Americký satelit Vela OPS 6911 obsahoval několik senzorů, které byly určeny k detekci jaderných výbuchů, aby tak mohl případně zaznamenat porušení Smlouvy o částečném zákazu jaderných pokusů, podepsanou v roce 1963 vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Spojených států amerických. Dohoda zakazovala pokusy s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou.

Od svého uvedení do provozu až do zmíněného zářijového dne zaznamenaly Vela satelity celkem 41 podobně vyhlížejících dvojitých záblesků, které byly do jednoho identifikovány jako testy jaderných zbraní. I proto se tato varianta rovněž v tomto konkrétním případě z noci na 22. září 1979 jevila jako nejpravděpodobnější, na rozdíl od jiných zvažovaných možností, jako byl například náraz meteoritu do satelitu nebo zvláštní souhra blesků a pádu meteoritu.

Satelit, schopný určit gama záření, rentgenové i neutronové záření a sledovat dvojité světelné záblesky, typické pro atmosférický jaderný výbuch, vyhodnotil událost jednoznačně: šlo o charakteristický záblesk malého atmosférického jaderného výbuchu o síle odpovídající ekvivalentu dvou až tří kilotun TNT. K výbuchu došlo v oblasti mezi Crozetovými ostrovy, což byla v té době řídce osídlená francouzská kolonie, a ostrovy Prince Edwarda, jež patřily Jihoafrické republice.

Většina nezávislých vědců je dodnes přesvědčená, že šlo o neohlášenou zkoušku jaderné zbraně, přičemž nejčastěji zmiňovanými kandidáty na její provedení jsou Izrael a Jihoafrická republika. Žádná země se však až dodnes k provedení takového testu veřejně nepřihlásila.

Pátrání po stopách

Incident vyvolal mezinárodní poplach. Od 22. září do 29. října provedlo letectvo Spojených států v oblasti pětadvacet pozorovacích letů spojených s odběrem vzorků ovzduší. Studie proudění větrů potvrdily, že radioaktivní spad z možného výbuchu mohl být z jižního Indického oceánu zanesen až nad jihozápadní Austrálii. Brzy na to se objevila zpráva, že ovce v jihovýchodních australských státech Victoria a Tasmánie vykazovaly krátce po incidentu nízkou hladinu jodu-131, což je krátkodobý produkt jaderného štěpení. Ovce na Novém Zélandu už byly v pořádku.

Ionosférická observatoř Arecibo a radioteleskop v Portoriku zaznamenaly mimořádnou ionosférickou vlnu, která se během rána 22. září 1979 prohnala z jihovýchodu na severozápad.

Ministerstvo obrany Spojených států posléze zveřejnilo zprávu, podle níž mohlo jít o výbuch bomby, ale také o kombinaci přírodních jevů, jako mohl být už zmíněný pád meteoritu, blesk nebo sluneční záblesk. Národní bezpečnostní rada Spojených států vyhodnotila událost v říjnu 1979 tak, že šlo o malý jaderný výbuch, byť se nenašly žádné radioaktivní trosky a explozi nepotvrdila ani seismická nebo hydroakustická data. Pozdější zpráva označila verzi, že šlo o jaderný test, za neprůkaznou. Pokud však došlo k jaderné zkoušce, pak by za ni podle této zprávy měla nést odpovědnost Jihoafrická republika.

Nejpodezřelejšími jsou JAR a Izrael

Právě Jihoafrická republika se stala jedním ze dvou hlavních „podezřelých“, jimž se možný test jaderných zbraní přičítal. Tím druhým byl Izrael.

Fakt, že Izrael velmi pravděpodobně vlastní jaderné zbraně, zmiňovali američtí zpravodajci už před incidentem. Podle novináře Seymoura Hersha i podle autora historických knih a držitele Pulitzerovy ceny Richarda Rhodese představovala tato událost společný izraelsko-jihoafrický jaderný pokus v Indickém oceánu. Rhodes navíc uvedl, že americká vláda tuto skutečnost úmyslně tajila, aby si s JAR a s Izraelem nezkomplikovala vzájemné vztahy. Podobné stanovisko sdílí i autor Leonard Weiss, podle nějž americké vlády izraelský jaderný pokus nadále maskují, aby se jejich zahraniční politika nedostala do nepříznivého světla.

Také dvojice spisovatelů Thomas C. Reed a Danny B. Stillman ve své knize The Nuclear Express: Political History of the Bomb and its proliferation (Jaderný projev: politické dějiny bomby a jejího šíření) z roku 2008 vyjádřila názor, že „dvojitý záblesk“ byl výsledkem společného jihoafrického a izraelského testu. V roce 2010 americký tisk zveřejnil, že dne 27. února 1980 poznamenal tehdejší americký prezident Jimmy Carter do svého deníku následující větu: "Mezi našimi vědci sílí stále pevnější přesvědčení, že pokusný jaderný výbuch poblíž jižního pobřeží Afriky provedli skutečně Izraelci."

A důvod k tomuto pokusu? Jedním z možných vysvětlení je jihoafrická obava z invaze kubánských pozemních sil (za podpory Sovětského svazu) do Angoly a Namibie, k níž v té době došlo. Naznačení, že JAR vlastní jadernou zbraň, přispělo k tomu, že se vojáci východního bloku nakonec z Angoly stáhli. Po rozpadu socialistického společenství Jihoafrická republika v roce 1991 svůj jaderný program zastavila.