Karl Denke se narodil 12. srpna 1870 v pruské dolnoslezské provincii v obci Oberkunzendorf (dnešní Kalinowice Górne v Polsku). Když mu bylo deset, přestěhovala se jeho rodina do nedalekého městečka Münsterberg (dnešní polské Ziebice), v němž prožil zbytek života. Do historie se zapsal jako jeden z prvních známých sériových kanibalů, který měl na svědomí zřejmě více než třicet lidských životů, převážně tuláků bez domova nebo potulných tovaryšů. 

Jako dítě ve škole příliš neprospíval. Ve 12 letech své školní vzdělávání ukončil a odešel z domova na zkušenou, přičemž se stal zahradnickým učněm. Když mu bylo 25, zemřel jeho otec, místní sedlák. Rodinný statek zdědil Karlův starší bratr, který mladšího vyplatil penězi určenými na nákup pozemku a další zemědělské půdy. Farmaření se však mladému muži nelíbilo, takže půdu opět prodal a za stržené peníze si pořídil dům ve Stawowské ulici v rodném Münsterbergu.

Aby ho udržel, začal podle některých zdrojů pronajímat v domě pokoje, podle jiných a zřejmě spolehlivějších však celý dům prodal a ponechal si jen malý byt v prvním patře a přístřešek na dvorku.

Ať tak či onak, v domě žili cizí nájemníci. Což ovšem "papa Denkemu" nebránilo, aby se v něm po dobu zhruba 15 let věnoval činnosti, která později otřásla i zkušenými kriminalisty.

Poslední adventní neděle zalitá krví

Zřejmě první Denkeho obětí se stala Ema Sanderová, pětadvacetiletá dívka, která zmizela v roce 1909. Na její vraždu se však přišlo až o patnáct let později, a to za značně děsivých okolností.

Rok 1924 nezačal pro  Dolní Slezsko příliš šťastně. Předchozí rok byl pro Německo ekonomicky velmi těžký, čehož zneužívaly krajně levicové i pravicové strany k vyvolávání pouličních nepokojů. Začátkem prosince se uskutečnily už čtvrté federální volby do Říšského sněmu, v nichž zvítězili zejména sociální demokraté, kteří v Dolním Slezsku porazili nacionalisty.

Hospodářská situace však byla nadále tíživá, což se projevilo i na masných trzích ve Vratislavi, kde drasticky poklesl prodej vepřového masa. Jedním z prodejců, kteří zde vepřové se souhlasem vratislavských řezníků nabízeli, byl i Karl Denke - vážený a mírumilovný občan nedalekého Münsterbergu, starý mládenec bez milostných avantýr, trošku suchar a zapřísáhlý abstinent, na druhé straně však také vážený člen místní evangelické obce, varhaník v místním kostele a muž, který při pohřbech v obci nosil kříž v čele průvodu.

Byla neděle 21. prosince 1924 a lidé právě dojídali sváteční oběd u stolu zdobeného adventním věncem, na němž si mohli zapálit poslední svíci (tento zvyk zavedl v Německu v roce 1839 protestantský teolog Johann Hinrich Wichern), když se tento obrázek všemi oblíbeného muže a vítaného společníka rozpadl na padrť.

Krátce po poledni zaslechl jeden z nájemníků domu ve Stawowské ulici, kočí Gabriel, slabé volání o pomoc, jež jakoby vycházelo z Denkeho bytu v prvním patře. Rychle seběhl po schodech a narazil na otřeseného mladíka, který se potácel po chodbě a z hlavy se mu lila krev. Kočí ho poznal, byl to místní bezdomovec Vincenz Oliver. Vozka ho doprovodil na policii, kde z Olivera vypadla šokující věta: "Papa Denke mě napadl krumpáčem, chtěl mě zabít!"

Policisté tomu nejdřív nechtěli věřit. Oliver byl známý vagabund a Denke se těšil mezi obyvateli městečka dokonalé pověsti - každý z místních devíti tisíc obyvatel ho znal. Lékař však potvrdil, že mladík si zranění nemohl způsobit sám. Někdo ho opravdu napadl, a to těžkým ostrým předmětem. 

Denke tak byl nakonec přece jen zadržen a předveden k výslechu. Potvrdil, že se s tulákem opravdu střetl, ale prohlašoval, že ho přistihl u sebe doma jako lupiče a musel se bránit jeho útoku. Policisté se proto rozhodli Denkeho byt důkladně prohlédnout a jeho samotného zatím umístili do cely. O několik hodin později byl už Denke po smrti. Když ho šel sloužící strážník v noci zkontrolovat, zjistil, že se muž oběsil na vlastním kapesníku. 

Kanibal před zatčením poobědval

Hned první prohlídka bytu ukázala, proč ten všemi respektovaný a vážený muž na nic nečekal. Žádný policista nemohl být na to, co za dveřmi Denkeho obydlí uvidí, předem připraven. Úředním jazykem to popsala zpráva tehdejšího vedoucícho Ústavu soudního lékařství ve Vratislavi Friedricha Pietruského, zveřejněná v roce 1926.

"Prvními nálezy objevenými při prohlídce Denkeho domu byly kosti a kusy masa. Byly nalezeny naložené v solném roztoku v dřevěném sudu, šlo celkem o patnáct kusů s kůží. Mezi nimi jsou dva články prstu, který je silně ochlupen. Trup je proříznutý uprostřed, tři prsty nad pupkem. Jeho boční hranu tvoří lopatka. V části přední břišní stěny je vidět pupeční jizva. Zbývající kusy patří k bokům a k zadní části těla. Největší kus je velký asi 42 centimetrů. Obzvláště nápadný je velmi čistý řitní otvor s velkými částmi obou hýždí širokými asi jednu dlaň."

Zpráva dále popisuje, že maso bylo na první pohled nevykrvené, mělo nahnědle červenou barvu a projevovaly se na něm začínající posmrtné skvrny, což vedlo soudního lékaře k závěru, že tělo bylo rozporcováno několik hodin po smrti. Končetiny, hlava a pohlavní orgány chyběly. A prohlídka bytu pokračovala.

"Ve třech středně velkých hrncích naplněných smetanovou omáčkou bylo nalezeno nějaké vařené maso, částečně pokryté kůží a lidskými vlasy. Maso bylo růžové a měkké. Zdálo se, že všechny kusy byly vyříznuty z hýždí. V jednom hrnci byla jen půlka porce. Denke musel sníst druhý kus krátce před zatčením," pokračovala zpráva soudního lékaře.

V dalším hrnci čekaly na policisty další četné kousky lidské kůže spolu s částmi aorty, naložené v jakési želatinové hmotě. V pokoji stála na stole mísa naplněná jantarově zbarveným tukem, vypadajícím jako lidský. "Biologický test na přítomnost lidských bílkovin byl slabě pozitivní," komentuje to soudní zpráva. Další lidské ostatky, konkrétně uvařené kosti zbavené masa i šlach, skrývala kůlna na dvorku - byl jich plný sud.

V bytě se ještě našel také Denkeho zápisník, v němž byla uvedena jména a data řady lidí spolu s příslušnou hmotností jejich těl. Našly se také osobní doklady zhruba tuctu žebráků, bezdomovců a potulných tovaryšů, různé kusy mužského oblečení a další Denkeho úděsná, ale pedantsky vedená "účetní dokumentace", v níž podrobně popisoval svou "práci". 

Policie díky těmto podkladům později identifikovala jména 20 obětí, většinou lidí bez domova nedávno propuštěných z vězení nebo z nemocnic. Celkový počet obětí však odhadla na základě všech důkazů zajištěných v bytě na více než 40 lidí, povražděných v krátkém časovém rozmezí posledních tří až čtyř let. Lidem, kteří si ve Vratislavi koupili u Denkeho maso, se po zveřejnění závěrů policejního vyšetřování neudělalo vůbec dobře. 

Zbytky těl se nacházely ještě několik let

Protože Denke se po svém zatčení oběsil, nepřišlo se nikdy na to, proč vlastně své zločiny páchal. Jednou z uvažovaných variant je pomyslná pomsta společnosti za neschopnost partnerského vztahu, protože muž žil celý život sám.

Vyloučit se však nedá ani čistě zištný motiv, neboť pachatel zřejmě maso z těl svých obětí skutečně prodával. To se ale nikdy neprokázalo, což Pietrusky komentoval až černohumorně znějícími slovy: "Chtěl bych zde ještě zmínit, že neexistuje žádný důkaz, že by Denke někdy někomu prodal maso ze svých obětí (všechny důkazy byly zjevně snědeny!)." Dodal však, že se to zdá téměř jisté. 

Nevyjasněná motivace možná přispěla k tomu, že se v dalších letech na "kanibala z Münsterbergu" trochu zapomnělo, obludnost jeho zločinu zakryly i mnohonásobně větší a rozsáhlejší hrůzy druhé světové války. Nikdy však nebyl zapomenut úplně. Mimo jiné proto, že ostatky lidských těl se nacházely na dvorku domu ve Stawowské ulici ještě v 70. letech minulého století. Více než sto let poté, co se Karl Denke narodil.