Sedmnáct lidských životů si vyžádalo ztroskotání vzducholodi Italia patřící italskému letectvu, kterou navrhl konstruktér a generál Umberto Nobile jako svou druhou vzducholoď určenou pro vědecké polární výpravy spojené s přeletem severního pólu.

Povolení pro tuto expedici, uskutečněnou s pomocí italského námořnictva pod záštitou Italské geografické společnosti a s finanční podporou soukromého výboru města Milán, získal Nobile koncem roku 1927. V polovině dubna 1928 Italia odstartovala z letecké základny v Miláně a zamířila do Arktidy.

Vzducholoď T-34 Roma havarovala a vzplála po střetu s dráty vysokého napětí
Smrt v ohnivé pasti. Při havárii vzducholodi Roma lidé doslova shořeli na popel

Už v první fázi jejího letu ji postihl problém: nad Československem se dostala zhruba v oblasti Jeseníků a Beskyd do silné bouře spojené s krupobitím, jež poškodilo vrtule a zadní stabilizační kormidlo. Přesto však Italia dokázala šťastně přistát ve Stolpu v Pomořansku, kde byla pořízena velká série jejích fotografií a kde také prošla nutnou desetidenní opravou. Ve čtvrtek 3. května 1928 pokračovala v cestě a o tři dny později doletěla do Kingsbay na Západních Špicberkách. Ke svému poslednímu letu nad severní pól vzlétla právě před 95 lety, ve středu 23. května 1928 ve 4:28 ráno středoevropského času.

Na její palubě bylo 16 mužů a maskot výpravy, Nobileho foxteriér – psí slečna slyšící na jméno Titina. Z oněch 16 mužů na palubě byli pouze dva jiné národnosti než italské a v obou případech šlo o vědce: meteorolog a polárník Finn Malmgren byl Švéd a druhý cizinec na palubě, fyzik a spisovatel František Běhounek, byl Čech. Třetím vědcem na palubě byl italský fyzik Aldo Pontremoli. Kromě těchto tří letěl na palubě už jenom jeden muž, jenž nepatřil přímo k posádce obsluhující vzducholoď, a sice italský novinář Ugo Lago. Bohužel, jediným z této čtveřice, který se vrátil živý domů, byl Běhounek. Všichni ostatní za různých okolností zahynuli.

Podruhé nad pólem

Podle Nobileho autobiografické knihy Křídla nad pólem, která vyšla i v češtině, probíhal let ze severního Grónska téměř až k pólu hladce. Hodinu nebo dvě před cílem se ale počasí náhle změnilo a na obzoru vyvstala hradba temných mračen. „Vypadalo to jako opevnění gigantické pevnosti,“ popsal tyto mraky ve svých vzpomínkách Nobile.

O půlnoci na 24. května 1928 změřili důstojníci noční směny polohu vzducholodi a slavnostně oznámili, že Italia je nad cílem, protože se podle výsledků jejich měření vznášela přímo nad pólem. Špatné počasí ale bohužel zmařilo původní záměr expedice na pólu také přistát. Vítr totiž foukal tak silně, že přistávací manévr nepřipadal v úvahu. Posádka tak aspoň svrhla na led kříž, který jí svěřil tehdejší papež Pius XI., a italskou zelenočervenobílou vlajku. 

„Tento prostý, a přece tak slavnostní obřad provedla posádka v nábožném tichu. Po chvilce ke mně přistoupil Malmgren, stiskl mi ruku a řekl: Jen málo lidí na světě může říci jako my, že byli dvakrát na pólu,“ vzpomínal Nobile.

Ke katastrofě německé vzducholodi LZ 129 Hindenburg došlo 6. května 1937 při přistání v New Jersey. V 19:25 vzplanula u přistávací věže záď
Děsivá zkáza Hindenburgu: Vědec tvrdí, že konečně vyřešil záhadu této tragédie

Narážel přitom na předchozí vzduchoplaveckou expedici se vzducholodí Norge z roku 1926, jíž se on i Malmgren společně zúčastnili. Této výpravě však Nobile ještě nevelel, letěl z titulu konstruktéra vzducholodi, protože Norge i Italii osobně navrhoval. Šéfem expedice Norge byl slavný švédský polárník Roald Amundsen, pod jehož velením přeletěla tato vzducholoď úspěšně severní pól a přistála na Aljašce, přičemž startovala stejně jako Italia ze Špicberk.

Amundsen vzal na tuto výpravu mimo jiné i polárníka Oscara Wistinga, který s ním došel na jižní pól. Díky Nobileho vzducholodi se tak tito dva muži stali prvními lidmi v historii, kteří dosáhli obou zemských pólů. 

Letu Italie se už Roald Amundsen nezúčastnil. Je krutou ironií dějin, že i přesto se mu stal právě tento let osudným. Zahynul totiž při vlastní záchranné akci, jíž podnikl po zprávě o ztroskotání vzducholodi.

Návrat s nebezpečným protivětrem

Vzducholoď oputila severní točnu podle Nobileho vzpomínek 24. května 1928 ve 2:20 ráno a nasadila kurs na 25. poledník východně od Greenwiche. Při zpáteční cestě se držela ve výšce kolem jednoho kilometru. Vznášela se ale nad pásem husté mlhy. Protože posádka potřebovala ověřovat svou rychlost a směr letu podle plovoucích ker, snesla se se vzducholodí pod mlhu, kde Italia setrvávala bezmála 24 hodin ve výšce mezi 150 a 300 metry.

„Každý mlčky konal svou práci. Život, veselí, které provázely cestu k točně, zmizely. Chvílemi ticho přerušoval silný praskot. To kusy ledu, prudce vymrštěné vrtulí, narazily do boku vzducholodi a roztrhly látku, která kryla trup. Trhliny jsme museli hledat a rychle spravovat,“ popisoval Nobile.

Vzducholoď podle něj postupovala jen pomalu kupředu, protože se jednak potýkala se silným jižním protivětrem vanoucím až padesátikilometrovou rychlostí, jednak se na jejím povrchu tvořila námraza. Protivítr znervózňoval meteorologa Malmgrena, podle jehož předpovědí měl při zpáteční cestě ochabnout, což se ale nevyplnilo. 

Pohled do kabiny vzducholodi Italia ve Stolpu v Pomořansku v dubnu 1928, tedy krátce předtím, než zahájila svou sérii polárních letůPohled do kabiny vzducholodi Italia ve Stolpu v Pomořansku v dubnu 1928, tedy krátce předtím, než zahájila let k severnímu póluZdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Bild 102-05737, Georg Pahl, CC-BY-SA 3.0

„Pohybujeme se pomalu. Každé otálení je nebezpečné, počasí se může ještě zhoršit. Musíme se co nejrychleji dostat pryč," naléhal prý Malmgren na Nobileho, který se podvolil a spustil u vzducholodi třetí motor, i když se obával přílišné spotřeby benzínu a přehnaného náporu na kostru vzducholodi.

„Letěli jsme dál zuřící vichřicí. Ráno 25. května, takřka třicet hodin po dosažení pólu, jsme pokračovali bez oddechu v tvrdém boji s větrem. Silou 40 až 50 kilometrů v hodině divoce narážel do přídě. Prodírali jsme se dopředu jen ztěží, hned jsme uhýbali na tu, hned na onu stranu. Kormidlo se dalo jen těžko ovládnout. Vítr často zvítězil nad kormidelníkem,“ líčil svízele zpáteční cesty Nobile. 

Oceňoval přitom, jak se s touto situací vyrovnali „civilní“ účastníci expedice, kteří nepatřili k posádce vzducholodi. „Malmgren pomáhal námořním důstojníkům a řídil směrové kormidlo. Běhounek, klidný a vyrovnaný jako vždy, si hleděl svých přístrojů. Pontremoli a Lago si šli lehnout a spali teď v kožešinových pytlích uvnitř vzducholodi,“ zaznamenal Nobile. On sám střídavě dohlížel na daný kurs a měření rychlosti a příležitostně asistoval při korigování údajů udávaných výškoměry fyzickým pokusem: svržením skleněné nádoby s červeně zbarvenou tekutinou a stopováním času, za který se roztříští o led.

Tento pokus se objevil i ve známé filmové rekonstrukci celé výpravy, velkofilmu Červený stan, natočeném v roce 1969 v sovětsko-italské koprodukci s hvězdným hereckým obsazením: například Nobileho v něm hrál tehdy slavný herec Peter Finch, Amundsena ještě slavnější Sean Connery. Malý záchranný stan se později po katastrofě stal pro část expedice jediným útočištěm a červenou barvu získal právě díky zbylým nádobám s onou červenou tekutinou, jíž ho trosečníci natřeli, aby byl viditelný ze vzduchu.

Katastrofální náraz do ledu

Bylo právě 9:25 ráno 25. května 1928, když se kabinou vzducholodi rozlehl úzkostný výkřik: „Výškové kormidlo nefunguje!“ Vzducholoď se z blíže nezjištěných příčin natočila ve výšce zhruba 250 metrů nosem k zemi a začala střemhlav klesat. Nobile okamžitě zastavil motory a klesání se zastavilo, ale jeden z důstojníků stačil mezitím vyhodit v panice kanystry se 70 litry benzínu, což znamenalo zvýšení rizika, že palivo dojde dříve, než loď dosáhne pevniny.

Zaseknuté výškové kormidlo se podařilo znovu zprovoznit, ale příčinu jeho selhání mechanici neobjevili, jen připustili, že je mohl způsobit led, který se usadil uvnitř závitu, a později odpadl.

Let vzducholodi Italia:

Zdroj: Youtube

Na palubě zavládl opět pořádek a loď se vrátila do výšky mezi 200 a 300 metry. Ale zhruba o hodinu později přišel další problém. Vzducholoď nečekaně prudce ztěžkla a začala se naklánět na ocas. Záhy poté se začala ve vzduchu propadat rychlostí více než půl metru za vteřinu.

„Hrozilo vážné a bezprostřední nebezpečí. Klidně jsem dal rozkazy, v dané situaci jedině případné: zrychlit oba pracující motory a spustit motor třetí, aby se zvýšila rychlost vzducholodi. Zároveň jsem křikl na Alessandriniho (kormidelníka Renata Alessandriniho, pozn. red.) aby běžel na hřbet vzducholodi a prohlédl plynové záklopky, protože jsem měl podezření, že závěry ventilů, které jsem před půl hodinou otevřel, nezapadly zpátky,“ líčil krizovou situaci Nobile.

Jeho rozkazy ale nepomohly, vzducholoď sice prudce nabrala rychlost, ale klesala pořád dál. Nobile pochopil, že už se nárazu do ledu nevyhne, takže přikázal motory zastavit, aby po dopadu nevznikl požár, a ve snaze zmírnit náraz vydal rozkaz vyhodit řetěz z bronzových koulí, visící na přídi před velitelskou kabinou. Tento řetěz se ale už nepodařilo včas odvázat, náraz byl rychlejší.

Britská vzducholoď His Majesty (HMA) po havárii, při níž se zlomila její záď
První britská vzducholoď měla čelit Němcům, Hermiona však byla katastrofou

„Vzpomínka na ty poslední strašné okamžiky je v mé paměti stále živá. Instinktivně jsem uchopil kormidlo oběma rukama; napadlo mě, že se mi třeba podaří dovést vzducholoď k sněžnému poli, které pád ztlumí. Příliš pozdě!“ psal velitel vzducholodi. Oknem kabiny uviděl, jak přímo proti němu rostou a závratnou rychlostí se blíží ledové kupy, pak zazněl děsivý třesk, něco ho udeřilo do hlavy, ucítil, že se mu lámou kosti, a cosi ho srazilo. „Bezděčně jsem zavřel oči a s nezkaleným vědomím jsem si pomyslil: Je po všem,“ zapsal Nobile.

Bylo 10:33 ráno 25. května 1928. Let vzducholodi Italia trval 54 hodin. K havárii došlo jen sotva 100 kilometrů od severního pobřeží Severovýchodní země. „Ještě dvě hodiny a byli bychom se dostali na naši základnu v Kingsbay. Katastrofa se udála ve dvou třech minutách,“ poznamenal trpce Nobile.

Zmizeli navždy se vzducholodí

Náraz do ledu utrhl velitelskou gondolu, v níž se v okamžiku neštěstí nacházelo devět lidí včetně Nobileho. Zbytek odlehčené vzducholodi se pak znovu zvedl do vzduchu, bohužel i s šesti účastníky expedice a zmizel v nenávratnu. Nikdo z těch šesti už nebyl nikdy víckrát spatřen a lze se jen domýšlet, kde a jak později zahynuli. Patřil mezi ně i vědec Pontremoli, novinář Lago a kormidelník Alessandrini. Zbývajícími třemi muži, jež doslova odvál vítr, byli strojníci Calisto Ciocca a Attilio Caratti a jejich velitel poručík Ettore Arduino.

Nepřežil ani poslední člen strojnického týmu Vincenzo Pomella – ten sice při střetu vzducholodi se zemí vypadl na led, ale neměl tolik štěstí jako zbývajících devět mužů ve velitelské kabině a při nárazu zahynul.

Amundsenův tábor na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě
Závod o dobytí jižního pólu byl krutý. Amundsenovi se vyplatila sázka na psy

František Běhounek patřil mezi ty čtyři členy výpravy, kteří přežili neštěstí jako jediní bez zranění. Malmgren si ošklivě narazil pravou ruku a obličej, Nobile cítil po tvrdém dopadu ostrou bolest v hrudníku a předpokládal, že má zlámaná žebra a páteř. Později se ukázalo, že skutečně utrpěl četné zlomeniny.

Náraz naštěstí přečkala ve zdraví jednolampová vysílačka se sedmisetkilometrovým dosahem, jež se nyní stala pro všechny trosečníky hlavní naději. „Ležel jsem na ledě a čekal, že každou chvíli zemřu. Najednou jsem slyšel, jak Biagi (radista Giuseppe Biagi, pozn. red.) křičí: Polní vysílačka je celá! Mluvil o malé nouzové krátkovlnné vysílačce, kterou jsem před odletem z Kingsbay vzal na palubu a uložil do radiotelegrafické kabiny. Začali jsme znovu doufat,“ popsal tyto okamžiky Nobile.

Biagimu se skutečně podařilo vysílačku zprovoznit a až do 27. května vysílal opakovaně SOS, ale nedočkal se odpovědi. Protože baterie u vysílačky slábly a bylo nepravděpodobné, že se radistovi podaří se s někým spojit dřív, než se vybijí, navrhli v pondělí 28. května tři muži, konkrétně Malmgren, korvetní kapitán Adalberto Mariano a důstojník Filippo Zappi, že se pokusí po ledu dojít k pobřeží pro pomoc. Nobile je však hned nepustil, stále doufal, že na volání o pomoc někdo odpoví.

Malmgrenova podivná smrt

Večer 29. května 1928, pět dní po nehodě, konečně zachytil Biagiho tísňové volání strážmistr Pedretti v radiotelegrafické kabině italské lodi Citta di Milano, jež měla skutečně zajišťovat spojení se vzducholodí. Podle Nobileho vzpomínek však došlo v této situaci k nepochopitelnému lapsu kapitána lodi Baccaraniho a po něm i fregatního kapitána Romagny, kteří toto SOS považovali za volání stanice Mogadišo do San Paola (Pedrettimu se totiž nepodařilo zachytit zprávu celou) a odmítli na ně reagovat, i když sám radista byl přesvědčen, že přijal zprávu z Italie. 

Tak se stalo, že prvním člověkem, jenž skutečně zprostředkoval světu informaci o tom, že několik trosečníků z Italie je stále naživu, byl až dvaadvacetiletý ruský radioamatér Nikolaj Reingoldovič Šmidt, který ale toto volání zachytil až osm dní po Pedrettim, 12. června 1928.

Vzducholoď Italia při mezipřistání ve Stolpu v Pomořansku. Dobový popisek snímku uváděl, že vzducholoď přistála ve Stolpu po 30 hodinách letu, a upozorňoval, že předchozí bouřka poškodila její stabilizér. Přesto ale označoval Italii za šťastnou vzducholoďVzducholoď Italia při mezipřistání ve Stolpu v Pomořansku. Dobový popisek snímku uváděl, že vzducholoď přistála ve Stolpu po 30 hodinách letu, a upozorňoval, že předchozí bouřka poškodila její stabilizér. Přesto ale označoval Italii za šťastnou vzducholoďZdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Bild 102-05737, Georg Pahl, CC-BY-SA 3.0

Ačkoli se na rozdíl od velení italské lodi zachoval profesionálně a začal organizovat záchranu, pro Malmgrena bylo v tu dobu již příliš pozdě. Spolu se Zappim a Marianem se totiž mezitím již 30. května vydal na sebevražednou pouť přes nekonečná ledová pole směrem k pevnině, která skončila tragicky: Malmgren po cestě zahynul, Mariano přišel v důsledku omrzlin o nohu a Zappi, jenž přežil krutý pochod v nejlepším stavu, byl později obviňován, že Malmgrena úmyslně zabil, aby se dostal k jeho oblečení, a možná prý dokonce svého druha snědl.

K těmto obviněním došlo proto, že když byli Zappi a Mariano konečně nalezeni a vyzvednuti sovětským ledoborcem Krasin, měl Zappi na sobě i části Malmgrenova oblečení, konkrétně jeho kožešinové boty a kabát. V již zmíněném filmu Červený stan byla tato okolnost vysvětlena tak, že na smrt vyčerpaný Malmgren pochopil, že jeho síly na pochod k pevnině nestačí, a tak se v gestu sebeobětování sám vysvlékl a dal všechno své oblečení svým druhům, aby aspoň oni došli.

Je trochu sporné, zda k Malmgrenově smrti na pochodu došlo opravdu tímto způsobem. Dobové vydání časopisu Time ze 23. července 1928 informovalo o tom, že Zappi po své záchraně ledoborcem Krasin popisoval Malmgrenovu smrt skutečně tak, že švédský polárník již před několika dny požádal své druhy, aby ho ponechali osudu, a dal jim všechny své věci. Jenže posádka sovětského letadla, která přeletěla nad Marianem a Zappim den před jejich vyzvednutím Krasinem a ohlásila ledoborci jejich polohu, vypověděla, že vedle obou mužů, kteří byli na nohách, viděla ležet ještě třetího, jehož tělo spočívalo bezvládně na zemi. O den později, když připlul ledoborec, bylo toto tělo už pryč.

Mussolini a jeho Černé košile během pochodu na Řím v říjnu 1922
Před sto lety si Mussolini řekl o absolutní moc. O den později se Itálie změnila

Záhada Malmgrenovy smrti se nikdy plně nevysvětlila, sám Nobile z ní však vinil především liknavost a neprofesionálnost italského fregatního kapitána, jenž nedokázal odpovídajícím způsobem zareagovat na první zachycenou zprávu o pomoc.

„Jakožto velitel lodi, která nám měla být ku pomoci, mohl, když už nic jiného, aspoň poslat trosečníkům výzvu přibližně takového znění: Dnes večer v 17:55 jsme zachytili útržky vašeho volání o pomoc. Zítra ve stanovené hodiny se vynasnažíme dosáhnout spojení s vámi. Kdyby byli obyvatelé červeného stanu zachytili takovou zprávu, všechno by bylo jiné. Zappi, Mariano a Malmgren by už nehovořili o odchodu, Malmgren by nebyl zahynul na beznadějném pochodu, Mariano by nebyl přišel o nohu a Zappi by se nestal terčem hrůzostrašných pomluv tisku. A všech devět trosečníků by bylo zůstalo pohromadě, ulehčilo by tak úkol zachráncům a solidarita mezi nimi by byla zesílila tak, že by ji nic nedokázalo zlomit, ani hodnostář tak mocný, jako byl fašista Balbo,“ psal roztrpčeně Nobile.

Nobile ze kry odcestoval jako první

Dlužno dodat, že Nobile měl k této roztrpčenosti ještě jeden důvod: on sám totiž začal být po záchraně zbylých trosečníků zejména italským fašistickým tiskem a tehdejšími předáky fašistické strany obviňován, že se na kře nechoval tak, jak měl. Shodou dalších okolností se z ní totiž dostal jako první, zatímco ostatní stále ještě čekali na vyproštění.

Došlo k tomu poté, co se na kře u červeného stanu podařilo 23. června 1928 přistát švédskému pilotu Einaru Lundborgovi, jenž odstartoval z lodi Citta di Milano, která se konečně zapojila do záchranné akce. Lundborgův hydroplán Fokker mohl kromě něj unést maximálně jednu až dvě osoby a všichni účastníci expedice včetně Běhounka zastávali názor, že by to měl být právě Nobile, kdo s ním odletí, neboť se mohl se svými organizačními zkušenostmi nejúčinněji zapojit do záchrany ostatních. Trval na tom také Lundborg, který ostatním sdělil, že má rozkaz odvézt nejdříve Nobileho, jehož pokyny jsou nezbytné pro další pátrání.

Umberto Nobile:

Zdroj: Youtube

„Ačkoli jsem byl přesvědčen, že budu svým druhům daleko užitečnější na Citta di Milano než na kře, přece se mi protivila představa, že bych se měl vrátit jako první,“ napsal později Nobile, jenž chtěl nejdříve odtransportovat těžce zraněného hlavního mechanika Nataleho Ceccioniho. Toho ale Lundborg odmítl s tím, že je příliš těžký (Ceccioni byl tělnaté postavy). Nobileho odlet následně schválili všichni muži z červeného stanu. Lundborg mu navíc slíbil, že se s Fokkerem na kru znovu vrátí, takže generál nakonec skutečně odletěl.

Lundborg svůj slib splnil a po vysazení Nobileho na lodi Citta di Milano se s letounem opravdu vrátil zpět ke stanu, jenže napodruhé mu už nepřálo štěstí a při přistání se na kře převrátil. Zůstal tak uvězněn s dalšími trosečníky a musel čekat na záchranu odjinud.

Amundsenova sebevražedná mise

V tu dobu byl už bohužel pravděpodobně mrtvý i další člověk, jenž se pokusil muže ze vzducholodi Italia zachránit, a sice jejich bývalý kolega vzduchoplavec a také slavný polárník Roald Amundsen. Když se dozvěděl o ztroskotání Italie, zorganizoval záchrannou výpravu, pro kterou získal od francouzského ministerstva námořnictví nový model hydroplánu Latham 47.02 i s posádkou.

Dne 18. června 1928 odstartoval jeho hydroplán se šesti muži na palubě ze švédského města Tromsö směrem ke Špicberkům. Kromě Amundsena se záchranné mise zúčastnili dva francouzští korvetní kapitáni René Guilbaud a Albert de Courverville, hlavní mechanik Gilbert Brazy a radiotelegrafista Emile Valette.

Amundsenův létající člun Latham 47.02 krátce před startem 18. června 1928. Ze záchranné mise pátrající po trosečnících z Italie se Roald Amundsen již nikdy nevrátil, cesta se mu stala osudnouAmundsenův létající člun Latham 47.02 krátce před startem 18. června 1928. Ze záchranné mise pátrající po trosečnících z Italie se Roald Amundsen již nikdy nevrátil, cesta se mu stala osudnouZdroj: Wikimedia Commons, Anders Beer Wilse – Galleri Nor Tilvekstnummer, volné dílo

Bohužel, už dvě hodiny po odletu hydroplán ohlásil, že se dostal do husté mlhy. V 18:45 se ozval naposledy. Poté už z něj nikdy žádná další zpráva nepřišla. Amundsen i jeho pět statečných druhů navždy zmizeli v Barentsově moři.

Jejich těla se nikdy nenašla. Předpokládá se, že se hydroplán zřítil v mlze jižně od Medvědího ostrova a jeho posádka zahynula buď hned při katastrofě nebo krátce po ní. Jedinou stopou po nešťastných hrdinech zůstal Amundsenův stan a plovák letounu, které moře později vyplavilo na pobřeží u Tromsø.

Záchrana ledoborcem Krasin

Zbytek posádky Italie byl zachráněn 12. července sovětským ledoborcem Krasin, jenž krátce předtím vyzvedl i Zappiho a Mariana. Ledoborec si tím získal světovou známost a popularitu, přičemž sama záchranná operace stojí za pozornost.

Velkou odvahu a obětavost prokázala například posádka sovětského letounu velitele Borise Čuchnovského, která podobně jako předtím Lundborg vzlétla 10. července z ledoborce, aby provedla letový průzkum, našla červený stan a spočítala, kolik lidí v něm přežilo. Čuchnovského letadlo stačilo najít Zappiho skupinu (právě jeho posádka nahlásila, že viděla tři lidi), ohlásilo přes rádio na Krasin její polohu, ale kvůli mlze už se nedokázalo na ledoborec vrátit.

Bruno Mussolini v letecké uniformě v roce 1941, kdy mu bylo 23 let. Téhož roku 7. srpna zahynul při letecké nehodě
Synovi Mussoliniho byl osudným let tajným bombardérem. Zabil ho náraz do budovy

Kapitán Čuchnovskij se proto rozhodl k nouzovému přistání na kře, při němž letadlo tvrdě narazilo, takže přišlo o podvozek a o dvě vrtule. Čuchnovskij nicméně ohlásil, že všichni přežili a nepotřebují pomoc a trval na tom, aby Krasin zachránil nejdříve trosečníky z Italie.

K tomu také skutečně došlo: po vyzvednutí Mariana a Zappiho z ledového pole Krasin ještě téhož dne doplul k červenému stanu, kde naložil zbylé trosečníky včetně Františka Běhounka. Čuchnovského a zbylé čtyři členy jeho posádky nabral při zpáteční cestě do Kingsbay. Celá rozsáhlá mezinárodní záchranná akce, na níž spolupracovaly země fašistického, demokratického i komunistického zřízení, neměla v tehdejším světě obdoby.

František Běhounek zpracoval své zážitky ze ztroskotání v knize Trosečníci na kře ledové, později přepracované jako Trosečníci polárního moře. Ve filmu Červený stan ztvárnil jeho postavu Jurij Vizbor.