Vedla jimi trasa olympijské štafety a úřady je nechaly v obavách z protestů tibetského exilu před veřejností uzavřít. Policie byla navíc varována, že by se někteří Tibeťané mohli pokusit o sebevraždu upálením.

K tomu nakonec nedošlo, demonstranti ale uspořádali protestní pochod, při němž požadovali nezávislost své vlasti a odsoudili březnový zásah čínských bezpečnostních sil ve správním středisku Tibetu Lhase.

„Čínská pochodeň je pochodeň hanby,“ stálo na jednom z transparentů. Protesty se konaly navzdory opakované výzvě tibetského duchovního vůdce dalajlamy, který konání olympiády v Pekingu podpořil a vyzval své krajany, aby cestu pochodně ničím nenarušovali.

Pouhých 34 metrů

Trasa olympijské štafety v Dillí musela být zkrácena o víc než polovinu. Na každého ze 70 členů štafety tak nakonec připadl úsek dlouhý pouhých 34 metrů.Pochodeň ale odmítl ulicemi lemovanými policejními zátarasy nést kapitán indického fotbalového týmu Bchaichung Bhutia.

Tak jako jinde ve světě dohlížely na olympijský oheň dvojice příslušníků speciálních jednotek čínské policie. Pochodeň byla zapálena 24. března v Aténách, odkud byla letecky dopravena do Pekingu.

O týden později zahájila svoji pouť po jednotlivých kontinentech. Do někdejší portugalské kolonie Macaa, kde se znovu ocitne na čínském území, dorazí 3. května. Pak by ji měli Číňané dopravit na vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu.

Protesty Tibeťanů, protičínských aktivistů i bojovníků za lidská práva provázejí olympijskou štafetu po celou její trasu. Po čínské invazi z roku 1959 uprchlo do Indie v následujících letech na sto tisíc Tibeťanů. Většina z nich zůstala ve své nové vlasti. V severoindické Dharmsale sídlí exilová tibetská vláda i dalajlama.