„Celý můj dosavadní život jsem se těšil na to, že až jednou odstraníme ostnaté dráty komunismu kolem naší hranice, tak se do Jugoslávie podívám. Letos jsem se tam opravdu podíval a vrátil jsem se nešťastný,“ vyprávěl tehdy regionálním novinám na Břeclavsku podnikatel Lubomír.
Po vyhlášení nezávislosti Chorvatska na konci června došlo ke konfliktu s chorvatskými Srby. Přestřelky vystupňovaly v letních měsících ve vzájemné vraždění obyvatel. Boje se rozšířily do všech oblastí Chorvatska hraničících s Bosnou, Černou Horou a srbskou Vojvodinou. Dělostřelecké granáty zabíjely civilisty v Karlovaci, Zadaru, Osijeku, Dubrovníku a dalších městech.

Symbolem chorvatské války za nezávislost se stala rozstřílená vodárenská věž ve Vukovaru. O tehdy 45tisícové město na Dunaji na současné východní hranici sváděly srbští separatisté a chorvatské jednotky tuhé boje. K prvnímu ostřelování města došlo 25. srpna, na podzim Srbové Vukovar obklíčili a 18. listopadu dobyli. Pro Chorvaty to byla jakási jejich bitva o Stalingrad.
Věž utrpěla více než 600 přímých zásahů, přesto zůstala stát a dodnes je jakousi pýchou města. Od loňského listopadu je věž obnovená, se zachovalými šrámy od srbských granátů. Cestovky nyní lákají i na nádherný výhled z vrcholu do širokého okolí.
Masový hrob v Ovčare
Na vukovarskou tragédii vzpomíná ve své knize Vyšetřovatel Vladimír Dzuro, který později zastával funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Vylíčil i události ve Vukovarské všeobecné nemocnici spojené s vražděním civilistů na prasečí farmě na Ovčare.
V masovém hrobě mělo skončit víc než 250 obětí, ne všechny se podařilo najít a identifikovat. „V období nejintenzivnějších bojů, mezi srpnem a listopadem 1991, srbská propaganda začala šířit informace, že chorvatská doktorka Vesna Bosanac a její personál se dopouští válečných zločinů na nechorvatských pacientech nemocnice. Některá nařčení se týkala údajného odmítnutí ošetřit zraněné srbské civilisty a členy srbské teritoriální obrany, nucených odběrů krve od místních Srbů, vykrádání tělesných orgánů srbských pacientů a také fyzické likvidace Srbů z Vukovaru,“ uvádí Dzuro.

Jak dál píše, po kapitulaci města srbská média uveřejnila nepodloženou informaci, že Chorvaté ve Vukovaru podřezali více než 40 srbských dětí. Zprávu vypustila do světa i agentura Reuters, než ji druhého dne stáhla. „Jugoslávská armáda se od této zprávy distancovala a Rádio-Televize Srbsko zveřejnilo omluvu s odkazem, že jejich zdroj měl halucinace,“ vypravuje Dzuro. Jiskra nenávisti a možný důvod ke krvavé odplatě však byly na světě.
Co zůstalo v myslích lidí
Stovky civilistů čekaly ve vukovarské nemocnici na evakuaci. Zadržené osoby však vojáci Jugoslávské lidové armády autobusy odvezli na prasečí farmu Ovčara.
„Večer nařídil plukovník Mile Mrkšić, aby se jeho jednotka z Ovčary stáhla, a tím byl osud více než 264 zadržených Nesrbů zpečetěn. Ve skupinách po dvaceti je odvezli na krytém valníku zapřaženým za traktor asi kilometr jižně od obce Ovčara do míst, kam se před válkou pohřbívala uhynulá prasata. Na tomto místě příslušníci srbských paravojenských formací vyhloubili buldozerem velkou jámu. Zajatcům přikázali postavit se na okraj prohlubně a krátkými dávkami ze samopalů je postupně popravili. Většina těl se skácela do jámy sama a ta, která zůstala ležet mimo masový hrob, tam pak naházeli. Nakonec Srbové hrob zahrnuli buldozerem a místo 21. listopadu 1991 nad ránem opustili,“ popsal Dzuro.

Exhumace obětí na farmě Ovčara začala před 25 lety, v srpnu 1996, trvala čtyřicet dní. Vukovarský masakr byl v té době v Evropě nejhorší od druhé světové války, zanedlouho však svět šokovaly hrůzné události v Bosně, například ve Srebrenici.
Na aktuálním filmovém festivalu v Sarajevu představí tvůrci dokončovaný koprodukční dokument Vyšetřovatel (The Investigator) režiséra Viktora Portela inspirovaný právě Dzurovou knihou. Po téměř třiceti letech se vrací na místo činu.
„Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii odsoudil pouze zlomek pachatelů - stovku klíčových aktérů konfliktu, kteří nesli vojenskou nebo politickou odpovědnost. Přirozeně to však mělo také neoddiskutovatelný symbolický rozměr. S výhodou zpětného pohledu je legitimní se ptát, co nám tato obrovská mezinárodní intervence přinesla. Jsem daleko od zpochybňování smysluplnosti zřízení tribunálu jako takového; protože však bylo mnohokrát řečeno, že jejím cílem je vyšetřovat jednotlivé zločiny, aby došlo k usmíření jednotlivých národů, musíme se ptát, jaké důsledky měla tato obrovská mezinárodní intervence a jak obnovila krajinu mnohonárodnostního a mnohonárodního konfliktu. Co zlepšilo, čemu zabránilo; a naopak co nevratně poškodilo. Co zůstalo v myslích lidí,“ sdělil režisér Portel.