V čínské vnitrozemské provincii Chu-nan byl život žen v minulosti extrémně složitý. Už jako malé děti si musely začít bolestivě podvazovat nohy, aby si zachovaly drobná, téměř dětská chodidla. Nemohly se vzdělávat, a musely žít zavřené v ženských komnatách, ze kterých nesměly vycházet. Jejich sňatky byly domluvené, a ani po nich nebyly svobodnější - jen byly pro změnu zavřené v domech rodin jejich manželů.

I v tomto období temna ale tyto ženy našly střípek naděje. Začaly používat systém znaků, který přerostl ve speciální jazyk, kterým mezi sebou komunikovaly, a který muži neznali. Tento jazyk se jmenuje nu-šu (v anglickém přepisu nushu).

Marie Stuartovna v letech, kdy byla vězněná Alžbětou I. v Anglii. V zajetí prožila osmnáct let.
Tajemství posledního dopisu Marie Stuartovny: Před smrtí plakala, psaní uzamkla

Nu-šu v čínštině doslova znamená ženské písmo. O jeho původu se historici přou. „Hojně se začal používat v devatenáctém století v provinci Chu-nan, aby se ženy z etnických skupin Han, Jao a Miao mohly svobodně vyjadřovat, což jim v té době nebylo umožněno. Někteří odborníci věří, že jazyk pochází z doby vlády dynastie Sung z let 960 až 1279, ovšem podle dalších se možná vyvinul už za dynastie Šang před více než třemi tisíci let,“ shrnuje starší článek BBC

Následně znalost tajného ženského písma odevzdávala matka dceři či starší sestra mladší, případně přítelkyně přítelkyni. A jelikož období, v nichž se ženy nemohly vzdělávat a svobodně žít, bylo v čínských dějinách dost, tajná řeč, kterou muži neznali, poskytovala tomuto pohlaví alespoň nějaký závan svobody ducha. „Aby si navzájem poskytly naději, vymyslely písmo, kterému muži nebudou rozumět,“ uvedla pro nový dokumentární film nazvaný Skrytá písmena (Hidden Letters) žena, která jazyk ovládá.

Znaky jazyka nu-šu.Znaky jazyka nu-šu.Zdroj: Wikimedia Commons, User:Mu, volné dílo

Rebélie v podobě jazyka

Podle čínské filmařky a autorky nového dokumentu Violet du Feng čínské historické záznamy neposkytují příliš informací o tom, jak se v dávných dobách ženám vedlo. Proto příběh jazyka nu-šu ani v jeho domovské zemi není příliš znám. „Nu-šu byl prostorem, který ženám umožnil, aby se navzájem svěřily, aby si vzájemně odhalily svou zranitelnost, sdílely svá trápení a životní výzvy, aby byly spolu a vybudovaly si sesterství,“ řekla du Feng britské BBC

Původní sadu symbolů, která tvoří jazyk nu-šu, psaly ženy větvičkami do prachu na zem. Postupně se ale začal objevovat v podobě výšivek, a psala se jím i poezie. „Jazyk byl vytvořen jako rebélie,“ vyjádřila se ve filmu Skrytá písmena kurátorka muzea věnovaného právě nu-šu.

Marie Antoinetta v roce 1790. Portrét maloval Alexander Kucharsky.
Tajemství dopisů Marie Antoinetty odhaleno. Vědci ví, jaká slova cenzor zničil

S tím souhlasí i profesorka Žao Liming z Univerzity Čching-chua v Pekingu. Podle ní nu-šu není pouhým písmem, ale reprezentací tradiční čínské ženské kultury - jazyk představoval sluneční paprsek, která zkrášlil temný život žen. „Jde o sluneční kulturu, která umožnila ženám promluvit vlastním hlasem a bojovat proti mužskému šovinismu,“ vyjádřela se Liming pro UNESCO. Jazyk nu-šu byl vyhlášen součástí nehmotnýho světového kulturního dědictví.

V nu-šu ženy psaly příběhy, vyjadřovaly obdiv jedna druhé, vzájemně se slovně povzbudovaly či svěřovaly s běžnými životními starostmi. Byl pro ně jedinou cestou, jak mohly vyjádřit svůj smutek, osamělost, nespokojenost se společností, v níž žijí. „Většina z uživatelek nu-šu byla negramotná, neuměly číst ani psát. Řeč se naučily jednoduše kopírováním symbolů, které viděly,“ nastiňuje BBC.

Čím je jazyk nu-šu ještě výjimečný
Zatímco v psané čínštíně každý znak představuje slovo nebo část slova, nu-šu je fonetický jazyk.
Každý z jeho znaků představuje slabiku. Čte se zprava doleva.
Jelikož jazyk nebyl standardizován, každá jedna uživatelka si jej přizpůsobovala, například podle svého lokálního dialektu. Řeč nabývala nové odstíny a je velmi rozmanitá.
Výzkumníci podle UNESCO nasbíraly postupně zhruba 220 tisíc znaků nu-šu, a na základě výzkumu mezi jeho uživatelkami vytvořily jakousi základní "abecedu" nu-šu, která má 397 znaků. Oficiálně byl jazyk uznán v roce 2017.

Za znalost do lágru

Přestože jazykem nu-šu se ženy mezi sebou dorozumívaly stovky, možná tisíce let, a intenzivně určitě desítky let, o jeho existenci nikdo za hranicemi provincie Chu-nan - a ani žádný muž v ní - dlouho nevěděl. Ženy své tajemství dobře uchovávaly. V době japonské okupace Číny za druhé světové války už znalkyně jazyka pomalu vymíraly a mladé dívky se ho učily méně než jejich předchůdkyně, neboť panovala obava, že budou nařčeny ze špionáže pro Japonsko.

Muži se o jazyku dozvěděli více méně náhodou, a to až v období, kdy Čínu svírala komunistická diktatura. „V polovině 60. let minulého staletí na jednom nádraží omdlela starší žena. Policisté jí prohledali věci, aby zjistili její totožnost a našli papírek s něčím, co vypadalo jako zvláštní kód. A tak ji zatkli s podezřením, že je jedná o špionku,“ popsala pro list The Guardian před několika lety čínsko-americká autorka Lisa Seeová, která o jazyku napsala román Snow Flower (v češtině vydán pod názvem Tajemství hedvábného vějíře).

Přítelkyně na život a na smrt

V románu Tajemství hedvábného vějíře autorka na postavě vypravěčky Lilie popisuje nejen jazyk nu-šu, ale i okolnosti, za kterých byl v devatenáctém století používán.

Některé dívky byly tehdy v ženské izolaci spojovány do dvojic s lao-tchung, dívkou, která představovala jejich druhé já (na základě různých podobností). Citový svazek dvojice (někdy ale i trojice až čtveřice) většinou přetrval po celý život. Byly označovány za přísežné sestry, které v sobě vzájemně nacházely útěchu.

Ženy v izolaci malovaly dopisy na vějíře, či vyšívaly kapesníky nebo šily oděvy a do nich všívaly drobné vzkazy, a i díky tomu se jazyk nu-šu šířil.

Žena samozřejmě žádnou špionkou nebyla, a odkaz, který měla v kabelce, byl napsán právě jazykem nu-šu. Když se ale experti snažili o rozluštění podivných symbolů, režim, který se chorobně obával špionáže, jim v tom pro jistotu zabránil. „Poslali je do pracovních táborů,“ konstatuje list The Guardian.

Takový osud postihl i zřejmě jediného muže, který kdy jazyk nu-šu ovládal. Číňan Žou Šuoji se o něm dozvěděl v 50. letech, když se jeho teta provdala do vesnice, kde se setkala s uživatelkami nu-šu. Začal o jazyku sbírat veškeré možné informace, záznamy a věnoval se jeho výzkumu, ovšem v 60. letech, poté, co začala Kulturní revoluce, skončil v poutech. „Kvůli svému výzkumu jsem byl označen za pravičáka. Spálili mi všechny záznamy, a byl jsem poslán do pracovního tábora, kde mě věznili až do roku 1979,“ vyprávěl v roce 2004.

První španělský král a římský císař Karel V. Habsburský v brnění, které měl na sobě v bitvě u Mühlbergu v dubnu 1547, v níž rozdrtil německé protestanty
Karel V. napsal dopis v tajném kódu. Teď záhadu starou pět století rozluštili

Studium jazyka oficiálně začalo až v 80. letech minulého století po mírném uvolnění režimu, a přispěl k němu právě i Žou, který vytvořil vůbec první slovník nu-šu. Současná čínská politická reprezentace se naopak snaží o uchování jazyka a standardizaci.

Tajemství, které odchází na věčnost

Jenže v 80. letech, kdy se Čína poprvé začala dozvídat o jazyku nu-šu, už bylo jen velmi málo jeho uživatelek a znalkyň. Kulturní revoluce se snažila všemi prostředky o vymazání čínské feudální minulosti. A tím pádem i o vymazání nu-šu. Když už se režim dozvěděl, že nějaký takový jazyk existuje, každé jeho uživatelce hrozil v případě odhalení trest.

Ve druhé polovině 20. století se navíc začala postupně zlepšovat formální vzdělanost žen. Začaly chodit do škol, kde se naučily číst a psát "běžným" jazykem, a nu-šu přestávaly potřebovat.

V roce 2004 zemřela v 98 letech poslední žena s dokonalou znalostí nu-šu. O dva roky dříve kvůli obavám o definitivní zánik tohoto jazyka byl vyhlášen nehmotným kulturním dědictvím UNESCO, a vzniklo jemu věnované muzeum. „Jde o jediný systém písma na světě, který byl vytvořen a používán exkluzivně ženami,“ vysvětluje jeho důležitost web UNESCO.

Eva Marie Spekhorstová ovládá 50 světových jazyků
Žena ovládá padesát jazyků. Nadávat v japonštině může být roztomilé, říká

Vytvoření muzea, které otevřelo brány v roce 2007, a mimo jiné nabízí kurzy nu-šu, bylo velmi důležité pro zachování jazyka pro příští generace. Mimo jiné tím, že instituce uchovává dochované písemnosti v nu-šu, kterých je dnes již velmi málo.

Jeho největší znalkyně, které jej běžně užívaly, si totiž své tajemství brávaly s sebou do hrobu. A to doslova. „Když některá z uživatelek jazyka nu-šu cítila, že se blíží konec její životní poutě, většinou poprosila členky své rodiny, aby některé z jejích děl v nu-šu uložily společně s ní do hrobu, a všechna ostatní spálily,“ připomíná web UNESCO. Rodiny přání umírajících ctily, a tak jim na památku nezbyly prakticky žádné písemnosti. Navíc byly mnohé další ve strachu zničeny v době kruté kulturní revoluce.

Původní texty v nu-šu jsou tak nyní velkou vzácností. Díky kurzům, které pořádá muzeum, ale vzniká množství nových písemností, a v posledních letech opět roste počet uživatelů jazyka. Navíc se díky výše zmíněnému románu a dokumentu zvýšilo povědomí o existenci nu-šu, a tím pádem přibylo zájemců, kteří se jej chtějí naučit. „Například v roce 2020 se do letního kurzu nu-šu zapsalo dvacet studentů. A další se v něm začali vzdělávat díky online výuce, která se odehrává přes v Číně populární aplikaci WeChat,“ doplňuje BBC.