Poté, co Němci vtrhli v září 1939 do Polska, poslali židovští manželé Dragnerovi své dcery, dvacetiletou Ernu a osmnáctiletou Felu spolu s jejich sestřenicí Dinou (rovněž osmnáctiletou) z polského města Tylicze do východoslovenského Humenného, kde žila silná židovská komunita. Věřili, že tam budou v bezpečí.

Dne 25. března 1942 však Erna s Dinou patřily mezi bezmála tisícovku slovenských židovských dívek a nesezdaných mladých žen, které skončily v prvním oficiálním transportu Židů do vyhlazovacího tábora Osvětim. Aby se dívky nebouřily, řekli jim, že jedou na práci a budou pryč jen několik měsíců. Ve skutečnosti se jich však slovenská vláda zbavila za poplatek v ceně 500 říšských marek za jednu a s jejich návratem se už nikdy nepočítalo.

(UPDATE: V původním textu jsme v souladu s citovaným zdrojem, webem The Times of Israel, uváděli, že slovenská vláda dívky za tuto cenu prodala. Čtenář Edvard Nichtburger nás s odkazem na slovenský Ústav paměti národa upozornil na to, že tehdejší profašistický slovenský režim naopak tuto částku Německu platil jako tzv. osidlovací poplatek, protože chtěl Židy vystěhovat.)

Fela se prvnímu transportu vyhnula díky tomu, že se už dřív přestěhovala se svým přítelem do Bratislavy. Ani ona ale neunikla Osvětimi trvale. Dostala se tam 23. dubna v osmém transportu, který tehdejší Slovensko vypravilo. Slovenský stát se stal prvním nacistickým satelitem, který deportoval své Židy do vyhlazovacích táborů.

Jen minimum z oněch 997 dívek Osvětim přežilo. Erna, Fela a Dina však to štěstí měly. Obě sestry se po válce přestěhovaly do Izraele, jejich sestřenice žila ve Francii. Jejich příběh i osud dalších slovenských dívek z prvního slovenského transportu zpracovala v nové knize "999: Výjimečné mladé ženy z prvního oficiálního židovského transportu do Osvětimi" spisovatelka Heather Dune Macadamová. Na knihu naváže dokument, který by měl být dokončen během letošního jara. Informuje o tom web The Times of Israel.

Rozpor mezi názvem knihy "999" a skutečným počtem 997 odvezených dívek vysvětluje Macadamová tím, že nacisté měli v plánu odvézt do koncentračního tábora skutečně 999 dívek, ale kvůli několika překlepům v seznamu (který je nyní uložen v archívech jeruzalémského muzea holokaustu Yad Vashem) jich nakonec bylo o dvě méně.

Zamkli je a svlékli

Na východním Slovensku ležel v předjaří 1942 ještě sníh, když začaly obecní rozhlasy vyhlašovat úřední oznámení, že všechny dospívající židovské dívky a nesezdané ženy do 36 let jsou povinny dostavit se k registraci pro zařazení do pracovní služby. Registračními místy se staly obecní instituce jako školy nebo požární stanice. Dívky šokovalo, když je v těchto budovách, reprezentujících státní moc a veřejnou správu, zničehonic zamkli a donutili svléknout se donaha před očima slovenských i nacistických pohlavárů.

Rodiče dívek předpokládali, že se jejich dcery vrátí na večeři domů. Když se to nestalo, zmocnil se jich strach. Macadamová líčí mimo jiné příběh bohatého otce dospívající Magdy Amsterové z Prešova, který ve chvíli, kdy pochopil, co se děje, zkusil okamžitě využít všechny své kontakty k tomu, aby dostal svou dceru z transportu ven. Když se mu to nepodařilo, pronásledoval odjíždějící vlak vlastním autem, s touhou dostihnout ho dřív, než přejede slovensko-polské hranice.

Do Osvětimi transport dojel 26. března 1942. V té době nebyl zdejší koncentrační tábor ještě vybudován, centrem nacistické vyhlazovací mašinérie se stal až později. Dívky z prvního transportu se tak staly první pracovní silou, která ho stavěla: holýma rukama čistily půdu, stavěly baráky, nosily materiál a pracovaly na poli. Netrvalo dlouho a hodně z nich začalo umírat v důsledku epidemií, podvýživy, nehod nebo sebevraždou.

Přesto měly výhodu proti Židům, kteří dorazili do Osvětimi později, protože z nich už šli mnozí přímo do plynových komor. Dívky z prvního transportu, které dokázaly překonat počáteční šok, se však rychle naučily, jak udržet sebe i své blízké naživu. Vedla k tomu místa ve vězeňské samosprávě, v kanceláři vedení tábora (zde přežila Osvětim grafička Helen "Zippi" Spitzerová, o jejímž osudu psal nedávno americký deník The New York Times) nebo v třídírně "Kanada", kde se třídil židovský majetek z transportů. 

"Moje matka byla tvrdá, ale v dobrém smyslu slova. Od prvního dne se učila, jak zůstat naživu. Že přežila, bylo možná z 90 procent štěstí, ale k těm posledním deseti procentům určitě přispěla její osobnost," řekl webu The Times of Israel Akiva Koren, syn Erny Drangerové. Ta pracovala v Osvětimi právě v oddělení "Kanada" a přežila díky schopnosti "ulít" občas něco z tříděných věcí a potravin a použít to buď pro sebe, nebo při směnném černém obchodu.

Nikdo neřekl, že to byly jen dívky

Šedesátiletou spisovatelku Heather Dune Macadamovou, která žije střídavě v New Yorku a v Británii, vedl k napsání knihy mimo jiné fakt, že se dosud nikdo nezmínil o tom, že první transport do Osvětimi tvořily výhradně mladé ženy. "Některým ještě nebylo ani patnáct let. Proč to dosud všichni ignorovali? V mé práci jde o to uhájit jejich památku," uvedla Macadamová v rozhovoru s Times of Israel.

Spisovatelka se o transportu poprvé dozvěděla od Reny Kornreichové, rovněž pocházející z polského Tylicze, jež byla do transportu zařazena i se svou sestrou Dankou a obě naštěstí holokaust přežily. 

Kornreichové vyprávění zpracovala Macadamová v knize "Renin slib: příběh sester v Osvětimi", vydané v roce 1992, a rozhodla se sestavit co nejúplnější seznam dívek z prvního transportu. Ve spolupráci s Nadací Šoa Univerzity Jižní Kalifornie dala dohromady první přehled 22 jmen (originální kompletní nacistický seznam 997 dívek objevila až později) a v roce 2012 s ním zamířila u příležitosti 70. výročí deportace přímo na Slovensko.

"Bylo to jako posvátná pouť," řekla izraelským novinám. Při své cestě se zastavila u pomníku holokaustu na popradském vlakovém nádraží a zanechala zde jak tento seznam, tak dopis, jenž si vyžádala od britského hlavního rabína Jonathana Sackse. Sacks v něm zmínil všechny židovské oběti holocaustu a upozornil na první transport ze Slovenska.

Vzkazu si všimli slovenští příbuzní Adély Grossové, kteří zaznamenali její jméno na spisovatelčině seznamu. Na zprávu o krásné zrzavé dívce z Humenného čekali dlouhých sedmdesát let. Okamžitě spisovatelku kontaktovali.

"Uvědomila jsem si, že je to větší příběh a že jeho součást tvoří osudy mnoha dalších trpících rodin," uvedla Macadamová. Protože v té době ještě panovalo domnění, že nacisté nevedli o prvních transportech kompletní záznamy, a veškerá možná dokumentace byla navíc zničena koncem války, aby nepadla do rukou Spojenců, založila spisovatelka své pátrání na zaznamenaných svědectvích přeživších, na vzpomínkách a na studiu vědeckých prací, jako je třeba Osvětimská kronika autorky Danuty Czechové. Tyto zdroje vzájemně křížila a konfrontovala, aby získala co nejpřesnější časový rámec událostí.

Jedním ze zásadních pramenů se stalo svědectví pětadevadesátileté Edith Friedmannové, žijící v Torontu, která byla jako sedmnáctiletá deportována spolu se svou devatenáctiletou sestrou Leou (ta válku nepřežila). "Edith stále trpí pocitem viny za to, že Lea umřela a ona ne. Je bioložka a pořád přemýšlí o tom, zda v její DNA nebylo něco, co jí umožnilo přežít, zatímco její větší a silnější starší sestře nikoli."

Pro další generace

Potomci sester Drangerových řekli webu Times of Israel, že jsou spisovatelce za zveřejnění příběhu jejich matek velmi vděční. "Z knihy jsem se dozvěděl spoustu věcí, které jsem o své matce netušil a ani bych je dřív nechápal," uvedl Avi Isachari, syn Fely Drangerové.

"Jsme na to nesmírně hrdi. Mám vnouče, takže naše rodina patří už čtvrtou generací mezi přeživší holokaustu. Postarám se o to, aby každý její člen dostal Heatheřinu knihu," řekl Akiva Koren, syn Erny.

Macadamová nyní pracuje na doprovodném dokumentárním filmu "999", který by měl být dokončen do jara 2020.