Historie oblasti Cameron Parish v americkém státě Louisiana se dělí na dvě období. Před Audrey a po ní. Sedmadvacátého června 1957, tedy před pětašedesáti lety, se totiž státy Louisiana, Texas, Mississippi a Alabama prohnala takhle nazvaná tropická cyklóna. Hurikán byl nejhorší tropickou bouří v oblasti ve 20. století.

„Za pár hrůzných hodin Audrey smetla a zabila stovky mužů, žen a dětí. Jedinou budovou, která v Cameronu zůstala po bouři stát téměř nepoškozena, byl objekt soudu,“ připomíná stanice NOLA

Než v roce 2005 pustošila město New Orleans Katrina, synonymem pro děs v jižních státech USA byla právě Audrey. „Až do roku 2005 byl hurikán Audrey ve Spojených státech příkladem zabijácké bouře,“ potvrzuje stanice NOLA.

Velká voda při záplavách v Rapid City v roce 1972 brala všechno, co jí stálo v cestě. Zničeno bylo také pět tisíc aut
Lidé lezli na stromy, domy hořely, voda ničila. Hororovou noc nepřežilo 238 lidí

Dodnes není známý přesný počet obětí, které zabilo řádění hurikánu. Americký National Weather Service (jedná se o národní meteorologický úřad, pozn. red.) uvádí 416 mrtvých na americkém území a dalších 15 mrtvých v Kanadě, kam se značně zesláblá bouře později přesunula. Existují však i vyšší odhady. „Ztraceno bylo přibližně šest stovek životů, z toho většinu lidí zabily bouře, které hurikán přinesl,“ píše třeba server Hurricane Science.

Důvodem pro tak velké rozdíly v počtu obětí je to, že desítky až stovky lidí byly pohřešovány a jejich těla se nikdy nenašla. O domovy přišlo celkem čtyřicet tisíc lidí v několika amerických státech.

„Hurikán Audrey je sedmým nejvražednějším hurikánem v dějinách Spojených států, respektive za dobu, kdy začaly být vedeny záznamy. Na kontě má minimálně pět set obětí, ovšem přesné číslo nebude nikdy známo, neboť mnozí beze stopy zmizeli a pohřešovaní nikdy nebyli nalezeni,“ potvrzuje web amerického Národního meteorologického úřadu.

Těla nalezených obětí byla navíc mnohdy tak zohavena, že nebylo možné poznat, o koho vlastně jde.

Domy mizely ve vlnách


Bouře Audrey se zformovala v zátoce Campeche v Mexickém zálivu 24. června 1957. „Ve stejný den později odpoledne dosáhla síly tropické bouře,“ připomíná web amerického Národního meteorologického úřadu.

Přístroje, které měli meteorologové v dané době k dispozici, ještě nebyly tak dokonalé, takže přesný výpočet hodin, ve kterých Audrey postupně nabírala na síle, pochází až ze studie vykonané před několika lety. Přes nedokonalé vybavení však odborníci rychle poznali, že Audrey nebude žádným neviňátkem. „Kolem poledne 25. června se do oblasti, kde se Audrey formovala, vydala průzkumná letadla a zjistilo se, že se již jedná o hurikán. V dalších čtyřiadvaceti hodinách ještě zesílila,“ uvádí Národní meteorologický úřad.

Zdroj: Youtube

Když se 27. června brzy ráno Audrey přesunula z moře nad pevninu a udeřila v Lousianě, její síla už odpovídala třetímu stupni z pěti kategoriií Saffirovy–Simpsonovy stupnice pro klasifikaci tropických cyklón. Vítr místy dosahoval rychlosti až 230 kilometrů v hodině, Audrey navíc přinesla silnou přílivovou vlnu. Pobřeží Texasu a Louisiany čekal jen těžce představitelný horor.

Podle dobových záznamů vůbec největší škody způsobily přílivové vlny, které se spojily se silným deštěm, kvůli kterému se řeky vylily z koryt. „Vlna vytlačila mnoho domů ze základů a odnesla je o mnoho kilometrů dál. Po odeznění hurikánu byla většina domů z pobřeží nalezena podél vodní cesty Intracoastal Waterway, která se line v blízkosti pobřeží. Ty domy, které tam nebyly, skončily jednoduše rozmetané na kusy. Poškozeno nebo zničeno bylo celkem šedesát až osmdesát procent všech staveb v okruhu 35 kilometrů od Cameronu,“ připomíná server Hurricane Science.

Obyvatelé Aberfanu odklízejí hlínu po tragickém sesuvu.
Mysleli, že se žene bouřka. Byla to černá smrt, která zaživa pohřbila 116 dětí

Čím dále se dostávala nad pevninu, tím byla slabší. Bouře přesto stihla vážně poničit území od Texasu do Alabamy. „Zničena byla silniční síť, i stromy a elektrické vedení. Množství deště lámalo dosavadní rekordy. Bouře způsobila také několik tornád, jedno bylo i v New Orleans, kde napáchalo velké škody,“ uvádí server Hurricane Science.

Jak Audrey postupovala územím USA, ještě jednou zesílila. „V Jamestownu ve státě New York byl naměřen vítr o rychlosti 161 kilometrů v hodině. Bouře s sebou téměř všude přinesla záplavy, nejhorší byly ve státech Illinois a Indiana. Audrey zmizela až 29. června,“ konstatuje server Hurricane Science. 

„Záliv se řítil přímo na nás“


Lidé z pobřeží Louisiany věděli už pár dní před příchodem Audrey, že je čeká tropická bouře. Informovaly o ní noviny, rádio i televize. Nikdo z nich si ale nedokázal představit, jak velký rozsah bude mít. To vysvětluje, proč většina místních nestihla svůj domov opustit včas. 

Byla mezi nimi i John R. Smithová, jež své vzpomínky o pár dní později zveřejnila pod názvem Můj boj s Audrey. „Ve středu 26. června jsem poslouchala všechny stanice, jak informují o počasí. Než se můj táta vrátil z práce, byla jsem už trochu znepokojená. Jeli jsme do města a on tam natankoval plnou nádrž,“ popisuje poslední hodiny života před bouří žena v dokumentu, který je publikován na stránkách Národního meteorologického úřadu

Hořící trakt budovy obchodního domu L'Innovation
Kráska navenek, smrtící past uvnitř. V obchodním domě lidé umírali po stovkách

Rodina žila v Cameronu, kde je večer navštívil rodinný známý, který upozornil, že se zvedá voda a požádal o odvoz do nedalekého bydliště svého bratra. „Dostali jsme se tam kolem půlnoci, a pršelo už tak silně, že jsme se rozhodli nechat všechny sbalené věci v autě. Plánovali jsme vstát brzy, vyložit auto a pak by s ním otec odjel zpět domů. Měla jsem na sobě šortky a tričko, a rozhodla jsem se, že budu spát v nich,“ napsala žena. 

Dvoupatrový dům, v němž nocovala se známými, se nacházel devět kilometrů od Mexického zálivu. V půl sedmé ráno 27. června mladou ženu probudil vyděšený křik hostitelů. „Vyskočila jsem a běžela ke dveřím. Vypadalo to, jakoby se na nás řítil celý záliv,“ uvádí dále John R. Smithová. 

Nejdříve se s ostatními snažila dostat z domu ven vodu, která zvolna stoupala. „Pak jsem si všimla, že voda zvenčí za chvíli vylomí dvoje těžké dřevěné vstupní dveře. Než jsem stihla zakřičet, voda je vytrhla a vlna se vřítila do domu. Někdo kříčel: Běž na poschodí, utíkej o život!“ popisuje přeživší jedny z nejhorších chvil svého života. 

V patře i s ostatními prožila několik mučivých hodin. Byli uvězněni v podkroví domu, který najednou stál uprostřed vody. „Celé hodiny jsme pozorovali vodu, jak zaplavuje přízemí a stoupá výš a výš po schodech směrem k nám. Vítr foukal ohromnou silou a dělal obrovské vlny, takže občas na nás voda stříkala. Viděli jsme, jak se halou pod námi řítí obrovské klády, divoká zvířata a hadi,“ nastiňuje žena.

Snímek průletu dvouplošníků, který v Canbeře pořídil v roce 1927 během slavností na počest otevření nové budovy parlamentu fotograf William James Mildenhall
Sláva se změnila v děs. V den otevření parlamentu se před ním zřítilo letadlo

Podle jejích slov je zázrakem, že dům nápor vody ustál a nerozpadl se na kusy. „V jednu chvíli se celý dům začal třást a všichni čtyři, co jsme byli nahoře, jsme vešli do jednoho pokoje a posadili se ke zdi. Nikdo z nás neřekl ani slovo, ale mysleli jsme si, že každou minutu voda dům odnese. Část oken byla pryč, byli jsme celí mokří a bylo nám zima. Našli jsme kus starého koberce, a drželi jsme ho před sebou, abychom měli ochranu před vodou a sklem, kdyby voda vyrazila dovnitř okno. Modlila jsem se, aby přestal foukat vítr a voda už nestoupala, ale nebála jsem se smrti. Myslím, že jsme se s ní v tu chvíli všichni už smířili a říkali si, že jestli máme zemřít, tak si přejeme, aby to přišlo rychle,“ píše přeživší.

Muž na stromě 


Po celé hrozné hodiny v místnosti čtveřice přes okna viděla, jak voda odnáší jiné domy, nábytek a další trosky. „Něco, co vypadalo jako kus střechy, najednou připlulo k vyčnívajícímu stromu, a z té střechy na strom přelezl nějaký muž. Bouře byla na vrcholu a my se k němu nemohli dostat,“ uvádí žena.

Když po dlouhých hodinách bouře konečně ustala a voda přestala stoupat, muži ze stromu se nějak povedlo dostat do domu. „Byl celý krvavý, měl pořezanou ruku. Vešel a jako ve zlém snu řekl: Ztratil jsem svou ženu, dvě malé dcerky a neteř. Prostě není možné, že žiju,“ popisuje.

Jeho dům smetla dle jeho slov velká vlna, a zabila jeho nejbližší. Živel si velkými vlnami pohrával s kusy obydlí a muže odnesl až k onomu stromu, na kterém visel celých šest hodin.

Zdroj: Youtube

Ke stále stojícímu domu, ve kterém se ukrývala Smithová s rodinou a mužem ze stromu, připlula náhle malá loďka. Muž, který se na ní plavil řekl, že v těch domech, které bouři přežily, jsou v podkrovích uvězněni lidé. Jelikož byl dvoupatrový dům nejzachovalejší, na loďce do něj postupně připlula čtyřicítka lidí. Mezi nimi i matek s malými dětmi. Mnozí byli zraněni a krváceli.

Do druhého dne ráno voda klesla natolik, že se dalo sejít i do přízemí. Bylo plné trosek, a ke zděšení obyvatel také hadů, které tam přinesla voda. S rozbřeskem ale naštěstí do oblasti dorazily záchranné čluny a helikoptéry. „Konečně jsme byli zachráněni,“ uvádí Smithová.

Vlna vyšší než sloupy elektrického vedení 

Úder hurikánu Audrey přežil také Rodney Guilbeaux, který bydlel ve stejné oblasti. Holý život si sice zachránil, přišel ale téměř o všechny své blízké. Z rodiny přežil jen jeho otec. „Ve třičtvrtě na sedm ráno se přihnala obrovská vlna. Viděli jsme, jak se blíží. Věděli jsme, že je to konec a řekli si sbohem. Vlna byla vyšší než elektrické vedení, a když k němu dorazila, mrsklo ho o náš dům. Ten v tu chvíli doslova explodoval,“ řekl pamětník u příležitosti padesátého výročí tragédie v roce 2007 pro stanici KPLC TV

Vzducholoď T-34 Roma havarovala a vzplála po střetu s dráty vysokého napětí
Smrt v ohnivé pasti. Při havárii vzducholodi Roma lidé doslova shořeli na popel

Voda poškozený dům začala rychle zaplavovat. „Hromadili jsme na sebe věci, abychom na ně vylezli, ale voda stoupala, stoupala a stoupala. Můj bratr řekl: Nemůžeme se dostat ven. Jsme v pasti,“ popsal Guilbeaux.

Síla vody byla příliš velká a zdi domu nevydržely. Stavení se rozpadlo a voda odnesla jednotlivé členy rodiny. „Tělo mojí matky se po bouři našlo devadesát kilometrů od našeho domu,“ uvedl Guilbeaux.

Podle mnohých bylo varování meteorologů nedostatečné a i Guilbeaux řekl, že pokud se něco podobného blíží, je potřeba se co nejrychleji evakuovat. Jinak člověk nemusí mít šanci přežít.

Co se stalo s mými dětmi

Když bouře ustala a přesunula se z Louisiany dále, ty, jež přežili, začali záchranáři svážet do nejbližších budov, které ještě stály. Vznikly v nich improvizované polní nemocnice. Platilo to i pro budovu soudu, která přežila jako jediná v komunitě Cameron. O zraněné tam pečoval i mladý muž, doktor Cecil Clark. Ten se stal jedním z nejvýraznějších hrdinů katastrofy. O pacienty se staral ve chvíli, kdy netušil, co se stalo s jeho ženou a malými dětmi.

Letecký pohled na místo srážky
Děti jen vtipkovaly, pak se rozkřičely hrůzou. Autobus se stal smrtelnou pastí

Lékař nebyl doma, když bouře udeřila. Právě totiž směřoval do malé nemocnice, kterou vedl, aby zkontroloval pacienty. Když se k jeho autu začala řítit voda ze zálivu, povedlo se mu dostat do jednoho z domů, a běsnění živlu přežít v podkroví. „Odtud doktor viděl, jak voda ničí a odnáší sousední dům. Vlny si pohrávaly s troskami, a ty narazily do dalšího stavení, které tím vážně poškodily. Doktor sledoval, jak lidé z tohoto domu vylézají na jeho střechu, a pak voda celou budovu zaplaví a všichni lidé ze střechy mizí v jejích temných hlubinách,“ nastiňuje kniha Cathy C. Postové o katastrofě, Hurricane Audrey The Deadly Storm of 1957, jenž byla vydaná k padesátému výročí katastrofy. 

Podobně jako v případě přeživší Smithové, i doktor Clark se svými společníky přečkal nejhorší hodiny v podkroví domu, s modlitbou na rtech a pomyšlením, že voda za chvíli dům strhne. Když ale konečně přestala stoupat a k podvečeru zcela opadla, pohled, který zažili, připomínal apokalypsu. „Když se dostal do přízemí a vyšel ven, první, co si doktor všimnul, bylo, jak je okolí domu prázdné. Tam, kde dříve stály okolní domy, nebylo nic, jen pár pohozených cihel,“ uvádí kniha.

Voda, která se vrátila do zálivu, s sebou odnesla úplně všechno - budovy, stromy, keře, květinové záhony a zbyla jen pustina. Ti, kteří přežili, na ní bezradně stáli. Doktor Clark okamžitě začal běžet směrem, kde mohl stát jeho domov. Byl od něj vzdálen zhruba pět kilometrů. Brzy na něj ale zavolali kolemjdoucí a prosili ho, aby okamžitě šel do budovy soudu, kde se prý začínají shromažďovat ranění. A muž se rozhodl, že musí splnit svou lékařskou povinnost.

Střecha kina se propadla jako jedna velká rovná plocha - což byl ten nejhorší možný scénář pro lidi, kteří byli pod ní
Z kina se stal masový hrob. Sněhová bouře změnila oblíbenou komedii v masakr

Otočil se tedy, a vydal směrem k improvizované nemocnici. Už cestou viděl mrtvá těla s hrůznými zraněními a přemítal, co ho vlastně bude čekat v cíli. „Celý čas nedokázal z mysli vytlačit strach a palčivou otázku, co se stalo s jeho ženou Sybil a jejich miminky,“ uvádí publikace. Jeho žena a tři jejich nejmladší děti byly v domě rodiny, jeho dva starší synové ve věku sedm a osm let noc před hurikánem trávili u prarodičů, kteří ale žili ve stejné oblasti.

Děti smetla voda 


Když doktor Clark dorazil do budovy soudu, čekalo ho tam peklo. „Byly tam stovky zraněných. Obvazoval rány, podával sedativa, injekce proti tetanu, penicilin ze zásob, které se sestrám do budovy podařilo donést z kliniky dříve, než ji smetla voda,“ píše magazín Time

Od nově příchozích zraněných se uprostřed horečné práce brzy dozvěděl ty nejhorší možné zprávy. „Řekli mu, že jeho krásný domov prostě zmizel. A že nikde není ani stopa po jeho manželce a třech nejmladších dětech ve věku od 2,5 měsíce do tří let. Přesto lékař pracoval v improvizované nemocnici dalších čtyřiadvacet hodin,“ nastiňuje magazín Time.

Ke katastrofě německé vzducholodi LZ 129 Hindenburg došlo 6. května 1937 při přistání v New Jersey. V 19:25 vzplanula u přistávací věže záď
Děsivá zkáza Hindenburgu: Vědec tvrdí, že konečně vyřešil záhadu této tragédie

Unavený a psychicky zničený Clark se další informace o své rodině dozvěděl až později. První nával radosti ale vystřídal smutek. „Druhého dne po hurikánu večer se objevila zpráva, že jeho starší synové přežili, našli je ve vrcholcích dubů, které voda neodnesla. Přežila také doktorova manželka, které se povedlo vyškrábat na střechu jejich rodinného domu. Tři nejmladší děti ale zemřely. Přestože se je zoufalá matka snažila ze všech sil držet, voda miminka odnesla pryč,“ uzavírá magazín Time.

Oblast byla zcela zničená a opravy škod trvaly celá léta. Ty oběti děsivého hurikánu, které se povedlo najít, byly pohřbeny, těm, které zmizely beze stopy, místní komunity postavily pomníky. Postupně se povedlo postavit nové domy, nové silnice, doktor Clark a jeho žena holýma rukama znovu vybudovali kliniku. Jak se ale shodují všechny dobové záznamy, život v oblasti už nikdy nebyl stejný jako před Audrey.