Právě Julianin příběh se podobá současnému dramatickému dobrodružství čtyř dětí asi nejvíce, a to hned z několika důvodů.

V obou případech stála na jeho počátku letecká katastrofa, v obou šlo také o teenagery – Juliane byla jen o necelých pět let starší než dívka, co vedla čtveřici – a konečně v obou měli přeživší štěstí, že ani přes své mládí nebyli v pralese úplnými nováčky a mohli využít některé znalosti a dovednosti, kterým je naučili rodiče. I díky tomu nepodlehli panice, ale snažili se od počátku co nejúčelněji pracovat na svém přežití.

Biologická výzkumná stanice Panguana rodičů Juliane Koepckeové v Peru v roce 1971, kdy došlo ke katastrofěBiologická výzkumná stanice Panguana rodičů Juliane Koepckeové v Peru v roce 1971, kdy došlo ke katastrofěZdroj: Wikimedia Commons, Maria Koepcke nebo Hans-Wilhelm Koepcke, CC BY-SA 4.0

Drama Juliane Koepckeové se začalo odvíjet na Štědrý den roku 1971 v peruánské metropoli Lima, odkud měla dívka odletět spolu se svou matkou do města Pucallpa za svým otcem, aby společně strávili Vánoce.

Rodiče dívky byli biolog Hans-Wilhelm Koepcke a ornitoložka Maria Koepckeová, oba Němci, kteří se po druhé světové válce usadili v Peru a založili v pralese na řece Pachitea výzkumnou stanici Panguana. Dívka tam vyrůstala, díky čemuž ve svých 17 letech znala poměrně dobře místní faunu i flóru a uměla se v lese pohybovat.

Smrtící úder blesku

Pro let zvolily obě ženy turbovrtulový letoun Lockheed L-188A Electra peruánské letecké společnosti Lansa (Lineas Aéreas Nacionales Sociedad Anonima). Letadlo odstartovalo z mezinárodního letiště Jorge Chávez v Limě těsně před polednem, šlo o vnitrostátní let do peruánského města Iquitos s plánovaným mezipřistáním v Pucallpě.

Letoun ale vlétl ve výšce asi 6400 metrů nad mořem do bouřky doprovázené silnými turbulencemi. Podle pozdějšího vyšetřování se posádka rozhodla pokračovat v letu přímo skrz bouřku pravděpodobně z důvodu blížících se svátků a dodržení plánu dovolených. Peruánští vyšetřovatelé to zhodnotili jako „úmyslný let do nebezpečných povětrnostních podmínek“.

Amazonský deštný prales. Čtyři děti v ně po pádu letadla přežily 40 dní. Ilustrační snímek
Detaily zázraku z džungle: Děti přežily 40 dní v divočině díky mouce a chytrosti

Tento hazard se posádce vymstil, protože do letadla udeřil v bouři silný blesk, který zasáhl pravé křídlo a vyvolal jednak požár, jednak rychlé selhání systémů řízení. Letoun se tak dostal do střemhlavého letu a jeho pravé křídlo se v důsledku obrovského tlaku a oslabení ohněm utrhlo. Záhy poté se letoun prakticky rozpadl ve vzduchu, oddělila se od něj i větší část levého křídla a všechny trosky se zřítily do hornaté oblasti amazonského pralesa.

Juliane Koepckeová padala připoutaná v sedačce, která se za letu oddělila od zbytku letadla. Dopad sedačky na zem zmírnila pralesní korunní klenba, takže dívka hrůzný několikakilometrový pád přežila. Zlomila si však klíční kost, naštípla holeň, utrpěla hluboké tržné rány na rukách i na nohách, jak její tělo naráželo do větví, poranila si oko a měla otřes mozku. Po dopadu upadla do bezvědomí, z něhož se probrala až následující den v devět hodin ráno (její hodinky na zápěstí stále fungovaly). Začala hledat svou matku, ale bezúspěšně.

Letoun Lockheed L-188 Electra podobného typu, jako byl ten, v němž cestovala Juliane KoepckováLetoun Lockheed L-188 Electra podobného typu, jako byl ten, v němž cestovala Juliane KoepckováZdroj: Wikimedia Commons, Clint Groves, GFDL 12

Celkem při této katastrofě zahynulo 91 lidí z 92 přítomných v letadle, což později vedlo k označení případu za nejsmrtelnější známý úder blesku v historii. Všichni pasažéři sice nezemřeli bezprostředně při neštěstí, ale cestu z pralesa dovedla najít jen Juliane (jež byla v důsledku utržení své sedačky od většiny pasažérů při pádu oddělena). Když se k letounu podle jejího popisu konečně dostali první záchranáři, našli už pouze mrtvé.

Příprava k pochodu

Julianinu pralesní kalvárii poměrně přesvědčivě vylíčil známý italský film Zázraky se dějí z roku 1974. Dívka byla od počátku v zoufalé situaci. Při pádu z letadla přišla o brýle, ocitla se uprostřed džungle a jediné, co měla na sobě, byly minišaty bez rukávů. Přesto přese všechno však dokázala nehledět na okolní les jako na nepřítele.

„Před havárií jsem strávila s rodiči na jejich výzkumné stanici rok a půl. O životě v deštném pralese jsem se naučila dost na to, aby nebyl moc nebezpečný. Není to zelené peklo, jak si všichni pokaždé myslí,“ cituje Juliane Koepckeovou web 9News.

Trosky letadla, které zůstaly uchovány na místě nehody
Přežili pád letadla i lavinu. V horách museli jíst mrtvé, aby se zachránili

Po jednodenním marném hledání své matky, při němž nenašla naživu ani nikoho jiného, se dívka rozhodla dostat se z lesa vlastními silami a začala zvažovat své možnosti.

 Přibližná dráha osudného letuPřibližná dráha osudného letuZdroj: Wikimedia Commons, Peru_physical_denik-630 CC BY-SA 3.0Džungle byla právě uprostřed období dešťů, takže neustále pršelo. Nebyla tedy naděje, že by se jí jakkoli podařilo rozdělat oheň. Období dešťů znamenalo také to, že na stromech v tu dobu nerostlo žádné známé ovoce. Děti z Kolumbie měly k dispozici mango a mučenky a později i potravinové balíčky, které jim do džungle shazovala armáda, ale Juliane musela jako s jedinou potravinou vystačit se sáčkem bonbonů, který objevila při svém hledání.

I tak si ale uměla sestavit smysluplný plán, v němž jí pomohla zásadní rada, kterou kdysi dostala od svého otce. „Řekl mi, že kdybych se ztratila v pralese, mám si najít nějaký potok a jít podle něj, protože se bude vlévat do většího, a ten nakonec do řeky. A tam najdu pomoc,“ popsala tuto radu, která se dostala i do zmíněného filmu, Juliane v roce 2009 CNN.

Neustále vlhké prostředí mělo na druhé straně výhodu v tom, že dívce nehrozila dehydratace, takže měla šanci přežít a vydržet relativně dlouho aktivní. A rozhodla se tuto možnost využít.

Cesta lesem

Na začátku se zařídila podle otcovy rady – skutečně si našla potok a začala sledovat jeho proud. Protože věděla, že peruánská Amazonie je domovem spousty jedovatých hadů i žab, krokodýlů, anakond a dalších nebezpečných tvorů, vypomáhala si tím, že před sebe na podezřelých místech házela sandály, aby případné predátory zaplašila. Sice to fungovalo, ale postupovala kvůli tomu jen velmi pomalu.

Zdroj: Youtube

Živý les všude kolem však měl také jednu výhodu. Juliane identifikovala hlasy ptáků a pochopila, že je nedaleko od domova. „Poznala jsem zvuky divoké zvěře z Panguany a uvědomila jsem si, že jsem ve stejné džungli,“ vzpomínala Juliane. I když jí to bezprostředně nemohlo nijak zvlášť pomoci, psychicky ji tento poznatek významně posílil. Najednou se necítila být v cizím prostředí.

V prvních pár dnech slyšela nad sebou zvuky pátracích letounů, ale kvůli husté koruně stromů je neviděla. O pár dní později je slýchat přestala.

Čtvrtý den plahočení uslyšela najednou křik supů královských, který ji poděsil, protože věděla, že tito mrchožrouti se slétávají ve větším počtu jen tehdy, pokud mají na daném místě nějakou potravu, tedy mršinu nebo mrtvá těla. Rozhodla se podívat, co supy přilákalo, a spatřila traumatizující obraz. Na místě, k němuž došla, leželo sedadlo se třemi cestujícími z jejího letadla, stále ještě připoutanými bezpečnostními pásy. Všichni byli mrtví. Sedadlo narazilo do země takovou rychlostí a silou, že je napůl pohřbilo do země.

Jedenáctiletá Terry Jo Duperraultová, která jediná přežila vyvraždění jachty Bluebelle, strávila tři a půl dne sama na člunu uprostřed oceánu. Na snímku těsně před vytažením na loď Captain Theo, která ji zachránila
Krvavá neděle na jachtě: Masakr přežilo jen děvčátko. Na záchranu čekalo tři dny

Jedna z obětí byla žena a Juliane se k ní přibližovala v obavách, že jde o její matku. „Nechtěla jsem se těch těl dotýkat, ale potřebovala jsem se ujistit, že to není ona. Vzala jsem tedy klacek a zula jsem jím z ženského těla botu. Na nehtech u nohou byl lak a já zhluboka vydechla. Věděla jsem, že to moje matka být nemůže, protože lak na nehty nikdy nepoužívala,“ řekla později.

Mezitím se ale ohlásila další nesnáz, jejíž pozdější zobrazení ve filmu Zázraky se dějí se stalo jednou z nejnaturalističtějších scén tohoto snímku. Řeznou ránu na ruce infikovala dívce moucha, která do ní nakladla vajíčka. Z těch se vylíhli červi, kteří začali požírat okolní tkáň. Juliane se bála, že přijde o ruku.

„Pořád by mě zajímalo, jak se do tak malé ranky mohlo vejít tolik červů. Nebyla větší než jednoeurová mince,“ řekla v roce 2009 CNN. Nakonec jí pomohl nález utržené nádrže s benzínem, jímž si ránu vydezinfikovala.

Záchrana na vodě

Šestý den se dívka konečně dostala k silnějšímu vodnímu toku a pokračovala v cestě přímo vodou, což bylo o něco příjemnější, než se prodírat křovinami podél břehu. Ale i to mělo svá úskalí. „Někdy jsem zahlédla na břehu krokodýla a občas vystartoval do vody směrem ke mně, ale nebála jsem se. Věděla jsem, že nemají tendenci útočit na lidi,“ uvedla později Juliane. Sama se držela zhruba uprostřed řeky, protože věděla, že tam je výskyt dravců nejmenší.

S ponořením do vody ale přišla o ochranný stín pralesní korunní klenby. Déšť také ustoupil a do dívky začalo nemilosrdně prát žhavé slunce. Ze slunečního žáru jí brzy naskákaly velké puchýře odpovídající popáleninám druhého stupně. S každým uplynulým dnem byla slabší a slabší.

Po devíti dnech putování narazila dívka na stezku vedoucí k chatrči peruánských dřevorubců, ilustrační fotoPo devíti dnech putování narazila dívka na stezku vedoucí k chatrči peruánských dřevorubců. Ilustrační snímekZdroj: Wikimedia Commons, NorthCentralOklahoma, CC BY-SA 4.0

Po devíti dnech plahočení konečně zahlédla u břehu malý člun, ukotvený u něčeho, co vypadalo jako lidmi vytvořená stezka. S vynaložením veškerých svých sil k ní doplavala a vyškrábala se na břeh. Pak se hodiny trmácela po této úzké pěšince do kopce, až se před ní objevila malá chatrč.

Byla prázdná, nikdo v dohledu. Rozhodla se v ní přenocovat, s nadějí, že ji snad někdo najde další den. Druhý den, 3. ledna 1972, zaslechla ze stezky konečně lidské hlasy. Patřily třem peruánským dřevorubcům, kteří v chatě bydleli a teď se vraceli z lesa. „První muž, který se přede mnou vynořil, mi připadal jako anděl,“ cituje Juliane web All that is interesing.

Jugoslávská letuška Vesna Vulovičová zázračně přežila pád letounu.
Zázraky, které udivily svět: létající muž, zmrtvýchvstání i přežití volného pádu

Dřevorubci její pocity zprvu úplně nesdíleli, naopak se vyděsili, že je navštívil vodní duch Jemandža, který má podle místního folkloru podobu bledé světlovlasé lidské postavy. Brzy ale pochopili, o co jde. Dívku nakrmili, ošetřili její rány a na druhý den ji převezli na člunu do nedaleké vesnice, odkud byla dopravena do Pucallpy, kde se setkala se svým otcem. Po 11 dnech utrpení byla konečně zachráněna.

Přítel prales

V pozdějších letech Juliane Koepcková přiznala, že se jí katastrofa léta vracela v nočních můrách a nikdy ji nepřestala pronásledovat myšlenka, proč právě ona jako jediná přežila. Tento mučivý pocit ještě zesílil, když záchranáři na místě katastrofy zjistili, že všichni cestující nezemřeli hned – a byl to i případ Julianiny matky.

„Později jsem se dozvěděla, že přežila nehodu také, ale byla těžce zraněná a nemohla se hýbat. Zemřela o několik dní později. Bojím se pomyslet na to, jaké byly její poslední dny,“ uvedla v roce 2010 Juliane Koepcková.

Zdroj: Youtube

Na prales ale nikdy nezanevřela. Po vzoru svých rodičů vystudovala v Německu biologii a později se do peruánské džungle znovu vrátila, aby v ní studovala místní netopýry. Les označovala za svého přítele. „Džungle mě chytila a zachránila. Nebyla to její chyba, že jsem tam přistála,“ řekla v jednom rozhovoru.