Římský císař Karel VI. se vydával na slavnostní dvorní cesty jen zřídka, o to větší význam ale měly. Dvorská družina, která ho doprovázela, čítala až 2 000 lidí, a její součástí byl i diplomatický sbor. V létě roku 1723 vedla jedna taková dvorní cesta do srdce zemí Koruny české – do Prahy. Důvodem byla Karlova korunovace na českého krále.

Korunovaci zpozdily války

„V roce 1723 se císař Karel VI. rozhodl splnit svůj jedenáct let odkládaný slib, který dal po nástupu na trůn českým stavům, že se dá korunovat na českého krále. Pohnulo jej k tomu kromě žádoucího posílení panovnické moci v zemích Koruny české i usnesení českého zemského sněmu povolující věnovat mu na korunovační dar 100 tisíc zlatých,“ píše Karel Richter v knize Evžen Savojský: Pán bitevních polí.

Opoždění korunovace mělo několik důvodů. Podobně jako o řadu let později jeho dcera Marie Terezie, i Karel VI. musel velice záhy poté, co se ujal své první vlády, svést válku o její uznání, ačkoli byl velice mladý. Marie Terezie čelila válce o rakouské dědictví jako třiadvacetiletá, její otec spadl do ještě rozsáhlejšího konfliktu – války o španělské dědictví – dokonce jako osmnáctiletý, když se stal v roce 1703 novým španělským králem. Španělská větev Habsburků totiž vymřela v roce 1699 v důsledku skonu posledního habsburského krále Karla II.

Marie Terezie v pozdním věku s rodinou, zcela vpravo její syn, spoluvládce a nástupce Josef II., jehož před uherským sněmem držela coby malého v náručí
Marii Terezii k trůnu pomohla i ženská lest. Nerozhodily ji ani povinné rituály

Ačkoli se Habsburkové snažili i tak si své nástupnictví zajistit dohodami mezi velmocemi z roku 1698 a následně i smlouvou mezi Rakouskem, Anglií a Nizozemskem, podle níž se měl následníkem stát mladší syn římského císaře Leopolda I., tedy právě Karel VI. (opět se nabízí paralela s pozdějšími osudy jeho dcery, jíž se on sám snažil zajistit nástupnictví tzv. Pragmatickou sankcí), Francie tuto smlouvu neuznala.

Jako argument použila údajnou závěť Karla II., v níž určil za svého následníka Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. (závěť byla nejspíše podvodná a nemocný panovník buď neměl vůbec tušení, co podepisuje, nebo byl daný text doplněn na listinu až později).

V roce 1701 tak vypukla válka, která trvala až do roku 1714 a představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Francouzi v ní sice svého kandidáta nakonec prosadili, ale za cenu značných ústupků svým protivníkům, Habsburky nevyjímaje; ti za odstoupení španělského trůnu získali Španělské Nizozemí, Neapolské království, Sardinii a většinu Milánska.

Josef II. byl skutečným osvícencem. Mnohé ze svých reforem ale musel zrušit krátce po jejich vydání.
Josef II. to schytával ze všech stran. Musel si vzít ženu, která se mu hnusila

Španělská válka nicméně odvedla na dlouho císařovu pozornost (císařem Svaté říše římské se Karel VI. stal v roce 1711) od českých zemí, a jen co byla nějakým způsobem vypořádána, vypukla válka nová. Tentokrát šlo o zastavení nového výpadu Osmanské říše do Uher, jímž se Turci snažili pomstít svou porážku u Vídně v roce 1683.

Díky mimořádnému válečnému mistrovství Karlova vojevůdce prince Evžena Savojského se habsburskému vojsku podařilo v roce 1716 zaskočit a rozprášit početně výrazně silnějšího protivníka v bitvě u Petrovaradínu a následně i dobýt Bělehrad. U Petrovaradínu navíc padl osmanský vůdce velkovezír Damad Ali. V roce 1718 tak Turci požádali o mír, který byl podepsán 21. července 1718 v Požarevaci a potvrdil nadvládu Rakušanů nad Bělehradem. Osmanské říši zůstal v držení jižní břeh Dunaje.

Svou roli hrála i pověra

Obě války Karlovu korunovaci českým králem významně zpozdily, ale neznemožnily. Její význam si uvědomoval i sám Karel VI. V roce 1721 uplynulo rovných 100 let od osudové popravy 27 představitelů odbojných českých stavů na Staroměstském náměstí v Praze, a v takové atmosféře bylo diplomaticky nanejvýš vhodné ukázat Čechům vlídnou a vstřícnou tvář. Navíc prý hrál roli ještě jeden důvod, do značné míry osobní.

„Císař prý při své dvorní cestě na korunovaci skutečně myslel na prastarou lidovou pověst z Čech, podle níž dědice smí mít jen pomazaný a korunovaný král. Byla to lidová pověra, ale císaře pravděpodobně přemohla,“ uvažuje rakouský spisovatel a filozof Ernst Lanz.

Marie Alžběta byla považována za nejkrásnější dceru Marie Terezie. Své krásy si byla dobře vědoma, a ráda jí využívala - třeba při své nejoblíbenější kratochvíli, koketování s mladými muži.
Tvrdý pád Marie Alžběty. Sličnou koketu znetvořila nemoc, strašila okolí

Narážel tím na fakt, že Karlu VI., jenž od roku 1703 ženat s Alžbětou Kristýnou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, se nedařilo přivést na svět mužského potomka, který by se stal následníkem trůnu. Jeho jediný syn Leopold zemřel v pouhých sedmi měsících života, načež se manželům narodila dcera: už zmíněná Marie Terezie, jež přišla na svět 13. května 1717. Ačkoli se císař snažil nástupnictví svých potomků předem zajistit Pragmatickou sankcí, přijatou čtyři roky před Mariiným narozením, kterou do roku 1723 uznaly sněmy všech zemí habsburské monarchie, správně cítil, že žena může mít svůj nástup na trůn více než komplikovaný, a neustále doufal, že se dočká i syna.

Slavnostní vstup císaře Karla VI. a obou mladých arcivévodkyní do Prahy, 30. června 1723Slavnostní vstup císaře Karla VI. a obou mladých arcivévodkyní do Prahy, 30. června 1723Zdroj: Wikimedia Commons, Adolf van der Laan, volné dílo

„Dlouho opožděná dvorní a korunovační cesta do Prahy tak mohla mít ještě jiný význam. Může se zdá zvláštní, že by zbožný a nábožensky založený císař najednou úplně propadl pověrčivosti, ale proč by právě v aktu bezstarostné pověrčivosti neviděl spásu před problémem, který ho sužoval? I tehdy účel světil prostředky,“ píše Lanz.

Český král po 67 letech

Císařova korunovační jízda začala 19. června 1723 a vedla přes Schönbrunn, Znojmo, Moravské Budějovice, Brtnici, Jihlavu, Golčův Jeníkov, Čáslav, Nové Dvory, Sedlec, Kladruby nad Labem, Poděbrady, Přerov nad Labem, Brandýs nad Labem, Kolín a Hloubětín. Ve středu 30. června 1723 vjel císař s celým dvorským průvodem do Prahy, kde ho poněkud nevlídně přivítala nehorázná a prudká bouře.

V české metropoli pak strávil celé léto, přičemž často zajížděl na lov do Brandýsa nad Labem. V srpnu si zalovil také v křivoklátských lesích na lánském panství nejvyššího zemského maršálka Českého království Jana Josefa z Waldsteinu a na Zbirohu.

Brněnská veduta zobrazující obléhání tohoto města pruským vojskem v roce 1742. V popředí augustiniánský klášter
Obléhání Brna. Před 280 lety napadli Prusové Moravu, podcenili ale hřebík v noze

V sobotu 4. září 1723 se císaři poklonili zástupci stavů zemí Koruny české (Čech, Moravy, Slezska a Kladska), kteří mu složili tradiční hold věrnosti, v němž slibovali věrnost nejen císaři jako českému králi, ale i jeho dědicům, načež Karlovi zlíbali ruce. Druhý den pak byl v katedrále svatého Víta korunován svatováclavskou korunou jako český král Karel II. Mezi četnými hosty korunovace byl i princ Evžen Savojský, jenž měl nemalou zásluhu na Karlově vzestupu.

Pro hlavní město českého království šlo o společenskou a mocenskou událost prvního řádu, zejména proto, že poslední předchozí korunovace habsburského panovníka za českého krále se konala před bezmála 67 lety (přesněji řečeno před 66 lety, 11 měsíci, třemi týdny a jedním dnem; šlo o korunovaci Leopolda I. dne 14. září 1656).

„Byla to skutečná připomínka státoprávní svébytnosti českého státu v rámci monarchie, jakou veřejný život oné doby již dlouho nepoznal. Proto se nelze divit, že právě Karlova korunovace byla slavena s nebývalou pompou, která překračovala i obvyklou barokní obřadnost,“ píše Valentin Urfus v publikaci Pragmatická sankce-Rodný list podunajské monarchie, vydané v roce 2002.

Vlad III. Také řečený Narážeč, Napichovač nebo Drákula
Masakr za svitu pochodní. Před 560 lety předvedl kníže Drákula, co je zač

Celkové náklady na velkolepou korunovaci činily podle Lanze na 1,825 milionu zlatých, přičemž české stavy získaly celkem 300 tisíc zlatých. Hlavnímu městu posloužily tyto finance k opravě ulic a k tomu, že se na Starém Městě, Novém Městě i na Malé Straně mohlo instalovat veřejné osvětlení.

Na okázalosti celé akce se možná podílel také fakt, že láska k detailně propracovaným ceremoniálům patřila mezi Karlovy určující povahové rysy. „Často nerozhodný Karel nacházel v přísných pravidlech španělského dvorního rituálu oporu, jež ho měla coby panovníka přimět k tomu, aby vypadal nepřístupně a vzdálený od každodenních banalit, což odpovídalo jeho odtažitému charakteru. Ve snaze udržet si odstup od svého dvorského okolí dovolil, aby se k němu přiblížilo jen několik lidí. Svým oblíbencům však slepě důvěřoval, což z nich činilo vlivné, ale také nenáviděné lidi u dvora,“ uvádí pracovník výzkumného a dokumentačního oddělení zámku Schönbrunn Martin Mutschlechner na stránkách Svět Habsburků.

Tragický lovec

V souvislosti s pražskou korunovací se často mluví také o už zmíněné císařově vášni pro lov, již mohl v českých lesích ukájet do sytosti. Letní lovecké výpravy Karla uchvátily, takže se do českých lesů hned začátkem listopadu vrátil. Hrabě František Ferdinand Kinský při té příležitosti překřtil svůj zámek u Chlumce nad Cidlinou, přestavěný nedávno Giovannim Santinim, na Karlovu Korunu. Lov hrál roli i v rozvrhu dvora.

Pomník císaře Karla VI. u severního okraje HlavencePomník císaře Karla VI. u severního okraje HlavenceZdroj: Wikimedia Commons, jib, volné dílo

Bohužel, devět let po korunovaci zkalila toto největší královo potěšení mimořádně tragická nehoda. V roce 1732 se císařský pár vypravil z lázeňského pobytu v západních Čechách přes Prahu na návštěvu knížecího dvora v Českém Krumlově. Při tom jej jako jeden z nejbližších šlechticů a nejvyšší podkoní doprovázel Adam František ze Schwarzenbergu. Během cesty se celý dvůr odebral do Brandýsa nad Labem na lov jelenů. 10. června 1732 se císař spolu s krumlovským vévodou zúčastnili nadháňky, kde ho kvůli závažné chybě v rozestavení střelců a vlastní krátkozrakosti smrtelně zasáhl střelou do břicha.

Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu
Upíří kněžna? Postava Drákuly prý byla napsána podle Eleonory, žila v Krumlově

Tragická smrt šlechtice, jehož manželkou byla Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu, inspirovala pravděpodobně vznik balady Lenore, sepsané v roce 1774 německým básníkem Gottfriedem Augusem Bürgerem, jež se stala jedním z prvních evropských děl popisujících nemrtvé. Také její hrdince Lenoře zahynul tragicky milý a ona kvůli tomu proklela nebesa. Kletba způsobila, že se jí mrtvý ozval. Poslal jí dopis s pozdravem z dalekých Čech, v němž jí napsal, že odešel po půlnoci a chce ji vzít s sebou. Jedna věta z jeho dopisu zněla: „Wir und die Toten reiten schnell!“ (My a mrtví cváláme rychle!).

Balada inspirovala o více než 100 let později Brama Stokera při psaní jeho slavného Drákuly, kdy použil i větu o cválajících mrtvých jako poctu původnímu zdroji. Ale to už je jiný příběh.