Narodila se 21. května 1920 ve Varšavě v rodině elektrotechnika Henryka Kowalského a bioložky Janiny Kowalské, rozené Benedkové. Od svých třinácti byla harcerkou, tedy členkou mládežnického hnutí, představujícího tehdejší polskou obdobu skautingu. Spadala pod 14. varšavskou harcerskou organizaci pojmenovanou Královna Jadwiga po polské královně Hedvice (polsky Jadwice) z Anjou.

Po maturitě v roce 1938 začala Irena Kowalská studovat na Elektrotechnické fakultě Varšavské technické univerzity. Když Německo přepadlo v září 1939 Polsko a začalo obléhat Varšavu, zapojila se okamžitě do boje. Jako radiotelegrafistka přijímala šifrované vojenské zprávy a působila v polském vojenském štábu.

Odbojářka, zlodějka, vězeňkyně

Po pádu Polska nastoupila do opravny elektrotechnických přístrojů provozované jejím otcem, přičemž měla v úmyslu všechny osvojované schopnosti a zkušenosti zúročit v boji proti okupantům.

Na to došlo v roce 1942, kdy se připojila k ženské části osazenstva harcerského sabotážního uskupení Útočné skupiny Šedých řad, která operovala na jihu Varšavy, a postupně se pouštěla do stále větších akcí.

V červnu roku 1942 byla poprvé zatčena v souvislosti s odstraněním vlajky Červeného kříže z německé nemocnice. Policie se jí dostala na stopu přes ztracený štítek s identifikačním číslem z jejího kola.

Po výslechu spojeném se surovým bitím skončila Irena Kowalská jako zlodějka v obávané věznici Pawiak na Daniłowiczowské ulici. Tato věznice fungovala od roku 1940 jako výhradní vězení Gestapa. Během dalších čtyř let prošlo jejími celami až 100 tisíc vězňů, z nichž asi 37 tisíc zahynulo a na 60 tisíc dalších bylo transporty odvezeno do koncentračních táborů (nejčastěji do Osvětimi, Majdanku a Ravensbrücku).

Podmínky ve vězení byly během války opravdu otřesné. Pawiak byl uzpůsoben pro 1000 vězňů, jeho kapacita však byla během okupace překročována až trojnásobně. Vězni se tísnili v malých celách a trpěli hladem, protože příděly potravin byly nedostatečné. Řada vězňů zde umírala v důsledku mučení a bití při výsleších.

Jako zlodějka nedostala Kowalská vysoký trest a 15. srpna 1942 byla propuštěna, brzy na to ji však znovu zajistili coby nuceně nasazenou na práci v Říši. Při čekání na transport ji Němci drželi v tranzitním táboře ve varšavské čtvrti Praga, odkud ji po několika dnech vyreklamovala její matka, která uplatila odpovědné úředníky korálkovým náhrdelníkem.

Velitelka povstaleckého týmu spojařek

Mladou ženu však ani tato zkušenost od odbojové činnosti natrvalo neodradila. Poté, co se zorganizoval harcerský povstalecký prapor "Zośka", stala se v červenci 1944 velitelkou dívčího spojařského týmu jeho 3. roty.

Na začátku srpnu 1944 vypuklo varšavské povstání. Vedla ho Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), která podléhala polské exilové vládě v Londýně. Ta se obávala převzetí moci Sověty, k němuž už předtím došlo v Lublinu, prvním polském městě osvobozeném Rudou armádou, kde Sověti okamžitě ustavili 22. července 1944 komunistickou vládu. Polští vojáci nechtěli dopustit, aby se va Varšavě opakoval stejný scénář, a doufali, že když se jim podaří osvobodit polskou metropoli bez sovětské účasti, zabrání tak poválečnému komunistickému převzetí moci. 

Do povstání se zapojilo na 50 tisíc příslušníků Zemské armády, mezi nimiž byla i řada Ireniných vrstevnic, dívek z celého Polska, které fungovaly jako ošetřovatelky, spojky, pozorovatelky či listonošky. Prapor Zośka bojoval postupně v oblastech Wola, Stare Miasto a Śródmieście a stal se jednou z nejelitnějších a nejlegendárnějších jednotek celého povstání. Vydržel až do všeobecné kapitulace povstalců, byť během bojů utrpěl až osmdesátiprocentní ztráty.

Irena od prvních týdnů povstání působila zejména ve varšavském centrálním městském obvodě Śródmieście, odkud pomáhala zajišťovat spojení jednotlivých povstaleckých oblastí. Na přelomu srpna a září se do Śródmieście stáhly i zbytky ustupujícího praporu, k nimž se jako spojařka připojila.

Po svatbě přišla vražda

V předvečer odjezdu praporu do jednoho z míst posledního odporu, čtvrti Czerniaków, se Irena dne 5. září 1944 provdala za vrchního velitele Jana Wuttkeho, s nímž se znala už od předválečných let. Svatba se konala v suterénu činžovního domu na ulici Hoża.

V Czerniakówu se účastnila bojů jako styčná důstojnice a zdravotnice. Byla lehce zraněna. Dne 23. září 1944 byla zajata poté, co Němci dobyli dům ve Wilanowské ulici, který povstalci bránili až do konce.

Spolu s dalšími zajatými vojáky i civilisty ji odvezli nejdřív na shromaždiště zajatců ve varšavské ulici Aleja Jana Chrystiana Szucha a poté 24. září do západovaršavského obvodu Wola. Tam byla skupina šesti povstalkyň včetně Ireny oddělena od zajatých mužů a svěřena pod dohled skupiny Ukrajinců. Tyto dívky už nikdo nikdy neviděl živé. Poté, co zmizely, byly bezpochyby zavražděny.