Kliknutím zvětšíteFilm režiséra Johna McTiernana se Seanem Connerym v roli litevského kapitána byl natočen na motivy románu "Hon na Rudý říjen", který napsal odborník na špionážní žánr Tom Clancy v roce 1984. Příběh vyprávěl o sovětském kapitánovi, jenž se pokouší i s ponorkou jménem Rudý říjen, vybavenou moderním mimořádně tichým pohonem, zběhnout do Spojených států. Rusové se však nechtějí ponorky vzdát a zahájí její rozsáhlý "lov", jenž dovede obě světové mocnosti bezmála k válce.
Příběh čerpal z atmosféry zvýšeného mezinárodního napětí 70. a 80. let minulého století, i přesto se však jevil jako čistá fikce. Jeho základ ale volně vycházel ze skutečné historické události.
Vzývatel Říjnové revoluce
Předobrazem Conneryho kapitána byl sovětský důstojník Valerij Michajlovič Sablin, politruk (politický komisař) na sovětské protiponorkové fregatě (tedy nikoli ponorce) třídy Burevestnik, v NATO známé pod názvem Krivak, který v listopadu 1975 inicioval na své lodi vzpouru - na rozdíl od filmového Ramiuse však nechtěl zběhnout na Západ, ale stát se vůdcem nové ruské revoluce.
Podle webu věnujícího se dějinám válečnictví War History Online byl Sablin znám jako důstojník, který nesnášel nespravedlnost. V Říjnovou revoluci (bolševický převrat z roku 1917 vedoucí ke svržení carského režimu) a její ideály prý upřímně věřil, právě proto se však dostával opakovaně do konfliktů. Vadila mu sovětská byrokratická administrativa, která udělala z "dělnického státu" zemi prolezlou obrovským množstvím korupce.
Symbolem stranického pokrytectví tohoto období byl i tehdejší předseda Nejvyššího sovětu Leonid Iljič Brežněv, jehož vnitrostranická doktrína stability dávala funkcionářům komunistické strany "klid na práci", takže k pohybům ve funkcích prakticky nedocházelo. Důsledkem tohoto stavu byly stále výrazněji se rozvírající nůžky mezi životní úrovní dělnické třídy a stranických aparátčíků.
Na druhé straně byl sovětský režim v roce 1975 považován za dostatečně pevný, bez šance na jakoukoli zásadnější změnu. Politická opozice v zemi neexistovala, v ostatních státech socialistického bloku byla během uplynulých let přesvědčivě potlačena (protikomunistické povstání v Maďarsku rozdrtily sovětské tanky v roce 1956, pokus o reformní hnutí v Československu v roce 1968).
Sablin se proto domníval, že má-li nějakým způsobem zvrátit poměry ve své zemi a vrátit ji k tomu, co pro ni považoval za správnou cestu, musí vykonat nějaký symbolický, demonstrativní čin. Jeden příklad z historie k tomu už měl.
Jako na křižníku Potěmkin
Jako vzdělaný marxista-leninista a navíc jako politický komisař znal Sablin dobře příběh vzpoury na bitevní lodi Potěmkin z roku 1905. Viděl také němý film Sergeje Ejzenštejna z roku 1925, jenž tuto událost umělecky zpracoval a dodnes je považován za jeden z nejvýznamnějších filmů v dějinách nejen sovětské, ale i světové kinematografie. Pro Sablina se stal osud námořníků z křižníku Potěmkin, jejichž vzpoura spolu s tzv. Krvavou nedělí podnítila v roce 1905 první ruskou revoluci, zásadní inspirací při plánování vlastního postupu.
Coby politruk měl Sablin na lodi, nesoucí jméno Staroževoj (česky Strážní nebo Strážce), za povinnost seznamovat námořníky s oficiální politikou Sovětského svazu. Mezi další, "skrytější" povinnosti politických důstojníků patřilo dohlížet na vojáky, odhalovat mezi nimi případné "podvratné živly", a ty pak hlásit sovětské tajné státní policii KGB. Agentem KGB tedy podobně jako řada dalších politických komisařů opravdu byl - hlavním podvratným živlem se však hodlal v dohledné době stát především on sám.
Během svých politických přednášek na palubě lodi promítl námořníkům, což byli osmnáctiletí až dvacetiletí branci, Ejzenštejnův film, aby mu věřili, že lepší svět je možný. Díky otevřenosti při diskusích si u nich také získal větší oblibu, důvěru a loajalitu, než jaké se těšil kapitán fregaty Anatolij Putornyj.
Přednášky mu vynesly post obdivovaného velitele, kterého byli muži na lodi ochotni následovat, potřeboval ale impuls, jenž by celé dění rozhýbal. Ten nakonec objevil ve výročí Říjnové revoluce, které si každoročně připomínala celá země a vlastně i celý mezinárodní socialistický blok. Staroževoj v té době kotvil v Rižském zálivu na pobřeží Baltského moře (dnešní Estonsko) a Sablin se rozhodl využít vzpomínek na dávno padlé bojovníky k tomu, aby znovu vyvolal revoluci.
Zběh? Ne, revolucionář
Dne 7. listopadu 1975 tak shromáždil své nejvěrnější námořníky v čele s dvacetiletým Alexandrem Sheinem, jenž Sablinovi naprosto důvěřoval, a vyhlásil akci. Společně zamkli kapitána v jeho kabině, a pak si rozdělili úkoly. Shein organizoval námořníky jednomyslně podporující Sablina a politruk zatím agitoval mezi ostatními důstojníky na lodi a snažil se je získat na svou stranu. Aby se jevil jako přesvědčivý zastánce lidové demokracie, nechal je o možné podpoře vzpoury hlasovat, z čehož vzešla plichta - osm z 16 důstojníků jeho kroky podpořilo, osm bylo proti.
Protože v té době už měl na své straně většinu námořníků, naložil Sablin s důstojníky, kteří byli proti, stejně jako s kapitánem a rovněž je zamkl (až tak velkým vyznavačem demokracie, aby je nechal jen tak být, zase nebyl, navíc mu bylo zřejmé, že hraje o krk).
Jednomu z důstojníků se však přece jen podařilo pláchnout z lodi na pevninu, což Sablin zjistil. Bylo mu jasné, že uprchlík vzburcuje úřady, a došlo mu, že musí rychle reagovat. Vyplul proto i s fregatou ze zálivu na otevřené Baltské moře, odkud hodlal zamířit do Leningradu (dnešního Petrohradu), kde chtěl zagitovat veřejnost pro podporu svého povstání. To vnímal jako pokračování Říjnové revoluce, jež v roce 1917 vyvrcholila právě v Petrohradu útokem bolševiků na Zimní palác, tehdejší sídlo carské moci.
Právě tehdy se jeho osud začal lehce podobat filmovému kapitánu Ramiusovi. Aby se totiž do Lenigradu dostal, musel proplout mezinárodními vodami poblíž švédského ostrova Gotland, což vedlo sovětské orgány k podezření, že se pokouší i s válečnou lodí zběhnout.
Sablin však emigraci nezvažoval, jeho plány byly úplně jiné. Hodlal promluvit k lidem v Sovětském svazu a nahlas vyslovit všechno, o čem se po straně už dlouho šeptalo - že sovětský režim rozežírá korupce, že se oficiální politika opírá namísto ideálů komunismu o demagogii a lži a že to všechno vede zemi nad propast. Svůj projev politruk opravdu pronesl prostřednictvím rádiového vysílání přímo z paluby fregaty, ale spojař na lodi byl natolik vyděšený z možné odplaty, že ho odvysílal pouze na oficiální námořní frekvenci. Velitelé jiných lodí sovětského námořnictva tedy Sablina slyšeli, ale lidé na zemi ne.
Odpověď Sovětů byla rychlá a krutá
Kreml Sablinova akce znepokojila a pobouřila. Sovětská vláda vyslala do Baltu pátrací skupinu, aby Staroževoj našla a obsadila - v případě, že by se loď bránila, mělo dojít k jejímu potopení. Fregatu brzy zaměřily další lodě sovětské Baltské flotily, které doprovázela peruť stíhacích bombardérů.
Sablin poznal, že je v úzkých, a rychle se rozhodl jednat. Prostřednictvím vysílačky se spojil s piloty, vysvětlil jim svůj záměr a vyzval je, ať jej podpoří tím, že na něj odmítnou střílet.
A stal se zázrak, jenž navíc jako kdyby skutečně oživil přízrak dávného křižníku Potěmkin z roku 1905. I ten totiž po vzpouře námořníků obklíčila tehdejší carská flotila, její muži však odmítli na Potěmkin střílet a nechali jej úmyslně uniknout ze svého dosahu na volné moře.
Teď se situace opakovala: piloti stíhacích bombardérů nezahájili proti fregatě Staroževoj palbu. Velitelé operace se začali upřímně obávat, že se Sablinova vzpoura změní ve skutečné povstání.
První letka bombardérů proto byla rychle odvolána a na její místo byla povolána druhá. Její letci už byli ze strany velení patřičně zpracováni a přesvědčení, že Sablin je zběh a defektor, jenž hodlá emigrovat do Švédska a předat sovětskou loď nepříteli. Začali proto na fregatu pálit, přičemž ji poškodili natolik, že nemohla odplout. Námořníci na lodi pochopili, že jejich vzpoura ztroskotala, a ze strachu před možnou odplatou přestali Sablina podporovat: několik z nich znovu odemklo uvězněné důstojníky v čele s kapitánem Putorným, jenž vzápětí postřelil vzbouřeného politruka do nohy a opět převzal nad lodí kontrolu. Poté nechal odvysílat zprávu, že vzpoura byla potlačena a loď je znovu pod sovětským velením.
Námořníkům se jejich "obrácení" vyplatilo, sovětské orgány je po podepsání slibu mlčenlivosti propustily a nestíhaly. Sablin a jeho "pobočník" Shein však byli souzeni za velezradu. Shein dostal osm let vězení s podmínkou, že nikdy nepromluví o důvodech svého uvěznění, Sablin byl odsouzen k trestu smrti a 3. srpna 1976 popraven.
Potěmkin? Spíš Ostrov pokladů
Sovětská média o celé události nuceně mlčela, takže podrobnosti se veřejnost dozvěděla až po zániku Sovětského svazu začátkem 90. let. Několik zmínek o námořním důstojníkovi, jenž se pokoušel i s lodí "zběhnout" (což byla legenda, kterou o Sablinovi šířilo samo sovětské velení) však přece jen uniklo do západního tisku. A právě ony zřejmě inspirovaly spisovatele Toma Clancyho, aby kolem nich vytvořil příběh svého ponorkového kapitána.
Když se však ke Clancyho předloze dostal režisér John McTiernan, v té době mimořádně uznávaný tvůrce akčních filmů díky veleúspěšné Smrtonosné pasti s Brucem Willisem v hlavní roli, uviděl v něm něco úplně jiného, než všichni ostatní.
"Všichni o tom mluvili jako o špionážním thrilleru, ale to byl prostě klasický Ostrov pokladů," řekl McTiernan v televizním dokumentu věnovaném jeho celoživotní tvorbě. Odkazoval se přitom na stejnojmenný román skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona, klasiku dětské dobrodružné literatury a současně typický příběh o pirátském pokladu zakopaném na neznámém ostrově.
"Kapitán Ramius, to je takový John Silver. Nevyzpytatelný, velice nebezpečný, nedá se mu věřit, ale nakonec ho máte rádi," popisoval Conneryho hrdinu režisér, přičemž si posloužil přirovnáním ke Stevensonovu jednonohému pirátskému veliteli, jenž se při cestě za pokladem nezdráhá jít přes mrtvoly, nakonec však všechno obětuje ve jménu záchrany malého chlapce.
Ve filmu Hon na ponorku byla Ramiusova nevyzpytatelnost a nebezpečnost demonstrována zejména scénou, v níž naprosto chladnokrevně a zákeřně zlikviduje politruka ponorky, jenž je fanatickým přívržencem komunismu a podle kapitánova přesvědčení by jej v jeho plánu nepodpořil. Ačkoli to pravděpodobně nebylo záměrem tvůrců, podařilo se jim v této scéně udělat jeden černohumorný politický vtípek - onen Ramiusem zavražděný politruk se totiž ve filmu jmenoval Putin.
57
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
