Tragická nehoda vlaků v Polsku: fatální chyba udělala z trati masový hrob

Katastrofa u Otloczyna připomíná v mnohém o 21 let starší železniční nehodu, k níž došlo u obce Stéblová v tehdejším Československu. V obou případech spustila neštěstí fatální chyba obsluhy jednoho z vlaků, která vyjela bez povolení na obsazenou trať, po níž se v protisměru pohyboval jiný. V obou případech přehlédl strojvůdce návěstidlo, které mu přikazovalo zastavit. V obou se také - neúspěšně - pokoušel srážce do poslední chvíle zabránit výpravčí, v jehož stanici k osudnému pochybení došlo. A konečně oba případy spojuje to, že se vlastně nikdy nepřišlo na to, proč se taková chyba stala - protože ti, kteří ji udělali, na místě neštěstí zahynuli.

Osudný omyl nad ránem

Byla noc z 18. na 19. srpna 1981 a třiačtyřicetiletý strojvůdce nákladního vlaku Mieczyslaw Roschek byl v té době již více než 24 hodin po službě. Oficiálně měl mít odpočinek, ale nakonec ho přece jen znovu posadili do kabiny lokomotivy, aby ještě dojel do železniční stanice Otloczyn v Kujavsko-pomořském vojvodství pro několik prázdných vagonů na uhlí, které měl dopravit do nedaleké obce Wrocki.

"V té době se překračování pracovní doby považovalo na polské železnici za normální. Železničáři si tak během tehdejší všeobecné krize vylepšovali výplatu, protože zaměstnavatel jim vyplácel mzdu podle počtu odpracovaných hodin," uvedl loni ve vzpomínkovém článku polský server Polsat News. 

Katastrofa u Stéblové. Tajemné zelené světlo poslalo na smrt 118 lidí

Vedení polských železnic se později hájilo tím, že Roschek zalhal o tom, kdy nastoupil svou pracovní směnu, ale podle loňských vzpomínek dalších železničářů to s největší pravděpodobností nebyla pravda. O překračování pracovní doby se prý dobře vědělo, ale nadřízení to nechávali být, protože jim na dráze chyběli lidé.

Roschek vyjel spolu s třiadvacetiletým pomocníkem Andrzejem Boguszem s lokomotivou z obce Chojnice a do Otloczyna dorazil po půlnoci. Kolem druhé ráno tady připojili za jeho stroj několik prázdných „uhláků“, které měl dopravit do obce Wrocki ležící v Kujavsko-pomořském vojvodství.

Červené světlo signalizovalo chybějící most. Vlak ale nezastavil, šlo o masakr

Podobné pohotovostní nákladní spoje nebyly uváděny v jízdních řádech. Roschkovým úkolem tedy bylo počkat na vedlejší koleji, až se pro něj uvolní trať. Jenže přepracovaný strojvůdce udělal nad ránem hned dvě chyby za sebou. Kolem 4:20 zcela nečekaně vyjel, aniž by vzal na vědomí, že mu na semaforu svítí červená. A za druhé si zmýlil výhybku a místo na svou kolej najel přímo na hlavní trať do Toruně.

Výpravčí v Otroczyně si jeho odjezdu všimla a vyběhla, ale už ho nestačila zastavit. Snažila se proto alespoň zalarmovat kolegy na nejbližší stanici Brzoza Toruńska, aby „stopli“ provoz v protisměru, ale ani v tom nebyla úspěšná - právě ve chvíli, kdy je konečně dostala k telefonu, prosvištěl kolem nich osobní vlak směřující k Otloczynu.

V kabinách strojvůdců v té době žádné radiotelefony ani jiné přístroje pro přímé spojení nebyly. Už se nedalo dělat nic…

Oživlá noční můra

Osobní vlak, jenž právě směřoval k neodvratné srážce, vyjel z hlavního toruňského nádraží s více než půlhodinovým zpožděním, protože čekal na připojení dalších dvou vagonů, v nichž se vracely děti z přímořského letoviska Kolobrzeg. Počet jeho vagonů tím stoupl na sedm. Děti naštěstí zůstaly vzadu, kde byl později největší počet přeživších.

Když se oba strojvůdci uviděli, byly jejich vlaky od sebe pouhých 150 metrů. Roschek si zřejmě uvědomil svou chybu, začal jako první vší silou brzdit a až do chvíle nárazu se ani nepokoušel vyskočit. Jeho mrtvé tělo se později našlo v rozdrcené kabině.

Strojvůdce osobního vlaku Gerard Przyjemski použil jen o pár vteřin později rychlobrzdu a utíkal se schovat za přístrojovou skříň do zadní části lokomotivy, což mu zachránilo život.

Před 40 lety vznikla v Polsku Solidarita. Sověti zuřili, Husák byl pro invazi

Ke srážce došlo v půl páté ráno a její následky byly fatální. Pětašedesát lidí včetně Roscheka zahynulo na místě, další dva o něco později, 64 lidí bylo zraněno.

"Vypadá to tu jako noční můra. Kam se podíváte, všude leží mrtvá těla - na střechách lokomotiv i vagonů, v písku kolem trati. Všude kolem sebe slyším volání o pomoc, nářek a pláč. Jsou tu lékaři, záchranáři, železničáři, policie a vojáci. Oblast je politá skvrnami rozlitého benzínu, nejmenší jiskra může odpálit výbuch, který tragédii ještě zhorší… Zranění jsou odnášeni k sanitkám, stojícím nedaleko podél silnice. Jeden z vagonů osobního vlaku je úplně rozdrcený. Vojáci a policie stále přinášejí další těla, některá z nich jsou tak zmrzačená, že ani ti nejtvrdší muži ten pohled nevydrží. Zvracejí a snaží se nedívat," popisoval apokalyptické chvíle reportér polského deníku Novosci Zbigniew Juchniewicz, jenž patřil mezi první novináře, kteří dorazili na místo neštěstí.

Posledním zachráněným se stal strojvůdce Przyjemski. Hasiči totiž nechtěli původně vnitřek zničené lokomotivy osobního vlaku ani prohlížet, protože nevěřili, že by v ní mohli najít někoho naživu. Jeden z policistů však náhodou zaslechl strojvůdcovo slabé volání o pomoc a zorganizoval jeho vyproštění. 

Katastrofa a politika

Polský komunistický režim se později snažil tragédii co nejvíce utajit (i to měla tato katastrofa společné se starším československým neštěstím u Stéblové), ale právě to možná vedlo k divokým zvěstem a fámám, které se o něm rozšířily. Hodně to souviselo s tehdejší dobou jako takovou.

V srpnu roku 1980 totiž probíhala v Polsku rozsáhlá stávka v Gdaňských loděnicích, která nakonec vyústila v založení nezávislého odborového hnutí Solidarita, jež si v celé zemi okamžitě získalo obrovskou popularitu.

Lidé samozřejmě věděli, jak moc jsou protesty v Gdaňských loděnicích vládnoucí moci trnem v oku. V železniční katastrofě tak okamžitě viděli skrytý vládní zásah proti nim - podle jedné fámy převáželi komunisté v nabouraném nákladním vlaku tanky, které měly být nasazeny proti stávkujícím, podle jiné šlo o atentát na předáky hnutí, kteří prý cestovali ve zmíněném osobáku.

Snad ve snaze učinit přítrž těmto pověstem proběhlo oficiální vyšetřování neobvykle rychle a jeho závěry byly zveřejněny už 20. října 1980. Podle nich byl jediným viníkem Roschek, ale protože při nehodě zahynul, nebylo prý další šetření potřeba.

Bijete nás, jdeme do stávky. Největší protest v Polsku pomohl, ale jen dočasně

Redaktor Juchniewicz napsal o katastrofě knihu "Vlak číslo 5130" (šlo o označení zničeného osobního vlaku, pozn. red.), která měla vyjít koncem podzimu 1981 v nákladu 100 tisíc výtisků (v té době totiž docházelo v Polsku pod tlakem Solidarity k všeobecnému uvolnění poměrů).

Nakladatelství ještě stačilo knihu vytisknout, ale ke čtenářům už se nedostala. Na politické scéně totiž opět přituhlo - Sovětský svaz v čele s Leonidem Brežněvem pohrozil krátce předtím Polsku podobnou intervencí, k jaké došlo v Československu v roce 1968, a polská komunistická vláda se raději rozhodla potlačit celý demokratizační proces vlastními prostředky. Její šéf Wojciech Jaruzelski proto vyhlásil v prosinci 1981 v zemi válečný stav, zrušil svobodu shromažďování a poslal do ulic tanky polské armády. Náklad Juchniewiczovy knihy zabavili cenzoři.