Farzadu Bazoftovi bylo v době jeho smrti jedenatřicet let. Na rodil se v Íránu a v šestnácti letech odešel na studia do Británie. Po íránské protišáhovské revoluci z roku 1979, vedené Rúholláhem Chomejním, se rozhodl v Británii zůstat. Stal se novinářem na volné noze a v 80. letech dodával články o íránsko-irácké válce do řady britských médií, včetně BBC World Service a zejména deníku Observer.

Romantický reportér s ambicemi

"Byl to atraktivní a spíše exoticky vyhlížející chlapík s knírkem na způsob Omara Sharifa. Jeho přitažlivost zvyšovaly jeho neskrývané ambice. Toužil být slavným novinářem jako třeba Bob Woodward a Carl Bernstein, kteří se proslavili odhalením aféry Watergate. Jeho oblíbeným filmem byl snímek Vražedná pole o zahraničních zpravodajích v Kambodži. O každý řádek svých příspěvků se tvrdě pral. Tato naivní a romantická stránka jeho povahy měla mít bohužel tragické následky," zavzpomínal v deníku Guardian před deseti lety na svého mrtvého kolegu jeho tehdejší nadřízený Donald Trelford, který před 30 lety řídil deník Observer.

Bazoft nesouhlasil s Chomejního íránským režimem, který ve svých článích o Středním Východě opakovaně kritizoval. Možná proto byl celkem pětkrát pozván iráckou vládou k návštěvě země, aby mohl válku mezi Irákem a Íránem sledovat a popisovat takříkajíc z první ruky. Přijal nakonec až šesté pozvání, kdy jemu a dalším mezinárodním novinářům Iráčané nabídli možnost pokrýt zpravodajsky zářijové volby v Kurdistánu v roce 1989. Bylo to osudové rozhodnutí, jež se nakonec ukázalo jako smrtelné. 

V den, kdy celá novinářská skupina včetně Bazofta přijela do Iráku, otiskl britský deník Independent příběh o záhadném obrovském výbuchu ve vojenském komplexu al-Iskandria jižně od Bagdádu, který měl údajně zabít 700 lidí. Objevily se spekulace, že explozi mohly vyvolat tajné zkoušky chemických nebo jaderných zbraní, popřípadě raket středního doletu. Pro novináře, jež právě přijeli do Iráku, to samozřejmě byla událost číslo jedna.

Dobře, ale nebudeme si hrát na Jamese Bonda

K vojenské továrně okamžitě zamířili televizní reportéři stanice ITN, ale hlídky je zastavily a zabavily jim film. Farzad se podle Trelforda rozhodl požádat o pomoc náměstka ministra zahraničí Nizama Hamdouna a další kontakty navázal na ministerstvu informací.

Není prokázané, zda nějaký souhlas iráckých oficiálních míst obdržel. V každém případě vycítil, že může získat sólokapra, a rozhodl se pro cestu ke komplexu. O pomoc požádal britskou zdravotní sestru Daphne Parishovou, s níž se znal už z dřívějška, protože věděl, že má auto. Chtěl, aby ho ke komplexu odvezla. Souhlasila, ale měla podmínku: "Nebudeme si hrát na Jamese Bonda, přes žádné ploty nepolezeme."

Bazoftovi s Parishovou se skutečně podařilo projet a několik dní v okolí továrny pořizovali fotografie a sbírali vzorky půdy. Vždy při tom ale zůstávali na veřejných komunikacích, takže zřejmě nepředpokládali, že by měl vzniknout zásadní problém. Bazoft se o svém záměru údajně dokonce předem zmínil v bagdádském hotelu, kde chtěl získat některé informace. Právě hotelová ochranka ho pravděpodobně udala irácké tajné službě.

Po návratu do Bagdádu se Farzad pochlubil se svými "úlovky" ostatním novinářům. Ti zkušenější oprávněně znervózněli a vyzvali ho, ať raději okamžitě opustí zemi. Jedentřicetiletý dobrodruh se rozhodl uposlechnout a hodlal odletět jedním z nejbližších letů iráckých aerolinek z Bagdádu do Londýna. Bylo těsně před půlnocí 15. září 1989, když byl přímo v odletové hale zatčen a předán k výslechům proslulé irácké tajné službě Mukhabarat.

Následujících šest týdnů o něm nikdo neslyšel. Novinářské organizace po celém světě spustily kampaň za jeho propuštění, proti jeho zatčení protestoval deník Observer, britské ministerstvo zahraničí i Evropská komise. Mladý reportér pravděpodobně ale o ničem z toho nevěděl. Místo toho si "užíval" péče mučitelů v podzemních kobkách vězení Abú Ghrajb. 

Dne 1. listopadu konečně Iráčané zveřejnili videozáznam, na němž se Bazoft "přiznává", že byl izraelským špionem. "Jeho vzhled nás všechny šokoval. Nesmírně zhubl a vypadal jako vyčerpaný, omámený nebo zmučený, popřípadě to všechno dohromady. Jeho oči byly očima nemocného a vyděšeného muže," vzpomínal Trelford.

Trest smrti navzdory světovým protestům

Soudní proces s Bazoftem provázela celá řada nezákonností. Trelford se ho coby reportérův přímý nadřízený nesměl zúčastnit, Bazoftův obhájce dostal na přípravu vyjádření k žalobě jen jeden den, její text byl navíc uveden v arabštině, kterou reportér neovládal. Přísežná prohlášení mezinárodních pozorovatelů a Bazoftových novinářských kolegů "revoluční soud" nepřijal. 

Dne 26. listopadu vynesl nad reportérem trest smrti oběšením bez práva na odvolání, Daphne Parishová byla odsouzena na 15 let nucených prací (po 10 měsících byla ale na základě intervence zambijského prezidenta Kenetha Kaundy propuštěna a vrátila se do Británie).

Krutý a zjevně nespravedlivý rozsudek okamžitě podnítil další celosvětové mediální protesty. Velice ostře vystoupila také tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová a ministr zahraničí Douglas Hurd nabízel, že osobně pojede do Bagdádu. Irácká vláda jej ale označila za personu non grata a odmítla ho vpustit do země. Na výzvy mezinárodního společenství neodpovídala.

Dne 15. března 1990 byl britský generální konzul v Bagdádu Robin Kealy zavolán do vězení Abú Ghrajb, kde se dozvěděl, že rozsudek na Bazoftovi bude vykonán za hodinu - a že to vězni ještě nikdo neřekl. Zprávu mu tak musel předat sám. Reportér ji podle jeho slov přijal důstojně. Napsal několik dopisů své rodině a přátelům a omluvil se Daphne Parishové za to, že ji "do toho dostal". 

Než ho oběsili, stihl ještě říci svou poslední větu, v níž popřel, že by kdy byl špionem.

Ihned po provedení rozsudku opustil britský velvyslanec Irák. O pět měsíců později Irák napadl Kuvajt a vyvolal první válku v Zálivu.

V roce 2003 vyhledal deník Observer plukovníka irácké tajné služby Kadema Askara, jenž vedl vyšetřování Bazoftova případu. Askar potvrdil, že věděl o Bazoftově nevině, avšak nemohl změnit Saddámův příkaz Bazofta odsoudit a popravit. Fakt, že Saddám Husajn nařídil Bazoftovu popravu, potvrzuje podle Wikipedia i přepis záznamů jednání, získaných během invaze v roce 2003.