První Gagarinovo setkání s "pozemšťany" těsně po přistání bylo popsáno mnohokrát, vzpomínal na ně i on sám. "Když jsem stanul na pevné zemi, uviděl jsem ženu a děvčátko. Stály kousek od strakatého telátka a zvědavě si mě prohlížely," popsal Gagarin přistání ve své knize "Cesta do vesmíru".

"Rozešel jsem se k nim, vyšly mi naproti. Ale čím víc se blížily, tím šly pomaleji. Stále jsem měl na sobě svůj zářivě oranžový skafandr a jeho neobvyklý vzhled je asi trochu vyděsil. Nikdy nic podobného neviděly," líčil toto setkání Gagarin.

Nebojte se, jsem váš

Sluší se dodat, že onen ikonický svítivě oranžový oblek, známý ze všech záběrů Gagarinova letu, nebyl vlastně samotný skafandr - ten měl kosmonaut teprve pod ním. Oranžová kombinéza představovala kapronový overal, sloužící k tomu, aby se vlastní skafandr při pohybu v kabině nepoškodil a také, aby se kosmonaut dal po návratu na zem rychle najít a zachránit (proto ona zářící oranžová barva). Overal měl také plnit funkci záchranného kruhu v případě neplánovaného přistání na vodu, protože obsahoval nafukovací límec.

"‚Patřím k vám, soudružky, jsem jako vy!‘ zakřičel jsem a sundal si helmu. Po zádech mi vzrušením běhal mráz," pokračoval Gagarin ve svém vyprávění.

Onou ženou, která sledovala jeho návrat z vesmíru, byla žena místního lesníka Anna Akimovna Tachtarová, provázená svou šestiletou vnučkou Ritou.

"Spadl jste z vesmíru?" zeptala se prvního kosmonauta světa nepříliš důvěřivě. "Představte si, že ano," odpověděl prý Gagarin.

Na polích probíhaly jarní práce, takže se brzy začali sbíhat traktoristé a obsluha dalších zemědělských strojů z místního kolchozu (tedy sovětského kolektivního hospodářství, jehož obdobou v tehdejším Československu byla jednotná zemědělská družstva). "Jurij Gagarin, Jurij Gagarin, křičeli. Objímali jsme se a líbali jako rodina," vzpomínal první kosmonaut.

Vojáci na místě

Brzy na to dorazili vojáci z nedaleké vojenské základny. První snímky Gagarina pořídil vojín Anatolij Pekarskij.

"Dostali jsme rozkaz: ‚Všichni na místa!‘ Osmdesát lidí se rozběhlo po betonu. Důstojníci už něco věděli, jeden z nich, co byl s námi na našem stanovišti, prohlásil: ‚Chlapci, dostali jsme se do vesmíru.‘ Pak se ozvalo silné plesknutí, znělo to jako salva. Někdo zakřičel: ‚Padák.‘ Všichni jsme vyběhli ven a koukali na oblohu. Mysleli jsme si, že je to sám kosmonaut. Ale nebyl. Jako první dopadla na zem kabina lodi Vostok," vzpomínal po letech Pekarskij (jeho vyprávění zachytil ruský server Rodina - Vlast).

"Koukáme dál - a vtom už letí druhý padák, na němž, jak se později ukázalo, se snášelo vystřelovací křeslo. K prvnímu padáku poslal náš velitel major Gassijev auto, k druhému byl poslán dělostřelecký tahač. Mezitím se na obloze objevil třetí padák a bylo jasné, že je pod ním muž!" pokračoval Pekarskij.

Major Achmed Nikolajevič Gassijev převyprávěl setkání s prvním kosmonautem v roce 1983 sovětskému Ústřednímu studiu dokumentárních filmů. "Jurij Alexejevič se snesl k zemi na dvou jasně červených padácích. Přistál nedaleko od nás. Zkontroloval jsem čas, stalo se to v deset hodin padesát pět minut moskevského času. Dorazili jsme rychle, setkali jsme se asi po čtyřech minutách. Objali jsme se a já se ho zeptal, co mám udělat. ‚Musím se dostat  k nejbližšímu telefonu,‘ odpověděl Gagarin."

Gassijev se mu představil a nechal kosmonauta převézt na kontrolní stanoviště, kde mu pomohli vysvléct se ze skafandru. Pak se zeptal, zda je možné se s ním vyfotit. "To není možné, to je nutné," usmál se Gagarin.

Major proto nechal přivést své podřízené, poručíka Burjaka a vojína Pekarského, o němž se vědělo, že rád fotí. Gagarin zůstal u jednotky asi 40 minut, a když se konečně dostal k telefonu, nahlásil první zprávu: "Nadporučík Gagarin. Přistál jsem bezpečně. Nemám žádné modřiny ani zranění."

"Opravil jsem ho, že už je majorem, což jsme se dozvěděli z rozhlasového vysílání. Usmál se a odpověděl: ‚Na tuhle hodnost jsem si ještě nezvykl‘," vzpomínal Gassijev.

Fotky rozešlete, ať je nezabaví

"Čekali jsme na kontrolním stanovišti, najednou se objevil tahač a na něm Gagarin - pořád ve skafandru. Ohromilo nás, jak lehce seskočil - stupátko vozu bylo totiž hodně vysoko. Ale on byl jak na pérkách, výborně vycvičený. Pak jsem pořídil jeho první snímek," líčil následující chvíle Anatolij Pekarskij.

Když se Gagarin konečně dostal z těžkého kosmického obleku, začaly fotografické orgie, protože snímek s kosmonautem si chtěli pořídit vojáci i celá ves. Pekarskij tak nepřestával mačkat spoušť, zatímco lidé svého hrdinu objímali, až nakonec Gassijev navrhl, ať si udělají jeden společný snímek všichni dohromady. A ten opravdu vznikl. Gagarin stojí uprostřed v chumlu asi stovky lidí, vojáků a místních a v náručí drží Gassijevova syna.

V jednotce byla k dispozici i fotolaboratoř, takže Pekarskij s kolegy začal okamžitě pracovat na fotografiích. Vývojku a ustalovač měl, ale nouze byla o fotografický papír. Voják se stará, voják má. "Sháněli jsme ho s kamarády, kde to jen šlo," vzpomínal.

Na výrobě kopií strávili celou noc. "Kamarád Saša Muravič pak najednou povídá: Lidi, to je stejně k ničemu, vždyť všechno zabaví. Ale někdo dostal nápad: rozešlete ty fotky okamžitě rodinám a kamarádům," líčil Pekarskij.

Pošťák tak ráno odjel od útvaru s plnou taškou. Brzy na to se skutečně objevil vysoký důstojník, podplukovník Ginselberg z velitelství pluku a zabavil vše, co zbylo. Společná fotka byla sice nakonec zveřejněna ve vojenském zpravodaji i v místních novinách, ale o všechny ostatní fotografie a filmy, které nestačil poslat poštou, Pekarskij přišel.

Kosmonaute, viděl jsi Boha?

"Bůhví, kde to teď všechno je?" vzpomínal bývalý voják. "Zbývají mi už jen jedna nebo dvě fotky. Jedna byla zvlášť nádherná. Byl na ní Gagarin se starou babičkou, která mu dala několik sedmikrásek a zeptala se ho, zda ve vesmíru uviděl Boha… Poslal jsem ji tehdy spolu s dalšími svým rodičům do Kazachstánu, ale mé matce ji později někdo ukradl, asi si ji chtěl nechat ‚na památku‘. To mě moc mrzelo," končil Pekarskij smutně své vyprávění.

O tři dny později byl převelen k letecké jednotce poblíž Volgogradu. Brzy na to byl poslán do Vladivostoku, kde už zůstal. "Dá se jen hádat, zda jej tehdy před trestem zachránilo právě včasné přeložení, nebo všeobecná radost, která zaplavila Sovětský svaz po Gagarinově letu," uzavírá ruský server Rodina.