"Do bazénu žuchlo vřískající kotě. Velký aligátor otevřel čelisti, scvakl je jako svěrák a překousl ječící kočku vejpůl. Šílící dav opilců zařval nadšením a velký Joe Ball vykřikl: Ještě tu pro vás něco mám, miláčkové! A hned hodil do zkrvavělého bazénu štěně…"

Tak popisovala jedna z dobových reportáží zvrhlou zábavu v Ballově baru, pojmenovaném poeticky Sociable Inn - tedy něco jako Sešlost, popřípadě Přátelská putyka.

Rapl z dobré rodiny

Nejznámější fotografie zachycuje Joe Balla na pláži ve staromódních tělových plavkách, jak stojí s lahví whisky v ruce a vypadá jako dobromyslný strejda, téměř jako jeden z hrdinů Rozmarného léta od Vladislava Vančury. Ve skutečnosti to byl sériový vrah, jemuž se připisuje nejméně pět, ale možná i více než 14 zavražděných žen. Včetně jeho přítelkyně, kterou vylákal právě na onu pláž. Tam ji střelil do hlavy a zahrabal do písku.

"Byl to jeden z největších raplů v dějinách Spojených států amerických," říká o Ballovi jeho pověst. Kdo byl muž, který si ve 30. letech minulého století vydobyl svými činy pochmurné přezdívky Aligátoří muž a Řezník z Elmendorfu?

Rodina Ballů patřila v malém Elmendorfu, který se nachází v texaské pustině asi 24 kilometrů jihovýchodně od centra San Antonia, k nejvyšší podnikatelské elitě. Městečko založil v roce 1885 Henry Elmendorf, jenž se stal později starostou San Antonia, a otec Joe Balla, Frank X. Ball, mu pomohl k rozkvětu. Všude kolem se nacházely bavlníkové plantáže (v 19. století jeden z nejslavnějších symbolů texaského Jihu) a Ball starší v nich uviděl zárodek svého budoucího úspěchu. Půjčil si a postavil ve městě továrnu na čištění a zpracování surové bavlny, jež vytvořila základ celé prosperity města. Když do něj přišla železnice, začala se odsud bavlna vyvážet do celého světa. 

Ve 20. letech minulého století se už městečku docela dařilo, stálo zde několik obchodů, byl tu hotel, lékař, masné krámy, cukrárna a hned několik čističek bavlny. Frank Ball pohádkově zbohatl, oženil se a měl osm dětí, z nichž některé se v pozdějších letech staly stěžejními osobnostmi místní komunity - například bratr Joe Balla Raymond byl od roku 1963 do roku 1983 místním starostou.

Pašerák alkoholu a elitní střelec

Joe Ball byl ale trochu jiný případ. Narodil se v roce 1896 a od mládí vynikal zejména ve střelbě. "Můj strejda uměl sestřelit pistolí ptáka z telefonního drátu," tvrdil o něm podle novináře a spisovatele Michaela Halla jeho synovec Bucky. Podle dalších svědectví Ball rád sestřeloval mince vyhozené do vzduchu nebo odpaloval zátky z hrdel lahví.

V roce 1917 Ball narukoval do armády a zúčastnil se bojů v Evropě, v roce 1919 byl se ctí propuštěn a vrátil se domů. V otcově podnikání nepokračoval, ale něco se od něj přece jen přiučil. K čištění bavlny se používal gin a Joe Ball si brzy všiml, že v Texasu jde gin na odbyt nejen kvůli bavlně. Stal se obchodníkem s alkoholem, a když mu do rozjetého kšeftu vstoupila prohibice, začal alkohol pašovat.

V polovině 20. let si údajně najal mladého černocha Cliftona Wheelera, aby mu pomáhal kolem domu a obchodů. Wheeler byl údržbář, ale dělal pro Balla i spoustu jiné práce a podle některých svědectví se svého zaměstnavatele nesmírně bál. Spisovatel Michael Hall zachytil mimo jiné svědectví místního občana Lawrence Liedeckea, který prý byl jako dítě svědkem, když Ball začal Wheelerovi střílet pod nohy, aby ho přinutil tančit.

"Báli jsme se ho. Byl zlý a schopný zabíjet. Vždycky to byla krysa," tvrdila o Ballovi i Pollie Merianová, která se narodila v roce 1914 a poznala jej rovněž jako dítě.

Když skončila prohibice, otevřel si Joe Ball u nedaleké silnice vlastní bar a jeho slávu opřel o dvě atrakce: hosty obsluhovaly půvabné servírky s výraznými výstřihy a vzadu za restaurací se nacházelo uměle vytvořené jezírko se šesti aligátory, které občas veřejně krmil. Obě tato lákadla se v jeho "podnikání" později protla dost hrůzným způsobem.

"Sbalil, zbouchnul, zabil"

Ball měl nejenom sklony k sadismu, ale byl také sukničkář. S děvčaty, která zaměstnával na baru, rád spal. Občas si postěžoval, že u něj žádná dlouho nevydrží, ale to bylo ve 30. letech u pouličních restaurací dost časté.

V září 1937 však ohlásili příbuzní dvaadvacetileté Minnie Gotthardové, že tuto mladou ženu pohřešují. A její poslední štací bylo právě místo servírky v Ballově hospodě. Když se na ni Josepha dotázala policie, zopakoval to, co od něj občas slýchali sousedi - ano, dívka u něj pracovala, ale odešla za lepším. Brzy poté však začala být pohřešována další číšnice z jeho baru, Julia Turnerová. A co bylo podivnější, v pokoji, kde spala, zůstaly její šaty. Ballova verze zněla, že Turnerová se dostala do sporu se svou spolubydlící a rozhodla se odejít, on sám jí prý na cestu vyplatil 500 dolarů.

Jenomže svědectví o dívkách, které prošly jeho barem a najednou se po nich slehla zem, nějak přibývalo. Po Gotthardové a Turnerové zmizely další dvě. A když se policie začala podivínským restauratérem zabývat hlouběji, zjistila, že dívek, které se nechaly zaměstnat v "Sešlosti" a už o nich nikdy nikdo neslyšel, je několik desítek. Nikdo také nevěděl, kam se poděly první a druhá ze tří Ballových manželek.

S informacemi, jež získali, udeřili vyšetřovatelé na Balla. Ten však byl podle všeho skálopevně přesvědčen, že nenajdou-li se těla, nelze mu prokázat zločin, a vytrvale zapíral. Manželky ho opustily, servírky odešly za lepším, opakoval do omrzení dotírajícím detektivům.

Průlomu do jeho obrany dosáhli policisté nakonec díky dvěma okolnostem - v září 1938 se podařilo objevit a vykopat rozkládající se ostatky jedné z barmanek, kterou pohřbil na pláži do písku. A když si k výslechu pozvali místo Balla jeho pomocníka Wheelera, dozvěděli se konečně hrůznou pravdu o osudu těch ostatních - Wheeler přiznal, že ho jeho zaměstnavatel nutil pod hrozbou zastřelením krmit aligátory naporcovaným lidským masem. Důvodem, proč se Ball dívek zbavoval, bylo alespoň v některých případech to, že při sexuálním styku s ním otěhotněly.

Teď už policisté věděli dost na to, aby mohli jednat. Dne 28. září 1938 proto vstoupili do restaurace, aby zatkli Balla a současně zajistili jeho sud, v němž skladoval krmení pro krokodýly. Mnohokrát vyslechnutý vrah však z jejich reakce zřejmě vycítil, že tentokrát je opravdu zle - otevřel kasu, jako kdyby chtěl uzavřít účetnictví, sáhl po pistoli, kterou v ní měl schovanou, a na místě se zastřelil. Podle některých pramenů se střelil do hlavy, podle jiných do srdce, v každém případě však byla tato rána smrtelná.

V důsledku jeho sebevraždy se nikdy neobjasnilo, kolik žen vlastně zavraždil. Spodní odhad uvádí nejméně pět žen, údajně jich však mohlo být i více než dvacet. Nikdy se také nezjistilo, kolik z nich opravdu sežrali krokodýli v jezírku.

Chuck Berry sériových vrahů

Morbidnost Ballových činů přispěla spolu s nedořešeností celého případu k tomu, že jeho osud začal fascinovat nejdříve lidi ve Spojených státech a později i ve světě. Ball se zařadil po bok takových zločinců, jako byl londýnský Jack Rozparovač a jiní tajemní vrazi. "Řada internetových webů ho bere, jako kdyby byl raná rocková hvězda, Chuck Berry sériových vrahů," poznamenal k tomu spisovatel Michael Hall.

Pro mnohé milovníky morbidních příběhů se Ball stal navíc jakýmsi předchůdcem pozdějšího ještě "slavnějšího" pachatele, wisconsinského nekrofilního kanibala Eda Geina. Ten začal vraždit v 50. letech minulého století a současně vykopával mrtvoly a "oblékal se" do jejich kůže - jeho osud inspiroval později vznik filmů Psycho Alfreda Hitchcocka a zejména původní Texaský masakr motorovou pilou, který v roce 1974 natočil režisér Tobe Hooper a stvořil v něm jednu z nejkultovnějších postav světového hororu - děsivého masového vraha přezdívaného Leatherface (Kožená tvář).

Dva roky po tomto příběhu Hooper zpracoval coby horor i Ballův případ. Tento film se jmenuje Sežráni zaživa (Eaten Alive) a měl premiéru v roce 1976. Skutečným příběhem se jen velmi volně inspiroval, do dějin světového hororu se však zapsal jednou pozoruhodnou zajímavostí - jednu z vedlejších rolí (nikoli stěžejní roli pachatele) si v něm zahrál Robert Englund, jenž se o pět let později vtělil do postavy Freddyho Kruegera v Noční můře.