Pětačtyřicetiletý americký prezident seděl 16. října 1962 ráno ve své ložnici a četl noviny, když na dveře zaklepal poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy. V ruce držel inkriminované fotografie, jejichž obsah byl vpravdě výbušný: ukazovaly totiž sovětské rakety s jadernou hlavicí, instalované v raketových silech na kubě.

„Kennedy se rychle rozhodl: bude se držet svého ranního plánu a Bundy mu mezitím zařídí setkání s jeho národním bezpečnostním týmem krátce před polednem. Necelých pětačtyřicet minut poté, co se dozvěděl, že mu sovětští vůdci lhali, zamířil americký prezident dolů do Oválné pracovny. V půl desáté se setkal s astronautem Wallym Schirrou, jeho ženou a dvěma dětmi. Jako laskavý hostitel vzal Schirrovu rodinu podívat se na poníky Caroline Kennedyové. Pak Kennedy absolvoval pár soukromých schůzek s několika členy Kongresu, načež se setkal se členy Panelu pro retardaci,“ popisuje Kennedyho první reakci na nebezpečně znějící zprávu novinář James M. Lindsay na webu americké Rady pro zahraniční vztahy (Council of foreign relations).

Prezident John F. Kennedy s manželkou Jacqueline zdraví členy Brigády 2506, rok 1962
Krach v Zátoce Sviní a cesta na Měsíc. Kennedy řešil otázku, jak vrátit USA sílu

Prezidentský panel pro mentální retardaci jmenoval Kennedy právě rok předtím, dne 17. října 1961, s pověřením připravit národní plán boje proti této chorobě.

Ty rakety vyřadíme!

Po normálním zakončení ranních povinností se Kennedy konečně sešel v Oválné pracovně se svým týmem pro národní bezpečnost, jenž se stal později známý jako výkonný výbor Rady národní bezpečnosti nebo zkráceně ExCom.

Setkání začalo tím, že Arthur Lundahl z Národního fotografického interpretačního centra CIA informoval všechny o tom, co ukázaly fotografie pořízené během přeletu špionážního letounu U-2 majora Richarda Heysera nad Kubou. Okamžitě padlo rozhodnutí provést více takových letů. Následně se diskuse přesunula k tomu, jak by měla administrativa reagovat. Protože prezident nechal celou debatu nahrát a z těchto nahrávek byl pořízen podrobný přepis, můžete si dnes celý její průběh přehrát i podrobně přečíst na webu Knihovny JFK.

Kennedy požádal jako prvního o vyjádření ministra zahraničí Deana Ruska. Ten okamžitě reagoval, že Spojené státy musí provést takové kroky, které povedou ke zničení těchto raketových základen, a nabídl v zásadě dvě možnosti. Za prvé, rychlý preventivní vojenský úder, jenž by ovšem zásadně zvýšil riziko celosvětové konfrontace. Proto Rusk upřednostňoval druhou možnost: okamžitě upozornit spojence USA, ale i sovětského vůdce Nikitu Chruščova, že propuká opravdu vážná krize, která by mohla vést ke všeobecné válce, a že Spojené státy budou muset udělat, co je třeba, pokud se situace nezmění.

Prezident Kennedy a generál Curtis LeMay, který byl stoupencem tvrdé linie, 18. října 1962Prezident Kennedy a generál Curtis LeMay, který byl stoupencem tvrdé linie, 18. října 1962Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Ministr obrany Robert McNamara pak nastolil možnost blokády Kuby, ale velká část debaty tohoto prvního dne se točila zejména kolem toho, zda je možné na raketové základny na Kubě letecky zaútočit a jaké šance by takový útok dával.

Skutečnost, že Spojené státy skutečně zvažují použití vojenské síly, znepokojila prezidentova bratra, ministra spravedlnosti Roberta F. Kennedyho. Tiše podstrčil prezidentovi lístek se slovy: „Teď už vím, jak se cítil Tódžó, když plánoval Pearl Harbor.“ (Hideki Tódžó byl japonský ministr války a od října 1941 také předseda vlády, pozn. red.)

Přes varovnou poznámku svého bratra však John F. Kennedy letecký úder vážně zvažoval, alespoň s cílem zlikvidovat raketová stanoviště. Schůzka skončila přeložením na pozdější odpoledne, ale k otázce odstranění sovětských raket z Kuby se prezident stavěl nesmlouvavě. I když se ještě pevně nerozhodl, jak by k tomu mělo dojít, pevně prohlásil: „Ty rakety vyřadíme!“

Druhá polovina dne

Po ukončení první schůzky se Kennedyho poradci rozprchli do svých kanceláří vydat rozkazy, směřující zejména k získání co největšího počtu informací. Kennedy se vydal na oběd, uspořádaný u příležitosti první návštěvy korunního prince Libyjského království Saída Hasana ar-Ridy al-Mahdího as-Senussiho.

Při slavnostním přípitku na jeho počest americký prezident zažertoval, že „břehy Tripolisu“ jsou většině Američanů dobře známé – šlo nejspíše o narážku na americkou intervenci proti berberským pirátům z počátku 19. století, které vstoupila do historie jako berberská válka nebo válka o přístav Tripolis. Americká hymna námořní pěchoty od té doby začíná slovy: „From the halls of Montezuma to the shores of Tripoli…“ První verš se vztahuje k válce Spojených států s Mexikem o Texas z let 1846 až 1848, druhý právě k berberské válce.

Prezident John Fitzgerald Kennedy patří k nejslavnějším americkým prezidentům.
Množství léků, milenek, protekce v armádě. Kennedy měl mnohá tajemství

K další schůzce s týmem pro národní bezpečnost došlo v půl sedmé večer. Kennedyho bratr Robert („Bobby“) se vrátil ke svému znepokojení z toho, jak by Spojené státy obhájily svůj případný vstup do války s Kubou. Mimo jiné uvažoval, zda není způsob, jak Kubánce nebo Sověty vyprovokovat, aby použili sílu jako první. „Další věc je, zda bychom neměli přemýšlet taky o tom, jestli není nějaký jiný způsob, jak se do toho zapojit, přes Guantánamo nebo tak něco. Nebo jestli neexistuje nějaká loď, která… víš co, znovu potopí Maine nebo tak něco," navrhoval Robert Kennedy. (Maine byla první válečná loď amerického námořnictva, která 15. února 1898 vybuchla v havanském přístavu a potopila se. Její potopení přispělo k vypuknutí americko-španělské války a jeho příčina nebyla dodnes uspokojivě vysvětlena, pozn. red.)

Schůzka nakonec skončila bez toho, že by padlo rozhodnutí o tom, jak budou Spojené státy reagovat. Kennedy se rozhodl dělat všechno, co bude v jeho silách, aby zachoval dojem normálnosti. Nechtěl totiž zavdat pozorovatelům sledujícím dění v Bílém domě příležitost k otázkám, které by mu vzaly čas ke zvažování všech možností.

Prezident John F. Kennedy s manželkou Jacqueline zdraví členy Brigády 2506, rok 1962
Vražda opředená tajemstvím. USA odtajnily dokumenty o útoku na Kennedyho

Z toho důvodu se ještě týž večer zúčastnil večeře na rozloučenou, uspořádané v domě slavného publicisty Josepha Alsopa pro Charlese „Chipa“ Bohlena, jednoho z předních sovětologů ministerstva zahraničí, který se chystal do Paříže převzít povinnosti velvyslance USA ve Francii. Při soukromém hovoru pak Kennedy požádal Bohlena, aby svůj odjezd odložil, ale velvyslanec poukázal na to, že by to mohlo vyvolat otázky, na které by prezident asi raději neodpovídal.

Americká veřejnost nic o vypuknuvším napětí ani o hrozbě bezprostředního nebezpečí nevěděla. Pokud hýbalo zemí nějaké vzrušení, týkalo se něčeho úplně jiného: a sice baseballového zápasu sedmé světové série mezi New York Yankees a San Francisco Giants. Bylo to jedno z nejnapínavějších utkání v historii baseballu, ale myšlenky Kennedyho administrativy byly v té době už úplně jinde…

Pomohl špion

Jako už víckrát v historii, i tentokrát pomohly odvrátit katastrofu tajné informace ze zákulisí. Světové dějiny znají více takových okamžiků. Když se v roce 1941 blížily armády hitlerovského Německa k Moskvě, zachránila Sovětský svaz tajná depeše sovětského špiona v Japonsku Richarda Sorgeho, že Japonci nehodlají v dohledné době tuto zemi napadnout, ale chystají se k úderu v Tichomoří. Stalinovi to umožnilo přesunout k Moskvě čerstvé sibiřské divize z východní hranice, které pak pomohly odrazit německý útok.

Také Kennedy potřeboval v tuto chvíli muže za oponou, který by se díval Chruščovovi do karet a věděl, co Sovětský svaz skutečně může udělat. A tohoto muže americký prezident měl. Byl jím plukovník vojenské zpravodajské služby Sovětského svazu (GRU) Oleg Vladimirovič Peňkovskij, který se cítil sovětským režimem nedoceněný (jako syn bělogvardějce bojujícího v občanské válce proti Rudé armádě totiž nebyl povýšen na generála), a proto se v roce 1960 dal tajně do služeb CIA jako dvojitý agent.

Dramatik Arthur Miller a Marilyn Monroe ve šťastných dnech svého manželství
Marilyn Monroe jako sexuální oběť. Brutální optika Blondýnky budí vášně

Teď přišla jeho hvězdná hodina. Kennedy nutně potřeboval vědět, zda Sovětský svaz skutečně může z Kuby bezprostředně zaútočit a zda odpálení instalovaných raket může vést ke zničení Spojených států. Peňkovského odpověď zněla, že ne: CIA sdělil, že sovětský raketový program není zdaleka na takové úrovni, jak se Američané domnívají, a navíc, že raket schopných nést jadernou hlavici je pouhých padesát a nikoliv tisíc, jak USA předpokládaly.

Americký prezident měl díky tomu jistotu, že sovětský vůdce s ním bude jednat a že v tomto jednání pravděpodobně ustoupí. K žádnému preventivnímu prvnímu úderu nedošlo. Dne 22. října vystoupil Kennedy před televizními kamerami, kde oznámil zjištění existence raket,  a současně zahájení námořní blokády Kuby.

Albert DeSalvo
Bostonský škrtič vraždil ženy v bytech. S každou obětí se měnil ve větší zrůdu

Mezi Bílým domem a Kremlem byla zřízena přímá telefonní linka, aby se oba vůdci tehdy nejmocnějších zemí světa mohli v případě nutnosti okamžitě spojit. A nakonec se našlo řešení. Robert Kennedy s tichým souhlasem svého bratra, jenž něco takového nemohl prohlásit nahlas, sdělil sovětské straně, že stáhne-li své rakety z Kuby, Spojené státy na oplátku v brzké době stáhnou rakety z Turecka. Dopoledne 28. října 1962 Chruščov s tímto návrhem souhlasil.

Osud Peňkovského, jenž v tajnosti pomohl tuto největší mezinárodní krizi poválečné doby vyřešit, byl bohužel nakonec tragický. Už v listopadu 1962 byl zatčen a v květnu následujícího roku odsouzen k trestu smrti zastřelením. O tom, jak skutečně skončil, panují dohady. Podle bývalého agenta GRU Viktora Suvorova, který v roce 1978 emigroval do Velké Británie, byl Peňkovskij brutálně umučen tím, že byl zaživa vsunut do pece krematoria.