Italský přístav Janov se stal v únoru 1941 cílem rozsáhlé britské námořní a letecké operace Grog. Čtyři bitevní lodě a deset torpédoborců měly za podpory bombardovacích letadel zničit italskou námořní flotilu a vyřadit přístav coby důležitou italskou vojenskou základnu z provozu.

Útok z moře

Operace měla původně začít už 31. ledna 1941, ale její přípravy se zpozdily, takže lodě vypluly z Gibraltaru až ve čtvrtek 6. února. Po cestě ještě prováděly klamný manévr, aby se zdálo, že vyplouvají jako doprovod obchodního konvoje, a jejich pravý cíl tak zůstal utajen

Bombardování Janova z moře i ze vzduchu proto začalo až 9. února 1941. Podle britských zdrojů se podařilo potopit čtyři italské nákladní lodě a poškodit dalších 18. Italská strana udávala škody výrazně nižší – připouštěla pouze poškození dvou obchodních lodí Salpi a Garibaldi a potopení staré školní civilní lodě Garaventa.

Katedrálu svatého Vavřince (San Lorenzo) zasáhl omylem průbojný dělostřelecký granát ráže 381 milimetrů, vypálený z bitevní lodi Malaya. Ta pálila ze vzdálenosti asi 24 kilometrů od pobřeží a zaměřovala se na bitevní loď Caio Duilio, která procházela opravami v suchém doku nedaleko mola Giano.

Britskému důstojníkovi se však nepodařilo italský bitevník zaměřit. Nejbližší salvy dopadly zhruba 180 až 45 metrů daleko a lodi neublížily. Granát, který trefil katedrálu, dopadl do jihovýchodního rohu chrámové lodi. Zdálo se nepochybné, že osm a půl století stará katedrála bude zničena. Jenže se stalo něco mimořádného. Bomba po dopadu neexplodovala.

Mnozí v tom spatřovali zázračný zásah vyšší moci. Janovská katedrála totiž ve své klenotnici ukrývala i vzácnou relikvii, která podle některých teorií představuje jeden z nejcennějších a nejlegendárnějších artefaktů celého křesťanstva: svatý grál.

Pohnutá historie

Katedrála svatého Vavřince byla postavena koncem 11. století a vysvěcena v roce 1118 papežem Gelasiem II. Jako většina církevních staveb takového stáří byla i ona během své historie několikráte přestavována. V 15. století k ní přibylo několik bočních kaplí, sloužících právě pro uchovávání ostatků svatých – v jedné z nich je údajně dodnes uložen popel Jana Křtitele a také mísa, na níž byla položena jeho uťatá hlava.

Ostatky světců, zvláště pak mučedníků, představovaly v mysli středověkých lidí „kus nebe na zemi“, lidé věřili, že jejich magická moc ochraňuje zemi a činí ji doslova požehnanou. A právě Janov se stal v očích mnoha věřících místem, spojeným s předmětem nejcennějším – svatým grálem, pohárem, ze kterého údajně pil Ježíš Kristus při Poslední večeři a do nějž podle některých legend zachytil Josef z Arimatie krev prýštící z Kristových ran poté, co jej sňal z kříže.

S Janovem se tato působivá legenda spojila již v roce 1101, tedy ještě před vysvěcením katedrály. V tom roce totiž křižáci krále Balduina I. dobyli starověké město Caesaria v Palestině (dnes na území Izraele), představující důležité centrum v tehdejším křesťanském světě, kde žil podle legend římský setník Kornélius, obrácený svatým Petrem, a které bylo střídavě okupováno Peršany i Araby. Křižáci údajně získali v Caesarii i svatý grál v podobě šestihranné smaragdově zbarvené misky a přenesli jej právě do Janova.

Podle zápisků jeruzalémského kronikáře, historika a arcibiskupa Viléma z Tyru z druhé poloviny 12. století našli křižáci smaragdovou nádobku v chrámu postaveném Herodem Velikým, za vysokou částku ji odkoupili a za neméně drahý peníz později také prodali.

Smaragd nebyl smaragd

S katedrálou svatého Vavřince se osud této misky propojil ve 14. století, kdy byla vykoupena místní náboženskou obcí a umístěna do sakristie, kterou již neměla nikdy opustit (ještě začátkem 14. století ji obec zastavila za finanční půjčku místnímu duchovnímu představenému, ale po jejím vykoupení nazpět si sama ustanovila, že do budoucna se tato relikvie již předmětem žádného podobného obchodu stát nesmí).

Artefakt se však navzdory vší snaze ještě několikrát stěhoval. Nejtěžší úder dostal za napoleonských válek, kdy jej po dobytí Janova v roce 1806 „zrekvírovali“ francouzští vojáci Napoleona Bonnaparteho, kteří ho odvezli do Paříže a vrátili až po deseti letech; jenomže rozbitý na deset kusů, z nichž jeden se navíc ztratil.

Zhruba v té době se také ukázalo, že miska není smaragdová, jak se lidé dlouho domnívali – byla jen ze smaragdově zbarveného skla. Víru v její posvátný původ to však nijak neoslabilo a katedrála nadále zůstala místem jejího uchování.

Vděčnost obyvatel

Jistěže se dá všechno vysvětlit i přirozenou cestou. K selhání dělostřeleckých granátů a leteckých pum v druhé světové válce občas zkrátka docházelo, a vždy byly příčiny nanejvýš „světské“ – například selhání roznětky, použití nekvalitní trhaviny nebo třeba přímá sabotáž. Ani janovská „sacro catino“ (posvátná miska) neměla s Ježíšem ve skutečnosti nic společného – studie provedené francouzskou Akademií věd prokázaly, že byla vyrobena z byzantského křišťálu, a označily ji za islámský artefakt pocházející z 9. až 10. století.

Ale příběh je to přesto hezký. A janovští jsou dodnes za tento malý „zázrak“ vděční, což dokazuje i nápis v katedrále vedle vystavené repliky granátu, připomínající dávnou událost: „Tato bomba, kterou vypálilo britské námořnictvo, zde dopadla bez výbuchu 9. února 1941. Janov, město Marie, si přálo s trvalou vděčností vytesat do kamene vzpomínku na tuto prokázanou milost.“