S jakými pocity se neúspěšní uchazeči o post amerického prezidenta vyrovnávají, popsal pro CNN spisovatel Bob Green, který „ty druhé" v minulých letech vyzpovídal.

„V těch dnech se cítíte jako pomalu chodící terč," popsal své pocity po prohrané obhajobě prvního prezidentského období George W. Bush st. 
V roce 1992 ho porazil demokrat Bill Clinton.

Ani po prohrané prezidentské bitvě ale kandidáti své pocity příliš najevo nedávají. „Kdybych projevoval pocity, pravděpodobně bych nepřežil," vysvětlil Richard Nixon, proč po porážce v roce 1960 zachoval chladnou tvář. Vyplatilo se mu to. Stal se prezidentem v roce 1968 a 1972. „Nelíbilo se mi to. Byl jsem smutný, ale nikdy bych své pocity veřejně neprojevil," řekl Nixonův nástupce Gerald Ford, který prohrál volby v roce 1976 s demokratickým oponentem Jimmym Carterem.

I ten ale v Bílém domě vydržel jen první volební období, které ukončil několika politickými nezdary, za které si vysloužil velmi nízkou popularitu. Ve volbách tehdy zvítězil republikán Ronald Reagan, bývalý představitel filmových tvrďáků.

Porážka je horší pro exprezidenty

Ačkoliv porážka není příjemná ani pro jednoho z uchazečů, hůře se s ní mohou vyrovnávat ti, kteří byli v Bílém domě už jedno období „doma". Pachuť porážky přebije předchozí úspěchy. Navíc vědí, o co s volební prohrou přicházejí. A platí to i pro jejich blízké. „Myslím, že jsem v kampani za své znovuzvolení udělal, co jsem mohl, ale prohrál jsem. Přestože Rosalynn byla poměrně zatrpklá, já nebyl a musel jsem věnovat dost času, abych zmírnil její zklamání. Řekl jsem jí, že nás čeká dobrý život," popsal Jimmy Carter, jak utěšoval manželku.

Poražený tradičně ujišťuje své příznivce včetně rodiny, že porážka ho nezasáhla a povede se mu i dál dobře. „Udělal vše, aby vypadal vyrovnaně," popsala Betty Fordová, jak se po porážce snažil její manžel zachovat klidnou tvář. „Řekl nám, že vždy musí být jeden vítěz a jeden poražený, a pokud to nechápete, tak nemáte co pohledávat v politice. Příliš jsme o tom nemluvili. Nemělo smysl to příliš rozebírat. Oběma nám bylo hrozně, ale nemohli jsme to změnit," dodala.

Že neúspěch prožívají kandidáti v soukromí podstatně jinak než před zraky kamer, o tom svědčí i slova člena volebního týmu poraženého demokratického kandidáta z roku 1972 George McGoverna.

Pláč i smích

„Oči mu zalily slzy a ta, která ukápla, byla tak velká, že se rozstříkla. Pak se začal smát, ale znělo to, jako by vzlykal," popsal trpké chvíle, kdy si poražený kandidát připravoval povolební projev, jeho spolupracovník Dick Dougherty. „George to vždycky dělá. Vždycky, když mu je nejhůř, tak se směje," řekla tehdy prý McGovernova žena Eleanor.

I dnes si jeden z kandidátů připraví podobný projev. Projev, ve kterém se bude muset vyrovnat s tím, že mu voliči vzkázali, že s ním nepočítají.

A kvůli letošnímu vyrovnanému a vysilujícímu souboji bude porážka obzvlášť hořká.