Joshua Slocum se narodil jako pátý z jedenácti dětí dne 20. února 1844 na rodinném statku v americkém Mount Hanley v Novém Skotsku. Vodu brázdil od dětství - když mu bylo osm, přestěhovala se jeho rodina k ústí zálivu Fundy nedaleko Mount Hanley a malý Joshua začal brázdit vody zálivu na malých škunerech. Jeho dědeček z matčiny strany pracoval jako strážce majáku na Soutwest Point a chlapce začala brzy lákat vůně slaného mořského vzduchu víc než vůně kůže z ševcovské dílny, kterou vlastnil jeho otec a vyráběl v ní kožené boty pro rybáře.

Několikrát se pokusil utéct z domova a ve čtrnácti se nechal najmout jako kuchař na rybářský škuner. Když dva roky nato, krátce po narození jeho jedenáctého sourozence, zemřela Slocumova matka, odešel z domova navždy a ještě s jedním kamarádem se dal v Halifaxu najmout jako řadový námořník na obchodní loď plující do irského Dublinu. Námořníkem už zůstal - během dvou let dvakrát obeplul mys Horn, plavil se do Číny, navštívil Malukuské ostrovy, Manilu, Hongkong, Saigon, Singapur a San Francisco. Současně studoval teorii námořnictví a v osmnácti udělal zkoušky na druhého důstojníka.

Děti se narodily a vyrůstaly na moři

Od roku 1869 sloužil třináct let jako kapitán na osmi zaoceánských obchodních lodích směřujících z amerického San Franciska do Austrálie, Číny, na Moluky a do Japonska. Na první čtyři se nechal najmout, další už vlastnil nebo byl alespoň jedním ze spolumajitelů. Začátkem roku 1871 se oženil s Virginií Walkerovou. Během následujících třinácti let se jim narodilo sedm dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti. Za zmínku stojí, že všechny děti se narodily na moři nebo v přístavech, kde právě kotvila Slocumova loď.

S manželkou zažil i ztroskotání na Aljašce, kde se mu nepodařilo ukotvit loď, a ta najela na břeh, přičemž se zničil kýl. Slocum však dokázal ženu i celou posádku spolu s většinou nákladu i tak dostat do bezpečí na záchranných člunech.

V roce 1884 Slocumova manželka na palubě lodi Aquidneck vážně onemocněla a v přístavu v Buenos Aires zemřela. Slocum pak nechal tři své nejmladší děti v péči svých sester, jeho nejstarší syn mu už v té době dělal prvního důstojníka.

Druhá žena lodě nemilovala. Není divu

V roce 1886 se Slocum jako dvaačtyřicetiletý podruhé oženil s Henrietou Elliottovou, jeho druhá manželka však zdaleka nesdílela stejnou vášeň pro námořní život jako ta první. Těžko se jí ostatně divit, protože hned při její první plavbě se Slocumem zasáhl jeho loď Aquidneck tajfun a někteří z členů posádky navíc onemocněli cholerou, což celou posádku uvěznilo na půl roku v karanténě.

O něco později napadli Slocumovu loď piráti, před nimiž se bránil střelbou a jednoho zabil - takže byl obviněn z vraždy a musel se hájit před soudem.

Několik členů posádek zemřelo v důsledku neštovic, které nakazily loď, jejíž dezinfekce stála další značné náklady. A brzy na to se Aquidneck zničil při ztroskotání v jižní Brazílii.

Slocum pak postavil ještě v Brazílii další loď, částečně za využití trosek z Aquidnecku, a na paměť zrušení otroctví v Brazílii ji pojmenoval Liberdade. V květnu 1888 na ní vyplul se ženou zpátky do Ameriky a po 55 dnech konečně přistál v Bostonu. Bylo to naposledy, co jeho žena Henrieta plula s ním.

Za vstřícné a nápomocné jednání brazilské vlády při jeho ztroskotání se Slocum odvděčil o pár let později, kdy jí dopravil nový parní tropédoborec, který hodlala využít v nadcházející politické krizi a občanské válce, a byl ochoten mu (za nemalou částku) velet i v boji. Loď však opět ošklivě poničila bouře a po sérii dalších nehod (včetně nešťastného odpálení jednoho torpéda) ji nakonec její posádka potopila a opustila.

Slocuma vytáhl z potíží jeho starý přítel kapitán Eben Pierce, s nímž se mořeplavec setkal v Bostonu v březnu 1892. "Pojeďte se mnou do Fairhavenu a já vám dám další loď," navrhl Pierce Slocumovi a ten jeho nabídku přijal. 

Darovanou jedenáctimetrovou dřevěnou rybářskou loď určenou původně k lovu ústřic si přestavěl na plachetnici schopnou zaoceánské plavby a pojmenoval ji Spray. O jejím využití se dlouho nerozmýšlel - rozhodl se na ní podniknout cestu kolem světa.

Cesta kolem světa s piráty v patách

Psalo se datum 24. dubna 1895, když jedenapadesátiletý Slocum vyplul z Bostonu v Massachusetts. "Rozhodl jsem se pro cestu kolem světa, a protože onoho rána foukal příznivý vítr, vytáhl jsem v poledne kotvu a vyplul z Bostonu… Po palubě se mi v ostrém mořském vzduchu chodilo lehce. Cítil jsem, že už není cesta zpátky a že se pouštím do dobrodružství, jehož významu jsem dobře rozuměl," napsal později ve své knize Sailing Alone Around the World (česky vyšla pod názvem Sám na lodi kolem světa).

Na malé lodi sám vykonával funkci kapitána, prvního důstojníka i posádky. Aby se mohl vyspat nebo si občas odpočinout u četby, vynašel vlastní způsob samořiditelnosti lodi pomocí nastavení plachet, které byly lany a kladkami spojeny s kormidlem.

Jeho prvotním plánem bylo vyrazit nejdřív na východ, proplout Středomořím od Gibraltaru a pak využít Suezského průplavu, ale pak si na základě nepříjemné zkušenosti uvědomil, jaké nebezpečí mu hrozí od pirátů, kteří v oblasti kolem severoafrických břehů stále operovali. U marockého pobřeží na něj totiž zatútočili berberští piráti, jimž unikl jen díky svému plachtařskému umění a tomu, že se na pirátské lodi po deseti hodinách pronásledování zlomil stěžeň. 

Po tomhle adrenalinovém zážitku proto Slocum stočil loď zpátky na západ a rozhodl se pro plavbu kolem Jižní Ameriky Magalhãaesovým průlivem. Ani tudy to ale nešlo bez problémů. Namísto berberů na něj útočili Indiáni i desperáti z řad bílých. Slocum jim čelil různými způsoby. Mimo jiné se pohyboval po palubě své lodi v různých kloboucích, aby vzbudil dojem, že se na ní plaví početná posádka, a na místech, odkud se dalo na loď vniknout, nechal trčet hřebíky. Ty mu při jednom přepadení opravdu pomohly, protože pirátům se přes ně nepodařilo projít a Slocum je pak zahnal pár výstřely.

Když se před ním otevřel Tichý oceán, zamířil do Austrálie, přičemž díky svému systému samořiditelné lodi urazil 3200 kilometrů, aniž by se musel byť jen jednou dotknout kormidla. V Austrálii zakotvil přímo před pomníkem jejího objevitele Jamese Cooka a po nezbytném odpočinku a doplnění zásob vyplul podél australského východního pobřeží na sever. Proplul Indickým oceánem a kolem Mysu Dobré naděje se stočil zpátky do Severní Ameriky.

Při cestě kolem Jižní Afriky obdržel pozvání od prezidenta Transvaalu (neoficiální kolonie založené Búry, kteří ji brzy prohlásili nezávislou republikou) Stephanase Johannese Paula Krugera, známého také jako strýček Paul. Traduje se, že když mu řekl, že právě objel svět přes Jižní Ameriku, Kruger odešel, protože ho považoval za lháře - sám prý žil ještě v té době v přesvědčení, že je země plochá.

Po doplutí k americkým břehům se Slocum ještě zastavil na Robinsonově ostrově nedaleko chilského pobřeží, aby tu načerpal vitamíny z místního ovoce a ochránil se před kurdějemi. Pak už ho čekala jen cesta domů.

Dne 27. června 1898 po více než třech letech a 46 tisících odplutých kilometrech opět přistál v Newportu na Rhode Island. Jako první člověk na světě obeplul sólo celou planetu, ale téměř nikdo si toho nevšiml. Novinovým titulkům vévodila španělsko-americká válka, která vypukla dva měsíce před jeho návratem. Teprve po ukončení bojů vydala řada amerických novin články o Slocumově úžasném dobrodružství.

Smrt v oceánu

Sám mořeplavec zpracoval své zážitky v už zmíněné knize Sám na lodi kolem světa, která vycházela nejdřív na pokračování v časopise The Century Magazine a později byla opakovaně vydávána v různých zemích světa (v někdejším Československu vyšla v roce 1972). Pak vyjel na přednáškové turné, které se setkalo s velkým úspěchem.

Příjmy z prodeje knih a z veřejných přednášek umožnily Slocumovi koupit v roce 1901 malý statek ve West Tisbury na ostrově Marthy Vineyard v Massachusetts, ale po půldruhém roce zjistil, že se usedlému životu nedokáže přizpůsobit. Doma se ženou se nudil, mnohem šťastnější se cítil na palubě Spray, se kterou obeplouval přístavy na severovýchodě USA a přednášel v nich o svých dobrodružstvích. Zimu trávil na lodi v Karibiku.

Bohaté příjmy z knižní a přednáškové činnosti však do roku 1909 vyschly. Slocum proto začal plánovat další dobrodružnou plavbu po veletocích Jižní Ameriky, z níž doufal vytěžit druhou úspěšnou knihu. Dne 14. listopadu 1909 vyplul na svou obvyklou zimní plavbu do západní Indie. Pak už ho nikdy nikdo nespatřil. V červenci 1910 informovala jeho žena noviny, že se pravděpodobně ztratil na moři.

Podle lidí, kteří Slocuma znali, bylo nepravděpodobné, že by tak zkušený námořník ztroskotal na širém moři sám od sebe, proto se spekulovalo o tom, že jeho plachetnici buď přejel velký zaoceánský parník, nebo ji potopila velryba. Žádná hypotéza se však nepotvrdila. Plachetnice Spray ani Slocumovo tělo se nikdy nenašly. V roce 1924, patnáct let po svém zmizení, byl konečně prohlášen za mrtvého.