Kliknutím zvětšíte„Drahý doktore Kevorkiane, POMOC! Jsem 41letá oběť roztroušené sklerózy. Už se o sebe nedokážu postarat. Jelikož mám zdravý rozum, přeji si pokojně ukončit svůj život. Vím, že se budu jen zhoršovat. Prosím pomozte mi. Sherry Millerová,“ stojí napsáno roztřeseným písmem v dopise, jenž je součástí rozsáhlé sbírky Kevorkianových dokumentů, hudebních skladeb a reprodukcí uměleckých děl v Historické knihovně Bentley Michiganské univerzity.
Dopis z roku 1990 je podle kurátorky této sbírky Katie Vloetové typický pro korespondenci, která Kevorkianovi během jeho života – a dokonce i po jeho smrti – chodila. Lidé, kteří trpěli bolestí a neléčitelnými stavy, psali tomuto nejznámějšímu obhájci asistované sebevraždy ve Spojených státech amerických po celé roky a podle Vloetové často doslova prosili o pomoc.
„Doktore Kevorkiane, můj syn umírá na Lou Gehrigovu nemoc. Chtěl by s vaší pomocí opustit tento svět a osvobodit svou duši k věčnému životu,“ cituje Vloetová jiný dopis Carol Lovingové, jejíž syn později skutečně zemřel s Kevorkianovou pomocí.
Lovingová poté napsala Kevorkianovi znovu: „Nedokážu ani vyjádřit požehnání vaší pomoci a vděčnost, jakou jako matka cítím.“
Kevorkianovu pozůstalost věnovala knihovně v roce 2014 jeho jediná dědička, neteř Ava Janusová. Kontroverzní lékař se nikdy neoženil ani neměl děti. Podle svého vlastního odhadu pomohl v letech 1990 až 1998 zemřít více než 130 nevyléčitelně nemocným.
„Veřejnost pro něj měla označení doktor Smrt. Ti, jimž radil, a jejich rodiny, ho nazývali svým zachráncem, hrdinou a přítelem,“ tvrdí Vloetová.
K proslulosti Jacka Kevorkiana coby doktora Smrti přispíval částečně i jeho lehce strašidelný vzhled, protože vyhublý muž svým vzezřením připomínal mumii
Kevorkianovi kritici to zdaleka tak jednoznačně neviděli a poukazovali na to, že řada lidí, jimž „doktor Smrt“ pomohl na onen svět, mohla mít díky rychlému pokroku lékařské vědy ještě šanci na plnohodnotný život. Na druhé straně i jeho nejzarytější odpůrci uznávali, že Kevorkianovo tvrdohlavé obhajování eutanazie pomohlo ve Spojených státech urychlit růst hospicové péče a že se řada lékařů začala díky němu chovat k pacientům trpícím silnými bolestmi s větším porozuměním a byla ochotnější předepisovat jim léky určené k jejímu zmírnění.
Neznáte Jacka
V roce 2010 měl premiéru životopisný film HBO o Kevorkianovi nazvaný Neznáte Jacka (You Don't Know Jack, v Česku se vysílal pod názvem Doktor Smrt). Roli Kevorkiana v něm ztvárnil Al Pacino, jenž byl za svůj výkon oceněn Zlatým Glóbem. Cenu by si zasloužil i původní autor filmového názvu, neboť výstižně vystihl problém, který s tímto detroitským patologem měli všichni, kdo s ním přišli do styku: málokdo ho opravdu znal.
Kontroverzní postavou se stal už předtím, než se začal věnovat medicíně. Narodil se 26. května 1928 v Pontiacu ve státě Michigan jako druhé ze tří dětí a jediný syn arménských uprchlíků Levona a Satenig Kevorkianových. Jeho životní postoje hodně ovlivnilo matčino vyprávění o turecké genocidě milionu Arménů v roce 1915, jíž byla během svého dospívání svědkem. Kevorkian ve svém pozdějším věku těžce nesl, že svět toto vraždění na rozdíl od holokaustu v podstatě ignoruje. „Přál bych svým předkům, aby měli aspoň takový osud jako Židé,“ cituje spisovatel Michael Betzold v knize The Kevorkian Verdict jedno z Kevorkianových vyjádření na toto téma.
„Židé byli zplynováni, ale Arméni byli vražděni všemi myslitelnými způsoby. Topili je, upalovali, drtili jim hlavy ve svěrácích, roztínali jejich těla vejpůl. Těhotným ženám rozřezávali bajonety břicha, aby z nich vyrvali nenarozené děti. Takže mě holokaust nezajímá, víte? Měl hodně publicity, ale Židé nevytrpěli tolik co Arméni,“ prohlašoval Kevorkian
Na druhé straně však budoucí lékař vlivu svých rodičů zase tolik nepodléhal. I když byl vychován v arménské ortodoxní víře, brzy došel k závěru, že je to podvod, a náboženskou nedělní školu opustil. „Uvědomil jsem si, že v ty jejich zázraky, chůzi po vodě a tak, prostě nevěřím,“ uvedl později Kevorkian.
Po vstupu Spojených států do druhé světové války se coby teenager začal učit německy a japonsky, protože počítal, že bude po dosažení zletilosti odveden, ale válka nakonec skončila dřív.
„Jeho přátelé ho popisovali jako schopného studenta se zájmem o umění a hudbu,“ uvedl o Kevorkianových mladých letech reportér amerického deníku The New York Times Keith Schneider v článku sepsaném v roce 2011 u příležitosti Kevorkianovy smrti.
Fascinován smrtí
Budoucí lékař studoval nejdříve inženýrství na Michiganské univerzitě, poté přešel na medicínu a v roce 1952 získal lékařský diplom. O rok později skutečně narukoval, avšak do války v Koreji, která začala v roce 1950. Odsloužil si 15 měsíců jako vojenský lékař a vrátil se na Michiganskou univerzitu, kde nastoupil lékařskou praxi.
Brzy se ukázalo, že ho až fascinuje smrt a umírání. Pravidelně navštěvoval nevyléčitelně nemocné pacienty a fotografoval jejich oči ve snaze určit přesný okamžik smrti, což podle něj mohlo pomoci lékařům pochopit, kdy je resuscitace zbytečná.
Rozhovor s Jackem Kevorkianem z roku 1996:
Přezdívku „doktor Smrt“ mu pak vynesl jeho poměrně necitlivý návrh, aby se vězni v cele smrti popravovali v anestezii, při níž by se jejich těla dala využít k lékařským pokusům, a aby byl umožněn odběr jejich zdravých orgánů pro výzkum nebo transplantace. Referát na toto téma přednesl na setkání Americké asociace pro rozvoj vědy v roce 1958, ale vysloužil si jím jen pohrdání kolegů a vyřazení z rezidenčního programu univerzity.
Svou pověst vyvrhele v lékařské komunitě dovršil, když navrhl používat jako transfúzi pro zraněné vojáky krev zemřelých lidí.
Veřejná hrozba
Kevorkian celý život tvrdil, že nevyléčitelně nemocní mají právo si vybrat, jak zemřou, a zpochybňoval společenská tabu týkající se nemocí a umírání. Americká lékařská asociace ho v roce 1995 nazvala bezohledným nástrojem smrti, který představuje velkou hrozbu pro veřejnost.
„Nabízet lidem s postižením pomoc zemřít, aniž bychom jim nabídli skutečné možnosti žít, je konečná forma diskriminace,“ uvedla Dian Colemanová, zakladatelka organizace Not Dead Yet (Ještě ne mrtví), jež sama sebe definuje jako organizaci prosazující práva zdravotně postižených a která kdysi demonstrovala před Kevorkianovým domem v Royal Oak na předměstí Detroitu.
Jack Kevorkian s bývalým ministrem zahraničí Arménie Raffim Hovannisianem (vlevo) a s právníkem Mayerem Morganrothem odpovídá na otázky při debatě na Kalifornské univerzitě
Naproti tomu michiganský novinář Jack Lessenberry se „doktora Smrti“ zastával. V listu The Detroit Metro Times napsal: „Jack Kevorkian byl přes všechny své chyby zejména silou dobra. Donutil nás věnovat pozornost jednomu z největších slonů v místnosti (anglický výraz pro velké a závažné téma, které však lidé mlčky zapírají a raději nezmiňují - pozn. red.), které dnešní společnost má: skutečnosti, že tu s námi žije obrovské množství lidí, kteří by raději zemřeli, protože mají životy, které za žití nestojí.“
Podivínský samotář
V 60. a 70. letech Kevorkian dočasně vzdal své donkichotské úsilí učinit ze smrti sociální otázku a pracoval především jako patolog. Na své okolí působil velmi rozporuplně. Zatímco jeho přátelé ho popisovali jako vtipného, sympatického a v soukromých hovorech poutavého, lidé, kteří se s ním setkali pracovně, ho vykreslovali jako trapného, zachmuřeného, nepředvídatelného a snadno podléhajícího hněvu.
K této nelichotivé pověsti přispíval i jeho životní styl. Nikdy se neoženil, žil poměrně hodně chudě, málo jedl, vyhýbal se luxusu a chodil v ošuntělých šatech, které si často pořizoval v Armádě spásy. V roce 1976 byl už medicínou znuděn a unaven, takže se přestěhoval na Long Beach v Kalifornii a začal se věnovat malování a psaní. V Kalifornii nakonec strávil 12 let a zprodukoval tam neúspěšný film Mesiáš o německém barokním skladateli Georgu Friedrichu Händelovi. Peníze na obživu si obstarával formou částečných úvazků na patologických odděleních ve dvou nemocnicích.
Protože začátkem 80. let ve Spojených státech znovu vzrostl počet poprav, vrátil se Kevorkian také ke své myšlence o využívání orgánů popravovaných vězňů. Tentokrát ale pochopil, že by jim měl dát na výběr. Navrhl proto kalifornskému parlamentu, aby přijal zákon umožňující odsouzeným vězňům před vykonáním trestu smrti darovat své orgány, díky čemuž by mohli umírat v celkové anestezii a ne v plynové komoře nebo na elektrickém křesle.
Představitelé parlamentu ho pozvali, aby svůj návrh přednesl před sněmovnou, což byl pro něj zlomový zážitek. Jeho referát si získal pozornost nejen zákonodárců, ale i novinářů a jeho názory se konečně staly součástí sílící celonárodní debaty o důstojném umírání.
Poradce přes smrt
O rok později se vrátil do Michiganu a začal formou masové inzerce v detroitských novinách propagovat svou novou lékařskou praxi, kterou nazval bioetika a obiatrie a jež pacientům a jejich rodinám nabízela „poradenství v oblasti smrti“.
Svou představu odprezentoval také novinářům, kterým představil jednoduchý kovový rám, nazvaný Thanatron (řecky nástroj smrti), jenž byl určen k tomu, aby si pacient sám mohl vstříknout do žíly smrtící dávku léčiv. Na rám byly zavěšeny tři lahvičky, každá s připojením k infúzní hadičce v paži pacienta. Jedna lahvička obsahovala fyziologický roztok, druhá barbiturát zvaný thiopental sodný, který byl schopný pacienta uspat, a třetí smrtící směs chloridu draselného, zastavující okamžitě srdce, a paralytický lék zabraňující křečím při umírání.
Když pacient stiskl speciální tlačítko, zařízení samo nahradilo neškodný fyziologický roztok v infuzi thiopentalem, který nemocného uspal, a poté stroj opět sám zaměnil uspávadlo za smrtící roztok.
Kevorkian novinářům vysvětlil, že si za tuto službu nic neúčtuje a veškeré náklady spojené s eutanazií hradí sám. Současně jim představil svou vlastní doktrínu, kterou je třeba dodržet, aby pacienti mohli jeho zařízení využít. Měla tři body. Nemocný musel jasně vyjádřit své přání zemřít. Musela proběhnout konzultace s rodinnými lékaři a s odborníky na duševní zdraví. A pacient musel dostat alespoň měsíc na zvážení svého rozhodnutí a případně na změnu názoru. To mělo Kevorkiana podle jeho představy chránit před případným odsouzením pro trestný čin (vraždu či zabití) a současně zajistit pacientům dostatečný komfort při dobrovolném ukončení vlastního života.
Své rozhovory s pacienty, jejich rodinami i přáteli Kevorkian natáčel na video, aby měl doklad, že se vše opravdu dělo z vlastní pacientovy vůle. Na video natáčel i samotné sebevraždy, které označoval za podání léků.
První pacientka
První pacientkou, která vědomě využila Kevorkianovy pomoci k odchodu z tohoto světa, se stala 4. června 1990 Janet Adkinsová, 54letá učitelka z Oregonu, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Její život vyhasl na posteli v rezivějící Kevorkianově dodávce Volkswagen z roku 1968, zaparkované v kempu poblíž jeho domova. Záhy poté, co se Adkinsové navždy zastavilo srdce, přivolal Kevorkian policii, která ho zatkla a krátce zadržela.
Druhý den uspořádal manžel zesnulé v doprovodu obou svých synů tiskovou konferenci v Portlandu, na níž přečetl Adkinsové dopis na rozloučenou, který napsala předem a de facto jím zbavovala lékaře viny.
Kevorkian byl propuštěn a v rozhovoru pro The New York Times upozornil národ na svou kampaň. „Mým konečným cílem je udělat z eutanazie pozitivní zkušenost. Chci donutit lékařskou profesi, aby přijala to, že musí plnit své povinnosti a že mezi tyto povinnosti patří také pomáhat pacientům se smrtí,“ uvedl v tomto interview.
Během následujících osmi let asistoval podle vlastních slov asi u 130 sebevražd. Do Detroitu se za ním sjížděli pacienti z celé země. K asistovaným sebevraždám docházelo v domácnostech, autech a kempech.
„Nesmíte!“ „Ale můžu…“
Státní zástupci, zdravotnické úřady, právníci, zákonodárci i guvernér Michiganu John Engler se celé roky snažili Kevorkianovu činnost zastavit. V roce 1991 vydala soudkyně Alice Gilbertová nařízení trvale zakazující Kevorkianovi používat svůj smrtící stroj. Stát mu téhož roku pozastavil povolení k výkonu lékařské praxe. V roce 1993 pak michiganský parlament přijal zákon, který asistovanou sebevraždu zakazoval.
Kevorkian se odvolal k soudu a ten mu dal nejdříve za pravdu, což potvrdil i odvolací soud, ale Nejvyšší soud státu Michigan v roce 1994 konečně rozhodl, že asistování při sebevraždě, byť by je zákon výslovně nezakazoval, je trestným činem obecného práva a že žádné chráněné právo na pomoc při sebevraždě podle ústavy neexistuje.
Nicméně se zdálo, že doktorovi Smrt jsou všechny tyto verdikty úplně lhostejné. Několikrát asistoval při další sebevraždě jen pár hodin poté, co byl propuštěn z vazby za pomoc při té předchozí. Po jednom zatčení v roce 1993 odmítl složit kauci a o den později oznámil, že na protest proti svému zadržování zahajuje hladovku. Při jednom zatýkání se porval s policisty.
Na mnoho let se stal veřejně nejznámější osobou spojenou s hnutím za asistovanou sebevraždu. Jeho strašidelný vzhled, bizarní názvosloví pro smrtící nástroje i zdánlivá celoživotní posedlost smrtí z něj dělaly fascinující objekt pro zpravodajská média.
Měl rád pozornost. Na začátku svého třetího procesu, 1. dubna 1996, se u soudu objevil v oblečení z koloniální éry, aby ukázal, jak zastaralá podle něj obvinění jsou.
Vaz mu zlomila televize
Od května 1994 do června 1997 stál před soudem celkem čtyřikrát a zodpovídal se ze smrti šesti pacientů. Tři z těchto procesů skončily zproštěním viny a čtvrtý byl prohlášen za zmatečný.
Kevorkianův obhájce v těchto procesech, mladý právník Geoffrey Fieger, založil svou vítěznou obhajobu na tom, že lékař prokázal svým pacientům soucit a milosrdenství. Žalobci to ale vnímali jinak a dne 26. března 1999 se konečně dočkali. Porota v Michiganu shledala Kevorkiana vinným z vraždy druhého stupně. Rozsudek přišel půl roku poté, co Kevorkian natočil na video vpíchnutí smrtící injekce Thomasi Youkovi, pacientovi trpícímu amyotrofickou laterální sklerózou (Lou Gehrigovou nemocí), po níž Youk 17. září 1998 zemřel.
Rozhovor s Jackem Kevorkianem z roku 2010:
Doktor Smrt poslal videokazetu s tímto záznamem do pořadu 60 minut, který ji odvysílal 22. listopadu 1998. Právě to ale Kevorkianovi zlomilo vaz. Odvysílání šokujícího záznamu vyvolalo celostátní debatu o lékařské etice a mediální odpovědnosti a posloužilo také jako hlavní důkaz pro obvinění z vraždy prvního stupně vznesené státním zástupcem okresu Oakland.
„Měl jste tu drzost jít do celostátní televize, ukázat světu, co jste udělal, a vyzývat právní systém, aby vás zastavil. No, pane, považujte se za zastaveného,“ řekla mu soudkyně Jessica R. Cooperová, která předsedala jeho procesu u obvodního soudu okresu Oakland.
Kevorkian byl uznán vinným z vraždy druhého stupně a odsouzen na 10 až 25 let do věznice s nejvyšší ostrahou. Ve vězení strávil osm let, poté byl 1. června 2007 podmínečně propuštěn pod příslibem, že už nikdy žádnou asistovanou sebevraždu neprovede. Zemřel v roce 2011.
Jeho právník Fieger později uvedl, že když Kevorkian už ležel zesláblý v nemocnici, litoval, že nemůže využít možnosti, kterou nabízel ostatním a kterou si sám přál. „Kdyby měl dost síly, aby s tím něco udělal, udělal by to,“ sdělil Fieger na tiskové konferenci po Kevorkianově skonu.
Jakkoli bylo působení „usmrcujícího lékaře“ eticky sporné, přece jen změnilo způsob, kterým lidé i lékaři na konec života nahlížejí. A kalifornský guvernér nakonec podepsal zákon End of Life Option Act (zákon o opci na konec života), jenž umožňuje nevyléčitelně nemocným pacientům právo ukončit svůj život s pomocí lékaře.
12
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
