"Vypadá to tam naprosto příšerně. Nedokážu vám to ani popsat, nechci rozrušovat příbuzné obětí," vysvětloval v listopadu roku 2000 novinářům otřesený hasič, který se podílel na záchranných pracích v kaprunském tunelu. Nedlouho předtím v tomto tunelu shořela lanovka téměř kompletně naplněná lidmi. Z více než 160 cestujících přežilo jen 12, kteří se před požárem a kouřem včas dostali rozbitými okny do tunelu a poté zamířili směrem dolů, k místu, odkud několik minut předtím vyjeli. 

Ti, kteří začali utíkat nahoru, neměli bohužel žádnou naději. Kdo unikl plamenům, toho dostihl vražedný kouř. Kouř zabíjel i v nákupním středisku nad tunelem, kde zemřeli tři lidé, kteří lanovkou vůbec nejeli. Co se tehdy v Kaprunu stalo a jak vůbec k takové katastrofě došlo? 

Zahajovací den

Jedenáctý listopad představoval v Kaprunu léta tradiční zahajovací den lyžařské sezóny, na který se sjížděly tisíce lyžařů nejen z Rakouska, ale i z okolních zemí. Snaha nenechat si ujít vůbec první jízdu po ledovci Kitzsteinhorn byla také hlavním důvodem, proč se lanovka hned ráno tak naplnila. Kapacita celé soupravy představovala 180 lidí, onoho rána jich jelo nahoru více než 160.

Slavnostní příležitost přilákala i některá slavná jména, například olympijskou vítězku ve freestylu Sandru Schmidtovou nebo teprve čtrnáctiletého juniorského mistra světa Sebastiana Geigera. Také jednu dvacetiletou Češku, která v Kaprunu pracovala jako instruktorka lyžování. Její jméno bohužel přibylo o něco později spolu se jmény obou slavných lyžařů na soupisku zemřelých.

Po vyjetí ze stanice lanovka překonávala horskou strž, načež vjížděla do tunelu, který vedl až do horní stanice vnitřkem hory. To byla další okolnost, která zhoršila dopad následné tragédie. Příkrý tunel zafungoval jako obří komín a znásobil sílu plamenů i kouře. A protože blokoval příjem mobilního signálu, nemohli si cestující ani přivolat žádnou pomoc.

Systém lanovkové dráhy na Kaprunu se však přesto jevil jako bezpečný. Fungoval na podobném principu jako lanovky v Praze na Petříně - dvě soupravy jezdily vždy proti sobě, jedna nahoru a druhá dolů, a neměly žádný vlastní pohon, který by mohl selhat, protože jejich pohyb zajišťoval silný motor v horní stanici. Na trase se obvykle vzájemně vyvažovaly, v tomto případě však byla lanovka přijíždějící odspodu výrazně naplněnější - z horní stanice sjížděli pouze dva lidé.

Ačkoli soupravy měly řidičské kabiny, řidiče nepotřebovaly a ani s nimi nejezdil. Cestující doprovázel pouze průvodčí, který v řidičské kabině zajišťoval otvírání a zavírání dveří. Protože v lanovce zdánlivě nebylo nic, co by mohlo hořet, nebyla vybavena ani požárními hlásiči, ani hasícími přístroji. 

Začalo hořet a nebylo spojení

Z dolní stanice souprava vyjela v 9:02. Jenom o několik vteřin později si již cestující v posledním kupé, Němec jménem Thomas Kraus všiml, že se vozem šíří kouř. Později vypověděl, že kouř vycházel z dolní řidičské kabiny a že měl dojem, že do ní před odjezdem lanovky někdo vešel. Že by si dotyčný v kabině zapálil cigaretu a něco od ní chytilo?

V 9:04 zajela lanovka do tunelu. V té době už kouř v zadní části soupravy výrazně zhoustl a z dolní řidičské kabiny začaly prošlehávat plameny. Z mobilních telefonů však současně zmizel signál a v celém voze nebyl žádný komunikační prostředek, jak dát o tom, co se děje, někomu vědět. 

Po šesti stech metrech jízdy tunelem vzhůru lanovka najednou zastavila. A požár zesílil. Dveře obou vozů soupravy přitom zůstávaly nadále zavřené, protože průvodčí, který je z horní řidičské kabiny obsluhoval, o ohni zatím nic nevěděl a netušil ani, proč lanovka zastavila.

Aby unikli z dosahu kouře a plamenů, rozhodli se cestující rozbít okno. Jeden z pasažérů, který měl s sebou malou dceru, se do něj pustil kladivem, další se pokoušeli okna vykopnout nebo vyrazit lyžařskými hůlkami. Muž s kladivem nakonec uspěl, vyhodil vzniklým otvorem svou dceru a sám za ní vylezl. Následovalo ho nejméně deset dalších, včetně jedné ženy, která se později novinářům svěřila: "Jediné, na co jsem myslela, bylo dostat se ven. Zachránila jsem se v poslední vteřině."

Volba směru cesty rozhodovala o životě a smrti

Osm minut po deváté zaznamenal dění v zadní části vozu konečně i průvodčí. Jeho první pokus otevřít dveře soupravy selhal, protože její ovládací systémy už požár vyřadil z provozu. Nakonec je tedy alespoň nouzově odjistil. Lidé se vyhrnuli do tunelu na úzké servisní schodiště vedoucí podél trati a s hrůzou zjistili, že zadní vůz jejich lanovky zachvacují plameny.

Současně se ocitli před tíživou volbou - mají se pokoušet projít kolem hořícího vozu a vrátit se dolů do stanice, z níž před několika minutami vyjeli, nebo hledat záchranu v cestě vzhůru k horní stanici, kterou sice neblokoval oheň, ale za to tím směrem proudil kouř?

Dvanáct lidí vedených německým dobrovolným hasičem Thorstenem Grädlerem zvolilo nakonec cestu dolů. Urazit potřebných 600 metrů k dennímu světlu jim trvalo asi čtyři minuty. Kolem čtvrt na deset se vynořili z tunelu. V té chvíli ještě netušili, že budou jedinými pasažéry, kteří děsivou nehodu přežijí.

Do tunelu zamířili záchranáři a hasiči, museli k němu ale dojít od dolní stanice po trati po svých. Když se konečně dostali k hořící soupravě, stály už oba vozy v jednom plameni a projít kolem nich dál se nedalo. Hasiči se navíc ocitli v ohrožení, že žár ohně přepálí lana, která dosud držela lanovku na místě, a hořící vozy je všechny smetou. Museli proto ustoupit, opustit tunel a nechat věcem volný průběh.

Pro 150 lidí prchajících od soupravy k horní stanici bylo v tu chvíli už pozdě. Všechny dostihl kouř, umírali v různé vzdálenosti od vozů, podle toho, jak daleko stačili utéct. Nejdále se dostal japonský lyžař, který urazil od lanovky 142 metrů. Zahynuli také oba lidé v protijedoucí soupravě, což byl průvodčí a jeden lyžař. 

Jedovatý kouř začal plnit i horní stanici nad lanovkou, odkud lidé utíkali nouzovými východy, jež se otevřely po výpadku proudu. Otevřenými dveřmi však kouř vnikl i do nákupního střediska nad stanicí, které bylo v tu dobu plné lidí. Nastala jeho poněkud chaotická evakuace, při níž čtyři lidé zůstali uvnitř.

Hasiči se do zakouřeného obchodu dostali až kolem čtvrt na jedenáct a vynesli odtamtud jednoho zaměstnance v bezvědomí. Měl štěstí, byl posledním, koho se podařilo zachránit. Zbývající tři pohřešovaní byli nalezeni už mrtví. Celkem zahynulo 155 lidí: 92 Rakušanů, 37 Němců, deset Japonců, osm Američanů, čtyři Slovinci, dva Nizozemci, jeden Brit a jedna Češka.

Českých obětí mohlo být mimochodem více - jedno náhodné manažerské rozhodnutí však několik lidských osudů změnilo. "Je to už 20 let, co mi můj šéf zatrhl prodloužený podzimní víkend na Kaprunu, a já se namísto lyžovačky za ním trmácel do Španělska. Hodně mě tehdy rozhořčil," svěřil se na svém facebookovém profilu reklamní odborník Stanislav Konečný. 

"Jedenáctého listopadu jsem si tedy ne v Kaprunu, ale ve španělské Marbelle pustil večer zprávy. První byla o požáru lanovky v tunelu vedoucím od parkovišť ke sjezdovkám nad Kaprunem. Uhořelo nebo se udusilo 155 dospělých i dětí. Dnes stojí vedle parkovišť památník, prosklený betonový hranol, kde každá oběť má své okénko. Kdykoliv tam parkuju, vzpomenu si na svého blbého šéfa, který mě 11. 11. 2000 donutil nebýt na lyžích. Lanovku v 9:10 jsme totiž vždy museli stihnout, protože haranti pospíchali…"

Na vině byl šlendrián, zůstal však nepotrestán

Vyšetřovatelé pátrající po příčinách katastrofy prověřovali několik verzí včetně úmyslného žhářství, na něž poukazovalo Krausovo svědectví o možné přítomnosti neznámého člověka v dolní řidičské kabině. Šlo o atentátníka, který v kabině úmyslně založil oheň a utekl? A proč se oheň tak rychle a tak katastrofálně rozšířil? Mohl za to jen komínový efekt tunelu, nebo šlo také o jinou příčinu?

Vyšetřování trvalo několik let a jeho výsledek byl hrozivý. Na vině nebyl atentátník - jenom neuvěřitelný šlendrián. 

Do dolní řidičské kabiny bylo načerno instalováno ventilátorové topení, které bylo jednak vadné, jednak v kabině nemělo co dělat. A z hydraulického potrubí určeného k obsluze dveří vytékal olej, což byla kombinace, která se ukázala jako vražedná. Vadné topení olej zapálilo a oheň se rychle rozšířil, k čemuž přispěla další hrubá chyba - ačkoli mělo být vnitřní vybavení lanovky podle jejího projektu nehořlavé, bylo ve skutečnosti vyrobeno z vysoce hořlavého plastu, navíc produkujícího jedovatý kouř.

Katastrofu dovršilo úzké nouzové schodiště, které většinu cestujících odradilo od pokusu dostat se kolem hořícího vozu dolů - což byla ve skutečnosti jediná cesta vedoucí k záchraně.

Před soudem nakonec stanulo 16 obviněných. Patřili mezi ně vedoucí představitelé provozovatele lanovky, společnosti Gletscherbahnen Kaprun, dále zaměstnanci firem zapojených do její výstavby a konečně zástupci rakouských kontrolních orgánů, kteří povolili její provoz. Proti 13 obžalovaným vznesla prokuratura žalobu z "přečinu způsobení požáru z nedbalosti", zbývající tři byli obviněni ze "všeobecného ohrožení z nedbalosti".

Proces začal v červnu 2002 a skončil bezmála o dva roky později, v únoru 2004, překvapivým výrokem: "Nevinni". Důvodem podle soudců bylo to, že vina byla příliš rozptýlená a těžko se dala vztáhnout ke konkrétní osobě. Pro pozůstalé znamenal tento verdikt další ránu.