Kliknutím zvětšíteČím byla pro Británii během války o Falklandy v roce 1982 Margaret Thatcherová, tím se o devět let dříve stala v době tzv. jomkipurské války pro Izrael jeho tehdejší premiérka Golda Meirová.
Její životní příběh je v mnoha ohledech ještě pozoruhodnější než životopis Thatcherové; zatímco tu formovalo středostavovské rodinné prostředí s otcem – aktivním britským komunálním politikem a majitelem menšího obchodu, Meirová se v roce 1898 narodila do chudé židovské rodiny žijící v ukrajinském Kyjevě v nuzných podmínkách skomírajícího carského režimu.
Film Golda - trailer:
„Myšlenka, že by se taková holčička mohla stát předsedkyní vlády, nebyla jen směšná; bylo to nepředstavitelné. Mladé ženy té doby padaly až příliš často do pasti nedostatečného vzdělání, manželství, mateřství a každodenního boje o přežití na to, aby o takových ambicích mohly vůbec začít uvažovat,“ napsala na webu History o Goldě Meirové novinářka Suzanne McGeeová.
Dětství ve stínu pogromů
Slavná izraelská politička přišla na svět jako jedno z osmi dětí chudého kyjevského tesaře Mabovyče a jeho ženy a v raném dětství se stala svědkem několika děsivých pogromů, k nimž docházelo v letech první ruské revoluce (1905 a 1906) opakovaně.
Tyto události daly podnět tisícům ruských Židů k tomu, aby z vlasti zamířily do emigrace - buď na západ, nebo do osmanské Palestiny. Vlna vystěhovalectví získala jméno Druhá alija a představovala největší a nejvýznamnější příliv zejména ruských, ale také polských a jemenských Židů do Palestiny v dějinách. V mnoha ohledech přispěla k jejímu židovskému osídlení.
Golda na tyto události nikdy nezapomněla. „Jednou z jejích nejranějších vzpomínek bylo, jak pozoruje svého otce, snažícího se zabarikádovat vchodové dveře dřevěnými prkny v reakci na to, že hrozil pogrom. Naštěstí chuligáni k Mabovyčovým nikdy nedorazili,“ zapsala McGeeová.
Také Goldin otec zareagoval na vlnu násilí valící se v roce 1905 Ruskem tím, že se rozhodl i s rodinou ze země vystěhovat. Jenom nezamířil do Palestiny, ale do Spojených států amerických. Jeho dětem se tak otevřely nové životní příležitosti a v Goldě tyto události zanechaly celoživotní hluboce instinktivní přesvědčení, že chce-li člověk přežít, musí jednat.
Vzor ve starší sestře
Jeden z velkých životních vzorů, jež na ni měly silný a určující vliv, objevila ještě v Rusku ve své starší sestře Šejně, nejstarší ze sourozenců. „Ve svých 14 letech byla Šejna revolucionářka, seriózní, oddaná členka hnutí Dělnického sionismu, čímž byla v očích policie dvojnásob nebezpečná,“ napsala sama Golda Meirová ve své biografii Můj život vydané v roce 1975.
Tvrdohlavá Šejna vedla svou mladší sestřičku k touze po vzdělání, po vzestupu, ukazovala jí zkaženost carského režimu a podnítila v ní zájem o vytvoření samostatného a nezávislého židovského státu, jenž byl snem i cílem sionistů.
Občanský aktivismus samotné Goldy se poprvé výrazněji projevil na prahu teenagerského věku, kdy si ve svých 11 letech dokázala v Milwaukee pronajmout sál a naplánovat veřejné shromáždění s cílem vybrat peníze na nové učebnice pro chudší děti.
Po vzoru své nejstarší sestry se stala během dospívání zanícenou sionistkou, upřímně věřící v obnovu židovského státu v Palestině. Když jí místní synagoga nedovolila o této myšlence veřejně promluvit na fóru, nevzdala se: stoupla si na lavičku před vstupem do synagogy, počkala, až shromáždění uvnitř skončí, a začala mluvit, když lidé vycházeli.
Vzbouřila se i proti rodičům, kteří na ni tlačili, aby se především dobře vdala (přičemž jí vnucovali mnohem staršího ženicha) a odešla ze školy, která jí beztak k ničemu nebude. Když pochopila, že svou vůli proti nim neprosadí, utekla z domova. Zamířila do Denveru, opět za Šejnou, jež tam v té době žila se svým manželem. Nastěhovala se k nim, znovu začala studovat a současně se ponořila do židovské politiky.
Do Palestiny
V Denveru se také poznala se svým budoucím manželem Morrisem Myersonem. Když ji požádal o ruku, souhlasila s jedinou podmínkou: že emigrují do Palestiny. „Naprosto jsem věřila, že jako Židovka do Palestiny patřím. Věděla jsem, že ze mě nikdy nebude jen salónní sionistka,“ napsala ve svých memoárech.
V té době už existovalo v Palestině židovské město Tel Aviv, založené sionisty, kteří přišli do této země s Druhou alijou. Do tohoto města proudilo stále více židovských obyvatel i z jiných míst v Palestině, kterou po první světové válce svěřila Společnost národů jako mandátní území Velké Británii. Židé se stahovali do Tel Avivu i proto, že hledali ochranu před protižidovskými pogromy ze strany místních Arabů, jež se ani Britům nepodařilo zastavit.
Populace Tel Avivu díky tomu v letech 1920 až 1925 17násobně vzrostla, ze dvou tisíc obyvatel na 34 tisíc.
Golda s Morrisem se stali součástí této mladé palestinské židovské komunity v roce 1921. Začali žít v jednom z tehdejších kibuců, tedy v podstatě komunitních zemědělských společenstvích, kde jejich „americké způsoby“ (například používání ubrusu a žehlení oblečení) vyvolávaly zprvu posměšky a opovržení. Golda si však nakonec i v této atmosféře vydobyla respekt, když ostatní viděli, jak tvrdě pracuje. Kibuc se také stal jejím odrazovým můstkem k politické kariéře, protože si ji komunita vybrala, aby ji zastupovala v odborové organizaci Histadrut: hybné síle při vytváření izraelského státu.
Politický vzestup na úkor rodiny
„Golda Meirová bojovala od dětství za to, aby dosáhla svých cílů a nenechala se omezovat tradičními ženskými rolemi. Kvůli vzdělání se střetla s rodiči. Když se pak cítila jako tradiční manželka a matka nenaplněná a jeden z jejích přátel jí nabídl práci v Tel Avivu v radě pracujících žen, chopila se znovu příležitosti – přestože se její muž odmítl přestěhovat a navštěvoval ji jen o víkendech,“ popsala McGeeová. Pár se tak na sklonku 30. let minulého století formálně rozešel, ale nikdy se nerozvedl.
Golda Meirová s půdoznalcem Walterem Clayem Lowdermilkem, jenž se významně podílel na zúrodnění izraelské půdy
Nové zaměstnání ji posunulo na politickém žebříčku, kde začínala hrát stále důležitější roli – stala se například židovskou pozorovatelkou na mezinárodní konferenci ve francouzském Evianu v roce 1938, svolané kvůli projednání neutěšené situace uprchlíků z hitlerovského Německa.
Vzkvétající politické kariéře stále více ustupoval čas trávený s rodinou. „Existuje typ ženy, která nedovolí, aby jí manžel a děti zúžili obzory,“ glosovala to Golda ve své biografii.
Skvělá vůdkyně
V té době už se také začalo projevovat, že její politický talent tkví zejména ve schopnosti budovat spojenectví. V roce 1934 se postavila do čela politického oddělení izraelských odborů Histadrut a během dalších let začala zastávat řadu stále odpovědnějších funkcí v Židovské agentuře, mocné sionistické organizaci, fungující před vznikem státu Izrael v Britské mandátní Palestině jako neoficiální vláda židovského obyvatelstva. Při jednání s Brity působila jako její mluvčí.
Když Britové zatkli kvůli obvinění z nezákonného pašování přeživších holocaustu do Izraele prakticky celé mužské vedení Židovské agentury, stala se Meirová de facto hlavou celé organizace. Byla to ona, kdo dohlížel na poslední detaily židovských operací, jež měly ukončit britský mandát.
Poté, co v listopadu 1947 přijala nově vytvořená Organizace spojených národů plán na rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát, využila Meirová své přetrvávající vazby ke Spojeným státům a získala od tamní židovské komunity 50 milionů dolarů na nákup zbraní. „Získala peníze, aby umožnila vznik státu Izrael,“ komentoval to později první izraelský premiér David Ben Gurion, jenž označil Meirovou za „nejlepšího muže“ ve své vládě.
Cesta k premiérce
Ve státě, jenž pomáhala budovat, se její první formální funkcí stal post velvyslankyně v Sovětském svazu. V roce 1949 byla zvolena do izraelského zákonodárného sboru Kneset a poté působila jako ministryně práce, kde prosazovala programy práce a bydlení pro nové přistěhovalce a stala se také matkou průkopnické politiky mateřské dovolené v Izraeli.
V roce 1956 ji Gurion jmenoval ministryní zahraničí, čímž se stala první ženou na světě v této funkci. Musela si ovšem změnit své dosavadní příjmení Myersonová na tradičnější hebrejské jméno Meirová.
Izraelská premiérka Golda Meirová při jednání ve své kanceláři v Tel Avivu
„I jako čerstvě přejmenovaná ministryně zahraničí si dělala věci po svém. Bavila zahraniční návštěvníky ve své kuchyni, ale naučila se také tvrdě hájit izraelské zájmy. Zároveň navazovala nová spojenectví v regionech, jako je Afrika. Při návštěvě země tehdy známé jako Rhodesie odmítla dodržovat edikty o rasové segregaci; ostatní hodnostáři pak zahanbeně následovali její příklad,“ vylíčila novinářka McGeeová.
Po sjednocení dvou konkurenčních křídel Labouristické strany v roce 1969 se Golda nečekaně stala první ženskou premiérkou své země.
Jomkipurská válka
Před necelými 50 lety, 6. října 1973, pak musela čelit největší výzvě své politické kariéry: Ten den zahájila egyptsko-syrská koalice za podpory dalších arabských zemí o nejvýznamnějším židovském svátku Jom kipur překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Začala tak jomkipurskou válku, zvanou též válka ze dne smíření nebo říjnová válka.
Prvotní těžké ztráty vyvolané překvapivým útokem vedly k silnému politickému tlaku na premiérku, aby uzavřela okamžité příměří. Právě tehdy se Meirová projevila jako skutečná „Železná lady“ (přičemž tuto přezdívku skutečně získala ještě před Thatcherovou). Odmítla kapitulovat, místo toho schválila agresivní kroky ke zlepšení vyjednávací pozice své země a nechala vojáky pevně hájit pozice, dokud nedorazily posily a Izrael nezískal převahu.
Ačkoli jí její rozhodné velení během 19denní jomkipurské války získalo mezinárodní respekt, vedla válka o několik měsíců později k její rezignaci. Veřejnost ji obvinila ze smrti asi 2700 izraelských vojáků, a třebaže její strana následující volby vyhrála, Meirová už nebyla sama schopna sestavit novou vládu. Otěží moci se tak chopil Jicchak Rabin.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
