Několika levicovým poslancům zavání paragraf o úředním jazyku kulturním imperialismem, zatímco představitelé severoitalských separatistů obvinili ústřední vládu v Římě z dalšího projevu mocenského diktátu.

Federico Bricolo, který v parlamentu zasedá za odštěpeneckou Ligu severu, se prohlásil za Benátčana a zdůraznil, že jeho jazykem je benátština, nikoli italština. Upozornil, že benátským dialektem hovoří "po celém světě miliony mužů a žen". "Je to jazyk, který používá moje rodina, kterým se mluví u nás ve školách i v práci. Jsem Benátčan, pane předsedo, takže mým jazykem je benátština," řekl, než mu vypnuli mikrofon.

Důvod, proč Bricolovi přerušili projev, souvisí s jednacím řádem, který stanoví, že na půdě parlamentu lze přednášet stanoviska pouze v italštině.

Franco Russo z komunistické strany připomněl, že už ústava, kterou přijala Itálie po druhé světové válce, byla "dobrovolně" zbavena jakýchkoli zmínek o úředním jazyku. Šlo o reakci na předcházející snahy fašistického diktátora Benita Mussoliniho "italianizovat" zemi násilím. Ty byly zaměřeny především na oblast Horní Adiže osídlenou tradičně německy hovořícím obyvatelstvem.

Nynější zmínka o italštině v ústavě má ryze symbolický ráz, nevytváří žádnou legální platformu, která by mohla směřovat k potlačování němčiny na severu země či francouzštiny v oblasti Val d´Aosta ležící při hranici s Francií. Stoupenci snah zakotvit nově zmínku o úředním jazyku do ústavy mají za to, že je nejvyšší čas uznat stěžejní roli, kterou italština sehrála v roce 1870 při vytváření moderní Itálie sjednocováním dosud soupeřících regionů a městských států.

Základem moderní italštiny se stal toskánský dialekt, který rovněž výrazně přispěl ke sjednocování Itálie. Faktem ovšem je, že i přes celá následující desetiletí i přes mohutný nápor "italských" sdělovacích prostředků lze v různých částech země u řady lidí slyšet i dnes při běžné komunikaci lokální nářečí, pro ostatní Italy v podstatě nesrozumitelná.