prakticky od začátku povstání páchat nesmírná válečná zvěrstva. Prvním místem masových poprav zajatců a obyčejných obyvatel centrální čtvrti města bylo hlavní sídlo německé Sicherheitspolizei u Aleje Szucha. Němci a ukrajinské kolaborantské policejní složky zde povraždili pět tisíc až 10 tisíc lidí včetně žen a dětí.

Ve dnech 5. až 7. srpna vyvraždili esesáci všech 40 tisíc obyvatel varšavské čtvrti Wola a ve dnech 4. až 25. srpna kolem osmi tisíc civilistů ve čtvrti Ochota. Do 11. srpna pobili kolem 50 tisíc civilních obyvatel Varšavy.

Obytné čtvrti Němci ostřelovali těžkým dělostřelectvem, střed města srovnali prakticky se zemí. Během celého povstání zahynulo na 150 tisíc civilistů. Celkový počet obětí přesáhl 200 tisíc.

Poláci nakonec kapitulovali 2. října 1944, po dvou měsících tvrdých bojů. Povstání vedlo nejen ke zničení hlavního města, ale i místních vrcholných struktur Zemské armády. Jeho důsledkem tak bohužel bylo mimo jiné konečné otevření cesty k sovětizaci Polska.