Rok 1922 nezastihl sovětské Rusko v nejlepší kondici. Po tzv. Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 vypukla v celé zemi vleklá a krvavá občanská válka mezi bolševickou „Rudou armádou“, usilující o udržení nově nastoleného režimu, a dobrovolnickou „Bílou armádou“, složenou převážně z bývalých carských vojáků (bělogvardějců) a bojující za obnovení carství.

Lehké tanky T-26 sovětské 7. armády během sovětské invaze do Finska, 2. prosince 1939
Touha dobýt svět. Dějiny Sovětského svazu jsou protkány násilím proti ostatním

Do tohoto konfliktu, který pustošil zemi a vyvolal mimo jiné i obrovský hlad, jímž nejvíc trpěly děti, vstoupila ještě polsko-sovětská válka, která začala v roce 1918 polskou vojenskou invazí na Ukrajinu a v následujícím roce pokračovala vpádem do Litvy a Běloruska.

V létě 1920 zahájila bolševická Rudá armáda protiofenzívu, při níž se dostala bezmála až na předměstí Varšavy, pak ale byla vržena zpět a utrpěla opakovaně drtivé porážky. Válka skončila sovětskou prohrou, v jejímž důsledku Rusko ztratilo několik měst na západě a muselo uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska (tento bod z mírové smlouvy však brzy přestalo respektovat).

Rusko jako evropská bašta komunismu

Nově vzniklý sovětský stát tak byl začátkem 20. let vyhladovělý, vyčerpaný z bojů a všestranně oslabený.

Na druhé straně bylo zjevné, že stále zůstává jedinou pevnou baštou, k níž se může přimknout komunistické hnutí v Evropě, reprezentované zejména tzv. Komunistickou internacionálou neboli Kominternou - mezinárodní organizací evropských komunistických stran.

Všechny ostatní pokusy o vytvoření komunistického státu skončily naprostým nezdarem: maďarský pokus zkrachoval v srpnu 1919, československý v prosinci 1920 a německý v březnu 1921. 

Evakuace finských civilistů během války Finska se Sovětským svazem
Zapomenutý zločin. Sovětští partyzáni znásilňovali a vraždili finské civilisty

Kominterna se tak musela bolševizovat, což znamenalo, že do vedení jednotlivých komunistických stran se začali dostávat lidé, kteří se bez výhrad ztotožňovali s politikou sovětského státu. 

„Kominterna pojatá jako světová základna revoluce, autorita bez národní základny a bez národních cílů… postupně ztrácí své funkce a stává se pouhým mluvčím Sovětského svazu,“ popsala později tento vývoj francouzská politička a historička Hélène Carrère d'Encausseová, která se specializovala na dějiny Ruska a v roce 1978 předpověděla, že se Sovětský svaz rozpadne.

„Bolševizovat“ se musela po nástupu Stalina do funkce generálního tajemníka i sama bolševická strana Ruska. V Rusku to ovšem znamenalo především odstavení všech potenciálních oponentů nového vůdce. A často nejenom odstavení.

Frustrovaná dvojice

Jak se vlastně stalo, že se k moci dostal na začátku dubna 1922 právě Gruzínec Stalin, zvaný Koba, muž s pověstí někdejšího bankovního lupiče, který ve prospěch revoluce přepadl s tlupou dalších lupičů v roce 1907 transport peněz do Tbiliské banky, jehož ostrahu lupiči postříleli?

(Není zcela prokázáno, že tuto akci Stalin opravdu připravoval, často s ním ale byla spojována - byl totiž znám přílišnou horlivostí při vyvolávání krvavých střetů s policií, což od něj odrazovalo i jeho spolubojovníky).

V období před říjnovou socialistickou revolucí vedl Stalin krátce bolševickou stranu, protože její hlavní vůdce Vladimír Iljič Lenin spolu se svým nejbližším spolupracovníkem Grigorijem Zinovjevem pobývali v exilu ve Švýcarsku a do Ruska se vrátili s tichou pomocí Německa až v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku.

Druhý nejvýznamnější představitel bolševiků Lev Davidovič Trockij byl zase v New Yorku. Čtvrtý významný člen bolševického vedení, Lev Kameněv, sice působil v Petrohradu, ale v červenci 1917 skončil nakrátko ve vězení.

Car Mikuláš II. s rodinou
Poslední car. Rusko chce absolutistické vůdce, ti ale prakticky vždy zklamou

Samotnou revoluci řídili zejména Lenin s Trockým, kteří prosadili ozbrojený útok na Zimní palác a vyrvání moci Prozatímní vládě, spravující Rusko po odstoupení cara v březnu 1917. V tomto bodě vznikl spor mezi nimi a dvojicí Kameněv-Zinovjev, jež tuto formu převratu nepodporovala. 

Po krvavě provedené revoluci se hlavou nově vzniklého bolševického státu stal Lenin, zatímco Trockij se coby tzv. Rudý komisař postavil do čela Rudé armády.

Kameněv, Zinovjev i Stalin byli do určité míry upozaděni, což chtěl zejména třetí zmíněný změnit. Správně přitom odhadl vnitřní napětí plynoucí z toho, že se Zinovjev a Kameněv cítí nedoceněni, a byl připraven toho využít. 

Lenina oslabil atentát

Podobně si „zpracovával“ i samotného Lenina. Toho s přibývajícími léty stále více sužoval neuspokojivý zdravotní stav, na němž se do značné míry podílela také zranění z neúspěšného pokusu o atentát.

Zabít Lenina se 30. srpna 1918 pokusila nespokojená revolucionářka Fanny Kaplanová. Když odcházel z dělnického shromáždění, vypálila na něj několik ran z pistole a zasáhla ho do ramene a do krku. Lenin přežil, ale trpěl od té chvíle úpornými bolestmi hlavy a únavou. Od konce roku 1921 Lenin stále více přerušoval svou práci.

Báli se ho jeho spolustraníci i prostí lidé. Velitel NKVD a iniciátor politických procesů se skutečnými i domnělými Stalinovými oponenty Genrich Grigorijevič Jagoda ve své pracovně
Pomáhal rozpoutat teror, ten ho smetl. Šéfa NKVD Jagodu odrovnal krvavý skrček

Stalin byl ten, kdo byl za této situace ochotně po ruce, choval se jako věrný podržtaška a na rozdíl od Trockého nepůsobil, že by chtěl s případným dalším povýšením strhnout veškerou moc na sebe. Lenin se nechal zviklat a svěřil prakticky veškeré práce s vedením strany Stalinovi.

Tímto způsobem si tedy budoucí generální tajemník rozestavil figury a začátkem dubna 1922 byl připraven sehrát s nimi rozhodující partii.

Osudové rozhodnutí

Na jaře 1922, kdy se uskutečnil XI. sjezd bolševické strany, byl už Lenin vážně nemocný a mohl se objevit pouze na čtyřech setkáních z dvanácti. Stalin naproti tomu již v této době zastával funkci stálého člena ústředního výboru strany a pilně, ale nenápadně sbíral podporu.

Těžce nemocný Lenin mu vyšel vstříc a navrhl sjezdu zřízení postu generálního tajemníka Ústředního výboru - a jako vhodného kandidáta pro tuto funkci navrhl právě Stalina.

Funkce přitom byla zpočátku prezentována a vnímána pouze jako vedení stranického sekretariátu a aparátu, tedy v podstatě administrativní role. Jako vůdce strany a vlády vnímal celý sjezd a potažmo i celé Rusko nadále Lenina. A Stalin tak byl 3. dubna 1922 do této málo atraktivní funkce zvolen. Nikdo z těch, kdo pro něj zvedli ruku, netušili, jak osudové rozhodnutí právě učinili.

Josif Vissarionovič Stalin při volbách v roce 1937, uprostřed velké čistky
Poprava na konci labyrintu. Před 85 lety spustil Stalin velkou krvavou čistku

Jako hlavní sekretář, což je méně vznosný význam slov generální tajemník, zahájil Stalin rychle cestu k absolutnímu uchopení moci. Pomohlo mu, že Lenina postihla v květnu 1922 první mozková příhoda, po níž zůstal z větší části ochrnutý a jen s obtížemi se vyjadřoval.

Význam generálního tajemníka tím okamžitě vzrostl. Aby ho Stalin ještě více posílil, začal podnikat nejrůznější kroky, jimiž Lenina postupně odstavoval od možnosti rozhodovat - mimo jiné nechával speciálně pro něj tisknout jeden speciální výtisk novin, v němž bylo pouze to, co jako generální tajemník osobně schválil; tedy především dobré zprávy a žádné informace o skutečném stavu země. Také k němu pod záminkou ochrany Leninova zdraví odmítal pouštět návštěvy. 

Příliš pozdní varování

Lenin si podle všeho ještě stačil uvědomit, že zřízení funkce generálního tajemníka a její obsazení Stalinem byla kardinální chyba, jež může být pro Rusko fatální. Krátce před smrtí, o Vánocích roku 1922, nadiktoval své osobní sekretářce Dopis sjezdu, v němž před Stalinem varoval. 

„Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat… Stalin je příliš surový a tato chyba, kterou lze jažtakž strpět ve styku mezi námi komunisty, se nedá tolerovat u generálního tajemníka,“ stálo mimo jiné v tomto dopisu, jenž byl podle Leninova přání přečten až po jeho smrti. Na sjezdu ho nakonec přečetl údajně osobně Stalin, který si již byl jist svou pozicí.

Trockij s americkými obdivovateli v Mexiku nedlouho před svým zavražděním, 1940
Pokus o vraždu Trockého: Stalinův rozkaz plnil i fanatický malíř, masakr nevyšel

A měl pravdu. Přestože Trockij inicioval pokus o Stalinovo odvolání, Zinovjev a Kameněv, lační docenění vlastních zásluh, se postavili proti němu a získali na Stalinovu stranu i ostatní. Rezignace, kterou Stalin sjezdu okázale nabídl, byla jednohlasně zamítnuta.

Stalinovi se tak otevřela cesta k absolutnímu uchopení moci, s jejíž pomocí později smetl i všechny ostatní hráče na šachovnici: Trockého donutil emigrovat a v exilu jej nechal zavraždit, Zinovjeva s Kameněvem a s řadou dalších funkcionářů dal popravit. Sovětský svaz čekalo několik desítek let naprosté hrůzovlády.