Kliknutím zvětšíteZa posledních patnáct let se na jednom konkrétním úseku pobřeží v Severní Americe vyplavilo již celkem jedenáct utržených lidských chodidel. Většina z nich byla stále v botách a všem chybělo tělo. To se nikdy k žádnému chodidlu nenašlo. Ponurému fenoménu a jeho příčině se věnovala volná novinářka Esther Inglis-Arkellová.
Hrůzné letní měsíce
K prvnímu strašidelnému objevu došlo v roce 2007 na kanadském ostrově Jedediah. Jedna turistka z Washingtonu si všimla na pláži pohozené boty, a když ji zvedla, uviděla v ní zmáčenou ponožku. A protože bota vážila trochu víc, než by člověk čekal, tak ponožku opatrně rozevřela, aby ji vysypala - předpokládala totiž, že je plná písku, a dávala pozor, aby v tom písku nebyl ukryt taky krab, který by se mohl ohnat klepety. Krab tam nebyl, bylo tam něco daleko hrozivějšího: utržená mužská noha.
Věci se tak chopila policie, která zjistila, že zmíněná bota patří k sérii obuvi, distribuované na trh v roce 2003 a prodávané zejména v Indii. Případ tak odložila, protože usoudila, že jí z hlediska místní příslušnosti nepatří. Pro média ještě nebyl tento nález zajímavý. Moře občas vyplaví pozůstatky lidských těl…
Jenže o šest dní později se na nedalekém ostrově našla další utržená lidská noha. A znovu patřila muži. Jenže zcela očividně jinému než v prvním případě.
To už bylo podezřelejší. A kanadský i americký tisk se začal zajímat o to, co se to kolem tichomořského pobřeží, sdíleného oběma zeměmi, vlastně děje. Od té doby začalo k těmto hororovým objevům docházet pravidelně.
„Většinou k těmto nálezům dochází během letních měsíců. Nejčastěji to bývá srpen, ale už se našla lidská chodidla i v listopadu, v prosinci a v únoru. I když na to může mít nějaký vliv příliv a odliv, nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že v létě lidé tráví na plážích nejvíce času a je jich tam v tu dobu nejvyšší počet, takže toho více najdou,“ píše Inglis-Arkellová.
Voskovité mrtvoly
Chodidla se většinou nacházela jen po jednom, ukázalo se ale, že ve dvou případech tvořily nalezené nohy páry. Čtyři chodidla z jedenácti tedy patřila dvěma lidem, dalších sedm k sobě pár nemělo a každá pocházela z jiného těla. Šlo tedy o pozůstatky celkem devíti lidí. Policii se podařilo identifikovat tři z nich a jejich smrt byla považována za přirozenou. Identifikované oběti totiž patřily mezi místní a vědělo se o nich, že před svým zmizením uvažovaly o sebevraždě. Zbývající pozůstatky lidských těl ale úřadům notně zamotaly hlavu.
Hlavním kamenem úrazu při identifikaci je vliv prostředí na tělesnou tkáň. I když si hodně lidí myslí, že lidské tělo ve vodě hnije, ve slané mořské vodě, zejména v prostředí s nedostatkem kyslíku, dochází k něčemu jinému, a sice k jevu, který se nazývá zmýdelnění nebo také saponifikace. V podstatě jde o hromadění voskovité látky (adipocere), jež se často vyskytuje v mýdle.
Tato látka se hromadí v mrtvých tělech, jež jsou vystavena působení bakterií, ale ne vzduchu. Anaerobní, tedy za nepřítomnosti kyslíku žijící bakterie zpracovávají tukovou tkáň a vytvářejí voskovitou látku, která, bohužel, mění rysy těla, takže u pouze částečných pozůstatků výrazně snižuje možnost jejich správné klasifikace.
Tři známé oběti se podařilo identifikovat díky DNA, ale u řady zbylých nohou nebylo možné určit ani pohlaví a věk lidí, jimž tyto končetiny kdysi patřily. Respektive se tyto údaje daly pouze odhadovat podle velikosti chodidla a typu boty. Většina utržených chodidel byla nazuta do menších běžeckých bot, jaké nosívají teenageři nebo mladší ženy věnující se joggingu, proto je patologové klasifikovali jako „nedospělé nebo ženské“.
„Je těžké říci s jistotou, odkud se ty nohy vzaly a kdy vlastně skončily v moři. K pobřeží podél Washingtou a Britské Kolumbie směřuje spousta mořských proudů. A protože je Tichý oceán studený a protože se na nalezených chodidlech vytvořilo různě silné voskování, mohly tyto nohy pocházet z těl, jež se nacházejí téměř kdekoli v Pacifiku v libovolných hloubkách. Ve vodě mohla skončit i desítky let předtím, než moře vyplavila jejich pozůstatky na pláž,“ píše Inglis-Arkellová.
Proč právě nohy?
Loňská „sezóna“ hrůzných nálezů skončila 31. srpna, kdy se na pláži našla noha patřící člověku neurčitého pohlaví a obutá v pánské běžecké botě číslo devět. Úřady nicméně opět oznámily, že případ nepovažují za vraždu ani za nepřirozené úmrtí.
„Na první pohled se to zdá hrozně zvláštní. Aby se znovu a znovu na jednom kousku pobřeží objevovaly nohy bez těla, přece nemůže být přirozené. I když pobřežní proudy strhávají a vyvrhávají na břeh spoustu všelijakých trosek, proč právě nohy a proč právě tady a teď?“ uvádí novinářka.
Vypadá to velmi mysteriózně, ale vysvětlení podle ní může být docela přirozené. Většina lidských těl, která skončí z různých důvodů v moři, se nakonec rozpadne, ať už samovolně, nebo v důsledku napadení mořskými dravci.
A právě kotníky a zápěstí patří k nejslabším bodům, v nichž se tělo rozloží nejčastěji. Dlaně a ruce nic nechrání, takže se potopí na dno a moře je nakonec většinou stráví beze zbytku, ale nohy utopenců, kteří si nešli zaplavat, bývají obuty v botách. Tyto boty mohou být jednak vyrobeny z gumové pryže, jež je nadnáší, jednak v nich může zůstat vzduchová kapsa, a když se chodidlo oddělí ve slabém místě od zbytku těla, může tento vzduch stačit na to, aby bota i s chodidlem vyplavala a vlny ji zanesly na břeh.
Proč se ale tato chodidla začala objevovat právě v posledních 15 letech a proč právě v daném místě? Jedna z prvních teorií, nadnesená ještě předtím, než byly identifikovány první dvě oběti, zněla, že může jít o pozůstatky obětí cunami, k níž došlo v Thajsku v roce 2004. Žádná z bot totiž nebyla identifikována jako model, který by se začal vyrábět po tomto roce. Když se ale podařilo pozůstatky tří lidí identifikovat, a ve všech případech šlo o místní občany, teorii o cunami to notně zpochybnilo (i když zcela nevyloučilo, protože o původu ostatních těl se stále mnoho neví).
Další hypotéza kalkuluje s faktem, že kolem moře přibývá lidí v běžecké obuvi a že tato obuv je proti předchozím desetiletím stále měkčí a pružnější. Tím na ní přibývá pryže a je schopná lepšího nadnášení, takže udrží chodidlo ve vodě dostatečně dlouho na to, aby je moře stačilo vyplavit na pláž. Ani tato teorie však není bez kazu, protože hodně běžců v dostatečně měkkých a vypolstrovaných botách se pohybovalo po pobřežních promenádách už v 90. letech, a tehdy se tolik chodidel u tichomořského pobřeží nenacházelo.
„Může jít také pouze o zkreslený úhel pohledu,“ uvádí novinářka. „Utržená chodidla se stala součástí sledovaného fenoménu, takže lidé se na ně více zaměřují, víc po nich pátrají a spíš je pravděpodobnější, že každý takový nález ohlásí, a zejména to, že o každém takovém objevu budou informovat média. Tím opticky vzroste počet případů a záhada je na světě.“
17
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
