Večer 1. prosince 1934 se měla v leningradském Tauridském paláci konat schůze stranického aktivu, na kterou mířil i první tajemník leningradského oblastního výboru komunistické strany Sergej Kirov, původním jménem Kostrikov (jméno si po vzoru ostatních sovětských vůdců změnil po neúspěšné revoluci v roce 1905). Na aktivu měl přednést zprávu o závěrech předchozího zasedání pléna ústředního výboru v Moskvě, kde se řešilo zejména možné zrušení přídělového systému.

Vražda v postranní chodbě

Kolem čtvrté odpoledne si první tajemník objednal auto a zamířil do leningradské čtvrti Smolnyj, kde se nacházel jednak stejnojmenný palác, sídlo vedení lenigradských bolševiků, jednak Tauridský palác, kde měl večer proběhnout aktiv. Kirov vystoupil u Smolného paláce a vydal se do třetího patra, kde měl pracovnu.

Ve třetím poschodí zabočil z hlavní chodby do vedlejší, vedoucí k jeho kanceláři. Jeho osobní strážce Michail Vasiljevič Borisov si toho nevšiml - podle některých pozdějších svědectví jej kdosi vyrušil tím, že se na něj obrátil nějakou nedůležitou poznámkou. Kirov tak šel vedlejší chodbou sám.

V protisměru ho minul muž jménem Leonid Va­siljevič Nikolajev. Byl to člen strany a bývalý zaměstnanec lenigradského oblastního výboru. Když přešel kolem Kirova, otočil se, doběhl prvnímu tajemníkovi za záda, přiložil mu k zátylku revolver a vystřelil. Politik byl na místě mrtvý.

Nikolajev pak obrátil zbraň sám proti sobě a pokusil se zastřelit ranou do spánku, ale to už mu znemožnil Borisov, který spolu s několika dalšími lidmi s kanceláří reagoval na první ránu a rychle přiběhl. Společně Nikolajeva zadrželi a odzbrojili. Prvnímu tajemníkovi strany ležícímu na zemi v krvi však už pomoci nemohli.

Začínají velké čistky

Jeho smrt posloužila Stalinovi jako záminka k zahájení tzv. velkých čistek, spojených s vlnou nejhoršího stalinského teroru, která vyvrcholila v letech 1937 a 1938. Mnoho starých bolševiků včetně dalších Stalinových osobních přátel, jako byl například Nikolaj Bucharin, bylo zatčeno, vyloučeno ze strany a popraveno.

Údajná "spoluvina" na Kirovově zavraždění přitom byla jedním z nejčastějších doznání, které ze zatčených jejich vyšetřovatelé vytloukli. Událost vedla k upevnění Stalinovy diktatury a k likvidaci byť jen potenciálních oponentů.

Právě to, jakým způsobem Stalin Kirovovu smrt využil, vedlo k mnohaletému názoru, že Kirovova smrt byla nainscenována na jeho rozkaz, nebo přinejmenším s jeho vědomím.

V této souvislosti často zaznívalo, že i Kirov sám byl Stalinovým soupeřem a konkurentem - při volbě do ústředního výboru v roce 1934 (tedy krátce před svou smrtí) dostal Kirov údajně jen tři negativní hlasy, což bylo nejméně ze všech kandidátů, zatímco Stalin jich obdržel 292, tedy naopak ze všech nejvíc.

V posledních letech se však někteří historici přiklánějí ke stanovisku, že Stalin za Kirovovu smrt odpovědný nebyl. Přestože definitivní odpověď na tuto otázku se asi nedozvíme, může ná s k poznání pravdy více přiblížit bližší pohled na to, jakou osobností byl Kirov a jakou jeho bezprostřední vrah.

Kirov - Stalinův pomocník

Sergej Kirov se narodil jako Sergej Mironovič Kostrikov chudé rodině v Uržumu na Urale jako jedno ze sedmi dětí. Přežily ho dvě sestry, ostatní čtyři děti zemřely už v raném věku. Jeho otec byl alkoholik, který rodinu kolem roku 1890 opustil. 

Jeho matka nezvládala rodinu při svém důchodu uživit, proto se malý Sergej ocitl na čas v sirotčinci, byť se s rodinou nadále vídal. V roce 1901 získal s pomocí několika bohatých dobročinných lidí stipendium na průmyslové škole v Kazani, kde získal inženýrský titul. Poté se přestěhoval do města Tomsk na Sibiři, stal se marxistou a v roce 1904 členem ruské sociálně-demokratické dělnické strany. 

V roce 1905 se zúčastnil revoluce, byl zatčen, ale později propuštěn. Krátce poté se připojil k bolševikům. V roce 1906 byl zatčen znovu a tentokrát dostal od soudu víc než tři roky vězení. Po propuštění se znovu zapojil do ilegální činnosti a byl znovu zavřen. Někdy v této době si změnil jméno na Kirova.

Po říjnové revoluci v roce 1917 bojoval až do roku 1920 na straně bolševiků v občanské válce. Ve funkci tzv. lidového komisaře byl údajně jedním ze spoluzodpovědných za páchání teroru v této době.

"Kirov byl vedle Mikojana a Ordžonikidzeho jedním z vraždících komisařů na severním Kavkaze, kde bylo v březnu 1919 zabito víc než čtyři tisíce bolševických odpůrců. Pokud byl buržoa dopaden ve svém bytě ukrytý za vlastním nábytkem, nařídil Kirov jeho zastřelení," uvedl britský židovský historik a spisovatel Simon Sebag Montefiore.

V boji o moc mezi samotnými bolševiky se stal Kirov věrným stoupencem Josifa Vissarionoviče Stalina, za což byl v roce 1926 odměněn křeslem lenigradského prvního tajemníka strany.

Na druhé straně ale projevoval určité tendence k tomu, jednat nezávisle a Stalinovi se plně nepodřizovat. Podle americké historičky Amy Knightové sice Kirov Stalina podporoval, ale kdyby chtěl sovětský diktátor rozpoutat svůj teror v plné síle v Leningradu, postavil by se pravděpodobně proti němu. Navíc pod sebe mohl strhnout v takovém případě i ty, kteří by jinak váhali. 

Určitou roli v tomto lavírování mohlo hrát i to, že Kirov ze svého mocenského postavení hmotně těžil. V jednom z petrohradských muzeí se dochovaly dary od pracujících i od podniků vedoucímu leningradskému tajemníkovi, přičemž část těch darů mohly tvořit i maskované úplatky.

Nešťastný vrah

K poznání celého příběhu je neméně důležité znát i osobnost Kirovova vraha, jímž byl třicetiletý Leonid Vasiljevič Nikolajev. Ani on neprožil moc šťastné dětství. Podobně jako Kirov pocházel z chudých poměrů a otce ztratil už v raném věku. Jeho rodina žila v bídě a on až do 11 let trpěl křivicí, kvůli níž nemohl chodit.

Možná právě kvůli fyzickým omezením, s nimiž se dost natrápil, se často projevoval jako hádavý a obtížně snesitelný společník, byť nebyl kariérně úplně neúspěšný. Jeho dělnický původ mu otevřel cestu do sovětské mládežnické organizace Kmosmol a později i do komunistické strany. Díky tomu měl šance na slušně placenou práci, ale kvůli vyvolávání ustavičných sporů si ji neuměl udržet dlouhodobě.

V době před vraždou byl nezaměstnaný, psal zatrpklé stížnosti na různé instituce, stěžoval si na nespravedlnost a stylizoval se do role revolucionáře, který si zaslouží pozornost a péči.

V jeho zášti ke Kirovovi se mohla projevovat také žárlivost. Nikolajev byl ženatý s třiatřicetiletou Mildou Draulovou, která pracovala jako sekretářka v kanceláři oblastního výboru strany, a krátce před vraždou se o ní začalo říkat, že s Kirovem i spí.

Menší a vyzáblý muž bez jakékoli perspektivy, kterým Nikolajev byl, mohl při takových zvěstech snadno propadnout panice, pocitům bezmoci a z nich plynoucí vražedné zášti. Jedním z možných motivů Kirovova zabití tak je i obyčejný lidský spor o ženu.

Následovala odveta

Právě Nikolajevova povaha je jedním z argumentů, proč se někteří historici domnívají, že Stalin za atentátem nestál - těžko lze věřit, že by si on nebo tajné služby vybraly k vykonání takového činu labilního a nevyzpytatelného muže. Na druhé straně Kirovovy smrti okamžitě využil.

Vražda byla interpretována jako spiknutí Stalinových oponentů a sympatizantů Grigorije Zinovjeva a Lva Kameněva, sovětských politiků, kteří po Leninově smrti vytvářeli se Stalinem nějakou dobu vládnoucí triumvirát, ale v roce 1928 je Stalin nechal vyloučit ze strany a odstavit od politiky. V roce 1932 se sice do politiky vrátili, ale ne nadlouho. Kirovova vražda umožnila Stalinovi vypořádat se s nimi jednou provždy. Oba byli zatčeni a obviněni z vytvoření teroristické organizace, jejímž dalším vražedným cílem měl být prý sám Stalin.

Ačkoli žádnou takovou organizaci nezaložili, byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Zinovjev prý ještě těsně před smrtí vykřikl: "Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!"

Kirov byl pohřben u kremelské zdi na nejvyšší státní úrovni a sám Stalin patřil mezi ty, kteří nesli jeho rakev. Přesné pozadí vraždy se už zřejmě nikdy nedozvíme. Nejpravděpodobnějším scénářem ale zůstává, že šlo o vyšinutý čin labilního a psychicky nemocného člověka, který byl následně cynicky zneužit diktátorem k nastolení absolutní moci.