Bitva o kopec Tel Saki na jižní straně Golanských výšin představuje dodnes jednu z nejdramatičtějších kapitol izraelských dějin. Špatně vyzbrojená hrstka izraelských vojáků s nedostatkem střeliva tam po tři dny zadržovala útočící syrské jednotky, snažící se dobýt a zlikvidovat židovský stát.

Až neuvěřitelně houževnatá obrana pár desítek vojáků z 50. výsadkového praporu a 7. a 188. obrněné brigády zabránila zhruba stonásobné nepřátelské přesile postoupit do středu země a poskytla izraelskému velení čas k naplánování a provedení protiútoku. 35 Izraelců to zaplatilo životem, tři byli zajati a nějaká zranění si odnesli prakticky všichni ostatní. Jomkipurská válka začala právě před 50 lety, v sobotu 6. října 1973.

Bitva o kopec Tel Saki:

Zdroj: Youtube

Na onu osudnou říjnovou sobotu připadal v roce 1973 v židovském kalendáři 10. den měsíce tišri, a tedy oslava největšího a nejvýznamnějšího židovského svátku Jom kipur neboli dne smíření. Většina Izraelců proto ten den buď zamířila do synagog k modlitbě, nebo se sešla k oslavě se svými rodinami. Izraelská rozvědka sice věděla o tom, že se Sýrie a Egypt chystají na Izrael zaútočit, ale předpokládala, že půjde spíše o menší vojenské provokace a potyčky, ne o totální válku. Přesto však velení posílilo obranu na hranicích a evakuovalo z této oblasti civilisty.

Kolem poledne nadporučík Menahem Ansbaher, 21letý velící důstojník výsadkové roty A2, shromáždil pět vojáků, aby pod jeho velením zaujali preventivní postavení na pozorovacím stanovišti na vrcholu kopce Tel Saki, rozkládajícím se nad hlavní silnicí vedoucí ke strategické křižovatce jižních Golanských výšin. Pokud by Syřané zahájili dělostřelbu proti Izraeli, bylo jejich úkolem nasměrovat na pozice syrských dělostřelců izraelské letectvo. Zbytek roty zaujal pozici v hlavním bunkru mimo kopec a čekal na další pokyny. Ansbaher a jeho tým netušili, co je čeká.

Slavná izraelská politička Golda Meirová měla vždy velkou schopnost vést lidi, kteří jí věřili
Slavná chvíle Železné lady Izraele. Golda Meirová se postavila za svou zem

Válka začala v 13:35 izraelského času úderem asi 240 egyptských letadel na izraelské protiletecké baterie, velitelská stanoviště a komunikační uzly podél Suezského průplavu. Přesně ve 14 hodin spustilo kanonádu i syrské dělostřelectvo. Celkem 1 200 děl vypálilo současně. Golanské výšiny, vysušené po dlouhém létě, okamžitě vzplály. Obzor zakryl hustý černý kouř, jímž prošlehávaly plameny.

„Zezdola od Galilejského jezera to vypadalo, že Golany zmizely. Země se třásla. Celá oblast se změnila v měsíční krajinu, plnou hlubokých kráterů a hořících budov. Brzy bylo jasné, že tohle je velká válka,“ uvedl web Gal'ed.

Zůstaňte, kde jste

Do boje se syrskými transportéry a tanky se jako první zapojilo několik tanků 188. brigády, které bojovaly až do noci, ale obrovská syrská přesila nakonec jejich obrannou linii prolomila a valila se dál směrem k Tel Saki. Několik tankistů se stáhlo právě na tento kopec a přidalo se k Ansbaherovu týmu.

Syrská divize zatím pokračovala v útoku jižním směrem se záměrem překonat Golanské výšiny a probít se ke svému hlavnímu cíli: do nitra země. Aby tento úkol splnila, musela nejdříve projít přes Tel Saki.

Palestinský uprchlický tábor v Damašku v roce 1948 po exodu palestinských Arabů z měst a vesnic na území dnešního Izraele
Masakr v Dejr Jásin: Je jedním z nejméně pochopených incidentů v izraelské válce

Hlášení z Tel Saki představovala v tu chvíli jediný spolehlivý zdroj informací pro izraelské vrchní velení, takže vojáci se odmítli stáhnout. Bylo ale na nich, aby se v mimořádně obtížných podmínkách udrželi.

Kolem půlnoci se Syřané přiblížili poprvé na dostřel a Ansbaher nařídil palbu. Současně jeho tým nepřestával zasypávat informacemi ostatní izraelské jednotky bojující v okolí, protože z kopce měl dobrý přehled o pohybu nepřátel.

O houževnatosti izraelských vojáků svědčilo i syrské hlášení, že postupující vojska se setkala s „těžkým odporem“. Syřané netušili, že jim na vrcholu kopce čelí jen pár mužů. Největší bitva jomkipurské války začala.

Pusťte mě tam!

Vzájemný nepoměr sil byl ohromující. Pár izraelským tankům a transportérům na Tel Saki došla brzy munice, nebo byly poškozeny, takže všechno záviselo na opěšalých vojácích. Ansbaher jim proto nařídil neustále měnit pozice a ostřelovat Syřany pod hřebenem z různých stran, aby se zdálo, že vrchol stráží daleko početnější armáda, než jaká tam skutečně byla.

Syrská armáda však sevřela všechny obránce do neprodyšného krunýře a kopec obklíčila. Výsadkářům začala docházet munice. Zranění, unavení a hladoví muži se stáhli do polorozpadlého bunkru na kopci, na který začala ze všech stran pršet těžká palba.

Za nedělního rozbřesku se náhle poblíž kibucu Ramat Magšimim, nacházejícího se asi tři kilometry jihovýchodně od kopce, vynořil šílenou rychlostí se řítící izraelský tank, jehož posádka poslala izraelskému veliteli celé oblasti Yoramu Yairovi hlášení o tom, co se na kopci odehrává.

Nazaret v roce 1948. Snímek nizozemského fotografa Willema van de Polla zachytil celkem typickou pouliční scenérii s Araby, nákladním vozem a mulou
Nazaret v rukou Židů. Před 75 lety uspěla operace Dekel, město dobyli Izraelci

„Nepouštějte nikoho k Tel Saki, syrská armáda má za hřebenem nejmíň tisíc bojových vozů,“ varovali tankisté Yaira přesně ve chvíli, kdy čelil naléhavé prosbě dalšího velitele výsadkářů Hannaniho, Ansbaherova kamaráda od dětství, ať ho s jeho lidmi okamžitě pustí na kopec vyprostit Ansbaherovu odříznutou skupinu, nebo jí alespoň donést munici a zůstat tam s ní.

„Yair na ty prosby odmítal nejprve slyšet, protože pochopil, jaká je tam situace, ale pak si uvědomil, že jestli to Hannanimu zakáže, půjde tam stejně i proti rozkazu,“ zmínil web Gal'ed.

„Tak dobře, vyrazte,“ souhlasil nakonec velitel. „Ale udělejte to co nejrychleji.“

Izraelské tanky v Jomkipurské válceIzraelské tanky v Jomkipurské válceZdroj: Wikimedia Commons, fotograf tiskového oddělení IDF, CC BY-SA 3.0

Dva transportéry se 14 výsadkáři Hannaniho skupiny vzápětí vyrazily k Tel Saki. Když se přiblížily k hřebeni, zahájily palbu ze všeho, co měly k dispozici.

Užaslí Syřané, kteří nečekali útok, na chvíli ustoupili, což zběsile pálícím výsadkářům umožnilo přiblížit se až na sto metrů k bunkru. Tam ale oba transportéry dostaly zásah. Hannaniho vůz vzplanul a druhý transportér do něj narazil, protože zásah zabil řidiče. Výsadkáři však stačili vyskočit a v bezvýchodné situaci spustili na Syřany prudkou palbu z ručních zbraní. Vzápětí 12 z nich padlo pod nepřátelskou salvou. Dva přežili těžce ranění, protože se jim podařilo předstírat mrtvé.

Druhý záchranný tým

„Záchranná skupina zničena. Dochází nám munice,“ ohlásil z bunkru ponuře Ansbaher. Situace mužů v bunkru na vrcholu se zdála být beznadějná.

Přesto se ale objevil druhý plán na jejich záchranu. Tentokrát s ním přišel 23letý poručík Jicchak Canaan, velící důstojník roty A, k níž patřili i Ansbaherovi muži. „Proplížíme se s šesti lidmi skrz a kluky vytáhnem,“ popsal ho Yairovi.

Ten věděl, že Canaan má jen malou šanci, ale také věděl, že izraelská armáda už v celé oblasti žádné jiné síly nemá. A tak dal plánu zelenou.

Barikády v ulicích během první intifády
První intifáda: Krvavé šílenství v Gaze a Jeruzalémě přispělo ke vzniku Hamásu

K jeho provedení potřeboval Canaan šest dobrovolníků, ale na výzvu vstali všichni, kdo ji slyšeli. Nakonec si tedy vybral 11 mužů.

Blíže ke kopci dopravil Canaanův výsadek poslední transportér, jenž měli Izraelci k dispozici. Dříve, než stačil muže vysadit, ho zaznamenal syrský tank a vypálil po něm. Sice minul, ale přitáhl k transportéru pozornost ostatních tanků, takže Canaanova skupina vyskakovala už pod těžkou palbou.

Vypukla krátká bitva. Pět Izraelců padlo, šesti se však s těžkými zraněními podařilo probojovat se až do Ansbaherova bunkru. Sám Canaan byl těžce zraněn a Ansbaher, který se se svými muži snažil poručíkův výsadkový tým krýt, byl zasažen do nohy.

Třicet hodin v obležení

Nakonec se všichni, kdo přežili, shromáždili v bunkru. Věděli, že je čeká závěrečná bitva, a rozhodli se zadržovat nepřítele co nejdéle a způsobit mu co největší ztráty.

Ansbaher dal zničit všechny mapy a nařídil parašutistům zaujmout obranné pozice u vchodů. Poté se rozloučil s velitelem Yairem zprávou, jež vstoupila do kolektivní izraelské paměti: „Veliteli, tady Calcium 616 B. Všechny od nás pozdravujte. Už se neuvidíme. Vyřiďte našim rodinám, že jim přejeme všechno nejlepší. Díky za všechno.“

Následovalo dlouhé ticho. Syřané zprávu zachytili, ale mysleli si, že jde o nějaký trik. Když pochopili, že nejspíš ne, spustili na bunkr strašlivou palbu.

Stavba se pod neúprosným ostřelováním začala sypat a Ansbaher pochopil, že bunkr už neskýtá ochranu. Vydal rozkaz k protivýpadu, ale ten zlikvidovalo několik syrských granátů. Vojáci, kteří přežili, se stáhli zpátky. Vzdát se odmítali, protože tušili, že Syřané by je nechali při výsleších strašlivě mučit.

Boeing 727 Libyjských arabských aerolinií, který v únoru 1973 sestřelily nad sinajskou pouští izraelské stíhačky. Aerolinkám sloužil od konce prosince roku 1970
Pilot Boeingu před 50 lety nepoznal stíhačky Izraele, jeho omyl skončil tragédií

Následovalo mnohahodinové obležení, v němž se vojáci choulili v podzemních zákoutích bunkru bez jídla, bez vody a bez komunikace, kterou se Syřanům podařilo přerušit. Když se ale setmělo, napadlo dva dobrovolníky proplížit se ven k jednomu z opuštěných izraelských tanků pod kopcem. To se jim opravdu podařilo a přes tankovou radiostanici se spojili s velením. Yair jim oznámil, že posily jsou na cestě. S touhle zprávou se pak vrátili do bunkru.

Asi po 30 hodinách v obležení začali Syřané bunkr znovu ostřelovat, pak se však zvedli a postupovali dál. Bunkr jim tak zůstal v týlu a stále ještě představoval opěrný bod izraelské armády.

Toho si byl vědom i velitel Yair. Nepředpokládal sice, že by někdo na kopci přežil, ale když se konečně zformovaly záložní jednotky IDF, které na Golanských výšinách vytvořily novou obrannou linii, vyslal na kopec záchranný konvoj složený z džípů a pěti sanitních vozů.

Jomkipurská válka, izraelský voják vítězně mává pod vlajkou svého státuJomkipurská válka, izraelský voják vítězně mává pod vlajkou svého státuZdroj: Wikimedia Commons, 2130941rahulrathod, CC BY-SA 4.0

Konvoj se dostal pod syrskou palbu, jež zasáhla jednu ze sanitek, ale ostatní vozy pronikly pod kopec. Ten byl stále ještě pod kontrolou syrských sil, izraelským vojákům se ale podařilo na něj vystoupat a po krátké bitvě opět ovládnout jeho vrchol. Nejdříve nacházeli všude kolem jenom mrtvé, pak ale jeden zakřičel dovnitř bunkru: „Nejsou uvnitř nějací živí?“

K úžasu všech se začali vynořovat těžce zranění vojáci. Všichni byli špinaví, slabí, vyhladovělí, žízniví a zakrvavělí, ale byli naživu.

„Vojensky se dá bitva u Tel Saki vysvětlit jen těžko. Méně než 60 výsadkářů a 45 tanků se postavilo ohromné syrské přesile skládající se z 11 tisíc vojáků pěchoty, 900 tanků a bezpočtu obrněných vozidel a zadrželo je na celé tři dny. Je to příběh individuálního odhodlání nezříci se sám sebe, svých přátel a své země,“ uzavřel web Gal'ed.