Když před pár dny spadl Facebook a kvůli tomu celá řada dalších běžných internetových služeb, prožila si i šťastnější část světa situaci, která je jinde celkem běžná. Mocný úřad nebo vůdce se rozhodne odpojit svůj lid či národ od sítě. Naštěstí se jednalo jen o chybu, kterou se podařilo během pár hodin napravit. Ale jistou představu to poskytlo. Úmyslné odpojení od internetu naposledy zažilo vzpurné afghánistánské údolí Pandžšír, kde měl na začátku září vítězící Tálibán jisté problémy s odbojovými skupinami. Jak se ukazuje, odříznutí uživatelů od internetu není pro ty, kteří jsou u moci, žádným velkým problémem. A navíc: je ve světě vlastně běžným jevem.

V roce 2016 přijalo Valné shromáždění OSN nezávaznou rezoluci, která uznala přístup na internet za součást lidských práv. Dokument se nezabýval zajištění přístupu na internet pro všechny, jeho snahou bylo zabránit vládám, aby mohly svévolně omezovat či rušit přístup na internet svým občanům. Za porušení této rezoluce ale neexistuje žádné sankce, a tak i nadále mohou vlády a jejich lídři rozhodovat o tom, kdy a komu zastaví přísun bitů v jeho domácí síti.

Aktuální data shromážděná organizací Access Now, jejíž cílem je bránit a posilovat digitální lidská práva, ukazují, že v roce 2020 došlo k nejméně 155 odpojením internetu v 29 zemích světa. Země jako Bangladéš, Myanmar, Jemen a Etiopie odpojovaly své občany od sítě i během postupných vln covidové pandemie. V Evropě taková opatření přijaly Bělorusko či Ázerbájdžán.

Na špičce podobných opatření překvapivě není Čína nebo Bělorusko, ale Indie. Tam přístup k internetu jednotlivé federální vlády omezili loni 109krát. Indické svazové teritorium Džammú a Kašmír dokonce v tomto ohledu drží světový rekord. Od internetu zde byli lidé odříznuti přes jeden a půl roku - od 4. srpna 2019 do 5. února 2021, přičemž ani dnes není situace zcela v normálu. Obyvatelé regionu zažívají opakovaná odpojení. Důvod? Konflikt se sousedním Pákistánem.

Umlčet opoziční skupiny

Analýzy Access Now ukazují, že za deaktivacemi a omezeními přístupů k internetu se nejčastěji skrývá snaha zakrýt nestabilní politickou situaci či vynulovat reakce na meziskupinové násilí. Často tyto kroky mají za cíl umlčet opoziční skupiny, jejichž činnost by mohla narušit vládním establishmentem očekávaný výsledek voleb. Dalším obvyklým motivem je snaha zabránit organizaci protivládních protestů. Ovšem jednoznačným trendem loňského roku byl rostoucí počet lidí odříznutých od sítě v zónách ozbrojených konfliktů. Bojujícím stranám to umožňuje tutlat činnosti, při nichž dochází k porušení lidských práv a rovněž účinně bránit práci novinářů v oblasti.

Za typický příklad si organizace vybrala Tanzanii. Jedná se o africkou zemi, v níž je v posledních letech svoboda projevu systematicky omezována, a to jak v offline světě, tak na internetu. V roce 2020 byly v zemi volby. Několik dní před volbami přišli Tanzánci o přístup na Twitter, Facebook a další sociální sítě. V den voleb byl internet pro občany vypnut kompletně.

Jak píše polský deník Gazeta Wyborcza, existuje několik způsobů, jak lidem „vypnout internet“. Často ale účinky podobného jednání v jednom státě lze pocítit i jinde na světě. Internet je globální síť. Poškození infrastruktury, jakým je přeřezání optických vláken, je nejextrémnějším krokem. Pro vládu, který by tak učinila, by to mělo důsledky na mezinárodní scéně. Optické kabely v řadě zemí totiž mají tranzitní funkci. Takže například přeseknutí kabelů v Egyptě by zapříčinilo celou řadu telekomunikačních problémů mezi západní Evropou a Asií.

Cílené zpomalení datového toku

Mnohem sofistikovanější je deaktivace. A to buď formu částečného blokování, což znamená, že jen některé webové stránky nebo aplikace nejsou k dispozici, nebo se může internet v dané zemi zcela vypnout, a pak jsou nedostupné všechny webové aplikace, platformy a strany. Úřady také někdy rozhodnou pro tzv.  throttling, tedy přiškrcení připojení. Podle odborníků lze přikročit i k cílenému zpomalení datového toku, zde je ovšem nejisté, zda nebude postižena větší část místní sítě.

Pokud jsou poskytovatelé internetových služeb soukromými společnostmi, vlády jim omezení přístupu jejich klientům k internetu prostě nařídí. Firmy, a v řadě případů i ty globální, se těmito pokyny velmi často řídí. Obavy z odvety a následných finančních ztrát jsou příliš velké. Existují ovšem i orgány ovládající internetovou infrastrukturu, které jsou zcela v rukách státu. Pak je částečné i kompletní omezení přístupu úplně bez problému.

Samozřejmě je několik možností, jak tato omezení mohou občané z méně šťastných částí světa obejít. Ale bohužel nejsou stoprocentní. Někdy postačí mít jen přístup k tzv. virtuální privátní síti, což jsou hojně užívaná vépenka (VPN). S nimi se lze v jistých případech bezpečně připojit k internetu, a získat tak opět přístup k zakázaným nebo blokovaným webům a aplikacím. Další možností jsou mezinárodní SIM karty.

Ovšem pro vlády jsou schopné zcela kontrolovat veškerý příchozí a odchozí provoz na hardwarové úrovni, a pak jsou VPN k ničemu. Ani mezinárodní simky nefungují všude stoprocentně. Přesto se politici v autoritářských zemích obávají, že virtuální soukromé sítě naruší jejich kontrolu nad tokem informací, proto je jejich používání zakázáno v deseti zemích světa, včetně Ruska, Běloruska nebo třeba Turecka, uvedla Gazeta Wyborcza.