Smrt při natáčení je noční můrou každého režiséra. Ještě horší představou je smrt, která vznikne v důsledku nějaké nehody "přímo na place". Bohužel, dějiny světové i české kinematografie znají celou řadu případů, kdy právě k takové nešťastné události došlo. Žádná se ale nevyrovnala té, jež se udála právě před 90 lety, v noci z neděle 15. března na pondělí 16. března 1931.

V podpalubí dřevěné tuleňářské lodi Viking, určené k akčním scénám stejnojmenného hraného filmu, který se natáčel v ledových vodách nedaleko Newfoundlandu, vybuchl uskladněný dynamit. Filmaři ho dopravili na loď pro případ zatarasení cesty ledem a naneštěstí jej uskladnili neodborně v dosahu otevřeného plamene. Následná exploze a požár lodi si vyžádaly 28 lidských životů. Včetně producenta a kameramana filmu.

Ambiciózní režisér

Původně byla v plánu světová senzace. První hraný film uznávaného amerického dokumentaristy Lewise Varicka Frissella, navíc první film v dějinách světové kinematografie, který bude zaznamenávat zvuk a dialogy přímo na place. Nikdo netušil a ani nemohl tušit, jak černě se tento snímek do filmové historie nakonec zapíše…

Producentovi a režisérovi Lewisi Varricku Frissellovi bylo v té době teprve 28 let, o film se ale velmi zajímal už od svého raného věku. A měl štěstí na lidi kolem sebe: jeho prvním filmařským učitelem se stal renomovaný dokumentarista Robert J. Flaherty, spolu s Dzigou Vertovem považovaný za otce dokumentárního filmu. Flaherty byl také prvním tvůrcem tzv. dokumentární fikce, tedy autorských příběhů vyprávěných dokumentární formou. Obdobnou cestou se hodlal vydat i Frissell, dost možná s nadějí, že svého učitele ještě překoná.

V roce 1921, tedy ve svých 19 letech, navštívil Frissell přednášku doktora Wilfreda Grenfella, lékařského misionáře z Newfoundlandu a zakladatele misijní stanice na kanadském severovýchodním poloostrově Labrador. Líčení krás severské divočiny si mladého filmaře okamžitě podmanilo a zatoužil tyto končiny poznat osobně. Od následujícího roku proto začal pracovat pro Grenfellovu mezinárodní asociaci. V zimě řídil na Labradoru psí spřežení, v létě pracoval na palubě nemocniční lodi Strathcona.

Nijak přitom ale nepouštěl ze zřetele ani svou filmovou kariéru. V roce 1925 prozkoumal spolu se spolužákem z Yalské univerzity, na které také studoval, řeku Hamilton (dnes se jmenuje řeka Churchill), kde spolu natočili vůbec první film o velkých vodopádech, jež se na ní nacházejí.

Podařilo se jim také objevit takzvanou Neznámou řeku z indiánské legendy, kterou pojmenovali po Grenfellovi. Zpráva pro Geografický časopis, již Frissell po svém návratu o celém průzkumu oblasti sepsal, mu vynesla členství v Královské geografické společnosti. Současně dokončil film o řece Hamilton, nazvaný Lákadlo Labradoru. V roce 1926 se pustil do dalšího filmu Velký arktický lov tuleňů, sestaveného ze záběrů, které pořídil na palubě tuleňářské lodi Beothic během její lovecké výpravy.

Jeho průkopnické filmy slavily úspěch a umožnily mu založit si vlastní produkční společnost Newfoundland-Labrador Film Company. Zaujaly také kapitány vůbec prvního amerického filmového studia a dodnes jednoho z nejvýznamnějších filmových studií na světě, společnosti Paramount Pictures, kteří Frissella podpořili v jeho plánech na celovečerní hraný film a poskytli mu 100 tisíc dolarů na natočení snímku odehrávajícího se v severské pustině, předběžně nazvaného Bílá bouře. Malou roličku získal ve filmu Frissellův průvodce po severu Grenfell, kapitána tuleňářské lodi hrál polárník Robert Bartlett.

Měl to být první zvukový film v hollywoodském stylu, jaký bude v Kanadě natočen. Část děje se přitom odehrávala právě na palubě lodi Viking, skutečné dřevěné tuleňářské lodi z druhé poloviny 19. století. 

Katastrofa přišla v noci

Aby měl svůj film co nejrealističtější, odjel Frissell s celým štábem opravdu na Labrador a v drsné divočině natáčel vzrušující akční sekvence. První zkušební promítání hotového snímku se uskutečnilo 5. března v Nickellově kině v St. John's, největším a hlavním městě Newfoundlandu a Labradoru. Frissell ale po jeho zhlédnutí usoudil, že potřebuje více realistických scén ze zamrzlého moře.

Během pár dní se spolu s posádkou nalodil na palubu Vikinga, s níž zamířil doprostřed ledových ker nedaleko Horse Islands neboli Koňských ostrovů, dvou ostrovů poblíž newfoundlandského pobřeží.

Byla neděle 15. března 1931, devět hodin večer, když se poklidná večerní siesta mužů na Vikingu změnila během pár vteřin v hrůzyplnou katastrofu a úděsnou bitvu o život.

Dynamit uskladněný v podpalubí náhle explodoval. Pravděpodobnou příčinou byl přímý kontakt výbušniny s otevřeným ohněm, možná s převrženou petrolejovou lampou, které si nikdo včas nevšiml.

Obrovská exploze vmžiku zdemolovala celou záď lodi a zabila 28 mužů včetně Frissella a kameramana Alexandera G. Penroda. Mnozí další byli vážně zraněni. Zbytek lodi začal hořet. Výbuch byl tak intenzivní, že ho zaslechli i obyvatelé řídce osídlených Koňských ostrovů, vzdálených téměř 13 kilometrů.

Loď hořela až do rána, poté se potopila, a zhruba 50 trosečníků, kteří se z ní dokázali včas dostat, zůstalo uvězněno bez dostatečných zásob uprostřed ledových ker, 13 kilometrů od nejbližší pevniny.

Jejich pochod k pobřeží trval celý jeden den. V roztroušené skupině se pomalu a urputně prodírali přes zrádná ledová pole, popraskaná vzdouvajícím se mořem, bez jídla, bez vody i bez léků. Na Koňské ostrovy se dostali až v pondělí v noci, všichni naprosto vyčerpaní a neschopní srozumitelně vysvětlit, co se vlastně stalo. 

Ani tady ale nebyl jejich utrpení úplný konec, protože osadníci na ostrovech nebyli na příjem tak velkého počtu trosečníků vybaveni, jídlo a léky chyběly dál. Kýženou pomoc dopravila až zaoceánská loď, kterou k ostrovům vyslala kanadská vláda.

Film nakonec pod názvem Viking dokončil režisér George Melford a společnost Paramount Pictures jej ještě v roce 1931 skutečně uvedla do kin. Propagační kampaň upozorňovala nejvíce na již zmíněný kontaktní zvuk, poprvé zachycený přímo při natáčení, filmová historie si však bude tento snímek již navždy připomínat zejména v souvislosti s katastrofou, jaká, doufejme, nebude mít už nikdy obdoby.