Vlastně je v tom smutný paradox: operaci, která měla vést mimo jiné k záchraně civilistů, vyhlásil vrchní velitel nacistického námořnictva, přímo zodpovědný za válečné zločiny spáchané německými ponorkami. A právě tato akce ztroskotala na akci jiné, ruské ponorky, která jakoby převzala německé metody. 

Polští vojáci bojující během 2. světové války na straně Spojenců
K masakru polské vesnice vedl zřejmě omyl. Sověti mysleli, že už jsou v Německu

Velkoadmirál Karl Dönitz nepatřil k lidem, jež by se při dosahování svých cílů nechali svazovat jakýmikoli morálními ohledy či skrupulemi. Jako hlavní stratég německé ponorkové války vytvořil koncepci neomezených ponorkových útoků, jež se při napadání nepřátelských lodí neohlížely na to, zda jde o lodi válečné nebo civilní. Nešlo jen o napadání zásobovacích konvojů nákladních lodí, ale také o útoky na lodi, jež se snažily odvézt do bezpečí lidi z ohrožených oblastí.

Jedním z nejděsivějších projevů německé "ponorkové efektivity" bylo v roce 1940 zničení a potopení lodi City of Benares, převážející z britských ostrovů do Kanady 90 dětí - 77 z nich při tomto útoku zahynulo. 

Největší evakuace v dějinách

V lednu 1945 se však obrátily karty. V prostoru východního Pruska, Kuronska a Gdaňského koridoru se tísnilo přes milion uprchlíků před postupujícími fronty Rudé armády. Sovětská ofenzíva do tohoto prostoru začala útokem třetího běloruského frontu pod velením generála Ivana Čerňachovského 13. ledna, na něž navázal o deset dní později úder druhého frontu podléhajícího maršálu Konstantinu Rokossovskému. 

Děti z lodžského ghetta. Skončily v plynových komorách v Chelmnu a v Osvětimi
Před 75 lety skončilo běsnění v Chelmnu. Táboře, v němž zabili i děti z Lidic

Při pohledu na postupující sovětská vojska nařídil Dönitz šéfovi námořní dopravy Wehrmachtu, admirálovi Conradu Engelhardtovi, naplánovat a provést evakuační operaci, která by dostala německé obyvatelstvo i vojáky z dosahu. Operace získala název Hannibal a odstartovala v týž den jako ofenzíva druhého běloruského frontu, tedy 23. ledna. Právě před 75 lety. 

Obrovské množství přepravovaných osob udělalo z této akce okamžitě jednu z největších evakuačních operací v lidských dějinách. Během 15 týdnů (do konce války) se na 1080 lodí všech možných typů (včetně rybářských člunů) nalodilo přes milion německých civilistů a zhruba 350 tisíc vojáků, kteří se snažili dostat se přes Baltské moře do Německa a do Němci stále ještě okupovaného Dánska. Byl to víc jak trojnásobný počet lidí, evakuovaných v roce 1940 z obklíčeného francouzského přístavu Dunkerk.

Rekreační plavidlo německé propagandy

Chvíle pro loď Wilhelm Gustloff nadešla 28. ledna 1945. Osobní parník měl v té době za sebou už bohatou minulost. Před válkou sloužil jako rekreační loď pro nacistickou organizaci Kraft durch Freud (Síla díky radosti), která na něm vozila sympatizanty režimu na levné výlety do Norska a Švédska. Loď měla kapacitu až 1400 cestujících, v době pozdější katastrofy však byl tento počet víc jak šestkrát překročen.

Čtyři dny před vypuknutím války byl Wilhelm Gustloff předán wehrmachtu, jenž z něj postupně vytvořil plovoucí lazaret. Od listopadu 1940 zakotvil v Gdaňsku ve funkci plovoucích kasáren 2. školní ponorkové divize fregatního kapitána Wilhelma Zahna.

Těla amerických důstojníků a vojáků, povražděných německými esesáky v belgických Malmedách
Krutá odplata za masakr vojáků. Velitele esesáků po 32 letech upálili v domě

Jak ve své původní rekreační podobě, tak i coby námořní nemocnice a později "školní ubytovna" byla loď, pojmenovaná po rakouském nacistickém politikovi, častým předmětem německé nacistické propagandy, která jejím prostřednictvím zdůrazňovala svou péči o "uvědomělé" německé občany i o vojáky.

Po Dönitzově rozkazu k evakuaci byl Wilhelm Gustloff poslán do tehdejšího německého přístavu přístav Gotenhafen (dnes jde o severopolskou Gdyni), kde měl nabrat na palubu až šest tisíc uprchlíků, přednostně ženy, děti a raněné vojáky, ale také už zmíněnou ponorkovou divizi.

Nemmersdorf po bitvě
Mučení, znásilnění, ukřižování. Z masakru v Nemmersdorfu se viní Rusové i Němci

Rudá armáda se nebezpečně blížila a německé námořní velení se snažilo evakuaci co nejvíc urychlit.

Nalodění ve smršti granátů

Tisíce lidí tísnících se v přístavu se začaly naloďovat 28. ledna ráno. K nástupu všech šesti tisíc uprchlíků bylo určeno 48 hodin. Sovětská vojska se však mezitím dostala na dostřel k přístavu a do bezpečí se chtěli dostat i ti, pro něž už na lodi oficiálně místo nebylo. Šestitisící pasažér nastoupil na loď kolem půl desáté. Zhruba ve stejnou dobu začaly dopadat do přístavu první sovětské granáty a na loď se začaly tlačit další tisíce lidí. Lodní posádka před zpanikařeným davem kapitulovala a pustila ho na palubu.

Letoun Lockheed L-188A Electra. Stejný typ, jakým se vraceli domů nadšení diváci Super Bowlu netušící, co je čeká
Před 35 lety přežil teenager děsivou leteckou katastrofu. Jako jediný

Naloďování pak trvalo až do půl jedné odpoledne a na loď se dostalo více než 10,5 tisíce lidí (historik Heinz Schön mluví přesně o 10 582 lidech včetně lodní posádky). Váleční uprchlíci představovali 8956 lidí na palubě, kromě nich se nalodilo 373 vojenských pomocnic, 162 zraněných vojáků a 918 vojáků ponorkové divize. Posádku tvořilo 173 námořníků.

Dvě minuty po půl jedné vypluly z gdyňského přístavu ledoborce, jež měly evakuačnímu plavidlu prorazit cestu Baltským mořem, sevřeném ledovým krunýřem (v lednu 1945 se teplota v Gdyni pohybovala kolem minus osmnácti stupňů). Wilhelm Gustloff spolu s menší lodí Hansa je následoval a celý konvoj uzavíraly dva torpédoborce.

Letoun typu DC-6B amerických aerolinek National Airlines. Stejný typ stroje se stal ve vzduchu cílem bombového atentátu
Před 60 lety pole v USA zasypala těla. V letadle se odpálil neznámý atentátník

Podmínky uvnitř lodi byly kvůli přeplnění lidmi doslova otřesné, ale největší nebezpečí hrozilo zvnějšku - jako lazaretní loď byl Wilhelm Gustloff začátkem války natřen nabílo s jasným vyznačením mezinárodně srozumitelných symbolů červeného kříže, ale když byl později změněn na kasárenské plavidlo, byl tohoto označení zbaven. Neměl ho ani ve chvíli, kdy vyplouval z gdyňského přístavu (vzhledem k tomu, že převážel i vojáky z ponorkové divize, neměl na takové označení ani nárok).

Spojenecké ponorky tak měly právo na něj útočit. Potřeboval proto plout takovou trasou, aby nebezpečí ataku minimalizoval, nejlépe tedy mělkou vodou v nevelké vzdálenosti od pobřeží. Skutečnost, že se tak nestalo, ovlivnil další faktor, jenž tím zásadně přispěl k pozdější katastrofě: kompetenční spor několika kapitánů na můstku lodi.

Čtyři kapitáni s různými názory 

Kromě zmíněného fregatního kapitána Wilhelma Zahna, který měl jako jediný dostatek válečných zkušeností, byli na můstku i tři civilní námořní důstojníci, mezi nimiž měl hlavní slovo šedesátiletý Friedrich Petersen. Ten se rozhodl neuposlechnout Zahnovu radu, podle níž se měl Gustloff pokusit "prosmeknout" Baltským mořem se zhasnutými světly podél pobřeží, a zvolil přímější trasu hlubokou vodou.

Zbývající dva muži ho v tomto názoru podpořili - důvodem byly pravděpodobně hrůzné hygienické podmínky na přeplněné lodi a snaha dostat všechny lidi co nejrychleji zase na pevný břeh.

Jugoslávská letuška Vesna Vulovičová zázračně přežila pád letounu.
Zázraky, které udivily svět: létající muž, zmrtvýchvstání i přežití volného pádu

V půl sedmé večer se na kapitánský můstek dostala zpráva o konvoji válečných minolovek, jenž měl transportnímu plavidlu zkřížit cestu. Petersen se rozhodl z obavy před možnou srážkou rozsvítit poziční červená a zelená světla, přičemž odmítl vnímat Zahnovy námitky, že tím dělá z celé lodi zářící terč pro sovětské ponorky.

Všechno tak bylo nachystáno k rychle se blížící apokalypse, protože jedna ponorka se v dané oblasti opravdu pohybovala.

Ženy a děti první? Tůhle, řekli němečtí vojáci

Zhruba dvacet tisíc tun vážícího parníku si všiml dvaatřicetiletý kapitán sovětské ponorky S-13 Alexandr Ivanovič Mariněsko (nezvyklé jméno zdědil po rumunském otci Ionovi Marinescuovi), a když se přesvědčil, že loď není označena červeným křížem, rozhodl se zaútočit.

Proti Wilhelmu Gustloffovi vypálila S-13 krátce po deváté večer celkem čtyři torpéda: za vlast, za Stalina, za sovětský lid a za Leningrad. Jedno torpédo sice úplně minulo cíl, ale tři si svůj terč našla: zásah dostala příď, strojovna a prostor lodního bazénu.

Rozdrcené vagóny po vlakové katastrofě u Saint-Michel-de-Maurienne
Jeďte, nebo vás zastřelím. Umanutost generála zavinila tragédii

Exploze torpéd měla okamžité smrtící účinky, mimo jiné zabila 370 z 373 ženských vojenských pomocnic, které byly naneštěstí soustředěny v místě jednoho zásahu. Loď se okamžitě začala potápět a na palubě propukla bezuzdná panika, jež se promítla i do záchranných prací. Jeden záchranný člun se tak dostal na vodu, třebaže byl naplněn sotva z poloviny, u dalšího se přetrhla lana, takže vysypal své osazenstvo do moře, a jeden se rozbil o bok lodi.

Němečtí ponorkoví vojáci také sebeméně neprojevili pochopení pro tzv. zákon moře, podle něhož se mají z potápějící lodi nejdřív zachránit ženy a děti (zákon, který například britští důstojníci na Titaniku ctili). Ve člunech se proto usadili spolu se všemi čtyřmi kapitány jako první a představovali také největší procento zachráněných.

Sopka Mount Erebus
Tragédie, která navždy změnila Zéland: bílá slepota stála život 257 pasažérů

Zbývajících zhruba 9400 lidí na palubě zahynulo do 50 minut po útoku. Naprostou většinu obětí činily ženy a děti, které podlehly teplotnímu šoku v ledové vodě, jež měla sotva čtyři stupně. Loď se potopila do pětačtyřicetimetrové hloubky.

Vzhledem k tomu, že Wilhelm Gustloff převážel vojáky a nebyl označen červeným křížem, představoval legitimní vojenský cíl. Mariněskovi tak lze jeho potopení jen těžko vyčítat. O to smutnější je, že zásah přinesl zejména civilní oběti. 

Pamětnice holokaustu Eva Grossmannová (v červeném).
Pamětnice holocaustu: Skrývala jsem se se zvířaty a spoustou knih

O jedenáct dní později potopila táž ponorka S-13 ještě další transportní loď General von Steuben, což si vyžádalo 3608 obětí, a v dubnu 1945 jiná sovětská ponorka L3 zlikvidovala loď Goya, jež se podobně jako Gustloff snažila dostat z Kdyně do Kielu. Na ní zahynulo 6700 lidí.

Zničení parníku Gustloff se po válce dočkalo dvojího filmového zpracování. V roce 1959 natočil režisér Frank Wibar film Nacht fiel über Gotenhafen (Noc padla na Gotenhafen), v roce 2008 představil německý režisér Joseph Vilsmaier (manžel předčasně zesnulé české herečky a pozdější producentky Dany Vávrové) televizní snímek Zkáza lodi Gustloff.