V letech 1941 a 1942 podnikla japonská armáda invazi na Filipíny, které v té době bránily spojené síly Američanů a Filipínců. V lednu 1942 vypukla bitva o filipínský poloostrov Bataan, jenž chtěli Japonci obsadit. Několik desítek tisíc amerických a filipínských vojáků, vybavených zastaralými zbraněmi a nedostatečnými zásobami, nemělo šanci proti japonské přesile obstát.

Vrchní velitel amerických vojsk v oblasti generál MacArthur byl spolu s několika vybranými důstojníky na příkaz prezidenta Franklina Delana Roosevelta z oblasti 12. března 1942 evakuován a slíbil, že se vrátí s posilami. K naplnění slibu došlo až o 2,5 roku později.  

V zajetí byli i Češi, zemřeli před osvobozením

Než se tak ale stalo, Bataan padl a 72 tisíc příslušníků amerických armádních sil na Dálném východě skončilo v japonském zajetí.

Bylo mezi nimi i sedm z celkem 14 Čechů, kteří patřili mezi českou komunitu několika desítek lidí pracujících od 30. let ve filipínské pobočce Baťova obuvnického závodu a na začátku války se přihlásili dobrovolně do americké armády (zbylým sedmi se podařilo odletět spolu s americkým velením).

Následoval vyčerpávající přesun zajatých vojáků do zajateckých táborů, jenž kvůli svým důsledkům získal pochmurné přízvisko Bataanský pochod smrti. Podle pozdějších odhadů při něm zahynulo přes 8000 Američanů a Filipínců a také zmíněných sedm Čechů: šlo o Jana Bžocha, Pavla Fuchse, Lea Heřmana, Jaroslava Hrdinu, Freda Lenka, Josefa Vařáka a Antonína Volného.

Dva z nich zemřeli přímo při pochodu - jeden byl popraven za to, že kradl pro své kamarády jídlo, druhý zemřel v důsledku fyzických útrap. Zbývajících pět zahynulo později na lodi se zajatci během amerického náletu.

Zachraňte je dřív, než je pobijí

Z vojáků, kteří přežili bitvu i strasti pochodu, skončilo asi osm tisíc v zajateckém táboře Cabanatuan, který se nacházel na jižní straně silnice spojující města Cabanatuan a Bongabon. Japonsko však neratifikovalo Ženevskou úmluvu o zacházení s válečnými zajatci, takže je postupně začalo využívat pro otrocké práce v dalších oblastech, mimo jiné v továrnách na výrobu zbraní, v docích a při opravě letišť. Řada zajatců byla transportována přímo do Japonska nebo na Japonci okupovaný Tchaj-van.

Když v říjnu 1944 splnil generál MacArthur slib a vylodil se v čele amerických jednotek na Filipínách, aby je znovu dobyl, vydalo japonské velení příkaz přesunout všechny práceschopné zajatce do Japonska a ostatní pobít, aby nemohli být osvobozeni. 

Japonci začali vraždit zajaté vojáky nesmírně brutálním způsobem. V prosinci 1944 spáchali v zajateckém táboře Palawan nedaleko filipínského města Puerto Princesa masakr, při němž pod záminkou náletu nahnali všechny zajatce do přístřešku, tam je polili benzínem a zaživa upálili. Povraždili tak 139 ze 150 zajatých spojeneckých vojáků, pouze 11 se podařilo uprchnout. Jeden z nich, Eugene Nielsen, se dostal až k americké rozvědce a o celém zločinu ji informoval. 

Z tábora Cabanatuan bylo mezitím odesláno do Japonska kolem 1600 vojáků a zůstávalo v něm posledních 500 mužů, zesláblých a nemocných. Ustupující Japonci zatím nenašli pro jejich povraždění "kapacity", ale hromadná poprava jim stále hrozila. Invazní americká 6. armáda byla od nich ještě daleko.

Americké velení se však pod dojmem zpráv o masakru v Palawanu rozhodlo, že žádná další podobná zvěrstva už nepřipustí. Ve spolupráci s filipínskými partyzány proto vypracovalo odvážný plán, podle nějž měla všechny zajatce vysvobodit malá úderná skupina, složená z oddílu víc než stovky rangerů a 200 partyzánů. Ta měla proniknout za japonské linie, dostat se do tábora, pobít hlídky a odvést všechny zajatce do bezpečí v Američany obsazené zóně.

Ambicióznost tohoto plánu naznačuje síla opozice: podle předpokladů měla úderná skupina čelit až třem stovkám japonských strážných přímo v táboře, tisícovce vojáků umístěných za řekou severovýchodně od tábora a také možná až pěti tisícům vojáků, kteří se nacházeli ve městě Cabanatuan. 

Akce začíná

K útoku byl určen 6. prapor rangerů pod velením podplukovníka Henryho Mucciho a zvláštní americká průzkumná jednotka Alamo Scouts, připojená k 6. armádě. Na místě je mělo podpořit 80 filipínských partyzánů pod velením kapitána Juana Pajoty. Ze vzduchu mělo akci jistit několik bombardérů P-61A přezdívaných "Černá vdova" (Black Widow), jež měly hlídkovat nad oblastí a krýt rangery při ústupu.

Jako první se k táboru vydaly večer 27. ledna dva pětičlenné týmy scoutů, aby provedly první průzkum. Následujícího rána se spojili s několika filipínskými partyzánskými jednotkami zhruba 3,2 kilometru severně od tábora. V té době už byl na cestě také posílený rangerský oddíl o síle zhruba 120 mužů, jenž kolem druhé odpoledne proklouzl nepozorovaně japonskými liniemi - pomohli mu v tom Pajotovi partyzáni, kteří jej provedli mimo japonské hlídky.

O den později, 29. ledna, se úderná skupina spojila nedaleko zajateckého tábora s Pajotou i s výzvědnými týmy scoutů a společně vytvořili definitivní plán útoku. Američané chtěli původně zaútočit hned ten večer, ale Pajota je přesvědčil, že by to byla sebevražda kvůli příliš velkému soustředění nepřátelských sil v oblasti, protože po silnici severně od tábora postupovala japonská divize, která se stahovala před 6. armádou. Rangeři se proto rozhodli, že útok o 24 hodin odloží, a upozornili rádiem vrchní velení.

Získaný čas využili k dalšímu průzkumu a detailnímu naplánování útoku, včetně volby nejlepších útočných tras a přerušení telefonního vedení. Za čas zahájení útoku určili půl osmou večer 30. ledna 1945. 

Vypadněte odsud!

Brzy ráno 30. ledna silnice severně od tábora opět osiřela, japonská divize přešla.

Odpoledne se rangerská úderná rota C proplazila asi 800 metrů rýžovištěm kolem tábora a kolem páté zaujala útočné postavení. Jeden tým dostal za úkol prostříhat v plotu tábora únikovou cestu a po deseti metrech od sebe zalehly útočné čety. Pajotovi partyzáni zatím přestříhávali telefonní dráty a hlídali řeku.

Zhruba v tutéž dobu vzlétl jeden z bombardérů Černá vdova pod velením poručíka Bonneho B. Ruckse, který měl pomoci rangerům. Dalších devět bombardérů mělo hlídat okolí. 

Rucks se kolem sedmé dostal s letadlem nad tábor a opakovaně vypnul levý motor, jako by mu vynechával. Předstíral poruchu, úmyslně nechal letoun několikrát propadnout ve vzduchu a v nízkém letu se dostal až k blízkým kopcům, nad nimiž proletěl ve výšce pouhých devíti metrů, aby to vypadalo, že se za horizontem zřítí. Dokonale tak odvedl pozornost strážců tábora od rangerů připravujících se k výpadu. 

Signál k akci měl v půl osmé vypálit poručík Murphy, ale trochu se s ním zdržel - potřeboval se ještě přesvědčit, že jsou všechny týmy na svých místech a že nemá žádného Japonce v zádech. Před tři čtvrtě na osm však zvedl pušku, namířil ji na hlavu jednoho z japonských vojáků v táboře a stiskl spoušť. Jedna z nejodvážnějších přepadových akcí druhé světové války právě začala.

Ze všech tří stran vypukla zběsilá palba. Rangeři přesnými zásahy okamžitě pokosili hlídky u bran, na strážních věžích i v palebných postaveních. Pak za neustálé palby a házení granátů proti ubikacím strážných vyrazili dopředu.

Ani ne minutu po zahájení útoku prorazila první útočná četa bránu, rozvinula se po centrální silnici tábora a pálila dál do ubikací.

Partyzáni současně zahájili asi ze čtvrt kilometru přehradnou palbu proti tábořišti japonských vojáků na druhém břehu řeky. Chtěli vyhodit do povětří i most, ale to se jim nepodařilo - sesunulo se jen pár metrů na východní straně. Díra byla dostatečná na to, aby se přes ni nedostaly tanky ani jiná japonská vozidla, vojáci ji ale mohli přeskočit. Partyzáni proto kryli tuto trhlinu palbou, a japonské pěšáky, kteří se u ní v opakovaných útočných vlnách objevovali, bleskově stříleli.

Druhá četa rangerů následně zamířila k areálu pro válečné zajatce, kteří nechápali, co se děje – rangery nepoznali, protože jejich zelené uniformy byly zablácené a navíc se lišily od původních amerických khaki uniforem, které se nosily v době, kdy padli do zajetí. Snažili se tak před vojáky ukrýt, což vedlo k paradoxní situaci, že zachránci museli zachraňované doslova vytahovat z ubikací a z tábora je dostávali za pomoci řvaní: "K čertu, vypadněte už odsud!"

Jeden ze zajatců byl bohužel příliš zesláblý a pár metrů od brány zkolaboval a podlehl srdeční mrtvici. Jako celek však byla akce mimořádně úspěšná. Zhruba 30 minut po zahájení útoku, tedy kolem čtvrt na devět, byl už celý tábor zajištěn americkými vojáky a odpor strážných byl zcela zlomen. Pajotova guerilla sice odrážela útoky japonských vojáků u mostu až do deseti večer, pak ale ustala palba i zde a partyzáni se mohli stáhnout k Američanům. V jedenáct večer obdrželo americké velení rádiovou zprávu, že celá mise byla úspěšná a rangeři se vracejí i s osvobozenými zajatci do amerických linií.

Zaspal útok

Za americkými liniemi naložila všechny osvobozené muže nákladní auta, která je odvezla do narychlo zřízených polních nemocnic. Ve vyprázdněném zajateckém táboře zatím došlo ke scénce, za niž by se nemusela stydět žádná válečná komedie.

Jedním ze zajatců byl i hluchý britský voják Edwin Rose, který celý útok a následnou vysvobozovací akci jednoduše zaspal. Když se ráno probudil a zjistil, že je celý tábor prázdný, dostál pověstnému "klidu Angličana", oholil se, oblékl uniformu a vydal se poklidným krokem po silnici pryč. Všimli si ho Filipínci a doprovodili ho za americké linie.

Celá úderná síla 6. armády dorazila ke Cabanatuanu o několik dní později. Zachránění zajatci byli v té době už na cestě domů do Spojených států.