Frédéric Marin, astrofyzik na univerzitě ve Štrasburku se na řešení mezihvězdných letů nezaměřil na technické otázky, které jsou stejně mimo možnosti současných technologií, ale právě na biologickou stránku věci.

Kolik členů posádky bude potřeba pro mezihvězdný let, který by mohl trvat desítky generací? Nebo také jinými slovy, jaký je minimální počet lidí, abychom úspěšně dopravili a založili samostatnou populaci Homo sapiens na jiné zemi podobné planetě?

„Hodně jsem četl o lidském psychologickém aspektu vesmírných letů. Uvědomil jsem si, že všechny knihy, které jsem četl a všechny filmy, které jsem viděl, a které se zabývaly mnohogeneračními loděmi, byly velice naivní,“ řekl Marin. „Vzhledem k tomu, že mám přístup k obrovské výpočetní síle a nejmodernějším simulačním nástrojům, rozhodl jsem se tento problém ve svém volném čase vyřešit,“ dodal.

Ve chvílích, kdy si chtěl odpočinout od simulací černých děr a vzdálených galaxií, vytvořil počítačový program, který napodobuje vývoj chovné populace. Poté použil program Heritage, aby simuloval rizika, kterým by vesmírná populace musela čelit, včetně následků příbuzenského křížení, stejně jako možným katastrofickým událostem, jako je smrtelná pandemie nebo zasažení některým nebeským objektem.

Číslo, které Marinovi vyšlo, je 98. Podle je odhadů by pouze takto malá skupina zdravých lidí stačila k uskutečnění letu, který bude trvat mnoho generací, a následnému vytvoření zdravé populace, na které se neprojeví neblahé důsledky blízkého příbuzenského křížení, na jiném světě.

Toto číslo platí i pro simulaci kosmické mise, ve které počítal s letem dlouhým více než 6000 let. Počítal přitom s možností, aby se počet obyvatel takové vesmírné archy v průběhu času zvýšil asi až na 500.

Potřeba vybudování nové populace se nicméně nemusí týkat pouze mezihvězdných letů. „Naše výsledky platí pro všechna uzavřená prostředí, kde nejsou možné emigrace a imigrace,“ uvedl Marin. „Stejné prvky jsou nezbytné pro každou samostatnou kolonii, takže náš kód může snadno vypočítat míru přežití skupiny lidí po místní nebo globální katastrofě,“ dodal.

Takže i v případě, že by v důsledku nějaké globální katastrofy zemřely miliardy lidí, stačila by podle Marina skupina 98 jedinců, kteří ponesou dostatečnou genetickou rozmanitost, aby znovuvybudovali lidskou populaci.

Bude to stačit?

Podle kritiků je však počet, ke kterému došel Marin, příliš malé a taková skupina by nemohla přežít. Když se stejnou otázkou v roce 2014 zabýval americký antropolog Cameron Smith z Portlandské státní univerzity v Oregonu, dospěl k závěru, že posádku vesmírné lodi, která by putovala mnoho generací, by muselo na počátku tvořit minimálně 14 tisíc jedinců.

„Genetická minimální životaschopná populace neřeší obavy reálného světa,“ řekl Smith s tím, že své kalkulace založil na demografii současných populací na Zemi. Mnoho společenstev lovců a sběračů sice podle jeho slov přežívá i ve skupinách, které mají kolem stovky členů, ale i izolované kmeny vždy komunikují a mají potomky se sousedními skupinami.

V případě, že bychom chtěli udržet náš druh jako takový, by přitom podle Smitha mohla by být i populace tvořená 14 tisíci jedinci příliš malá. „Předpokládejme, že dojde ke katastrofě, při které zahyne 70 procent lidstva,“ uvedl. „Demografická struktura obyvatelstva by tím byla tak narušena, že by již nebylo možné nalézt vhodné partnery. Jedna malá katastrofa a celá věc by se mohla rozpadnout,“ vyjádřil svou skepsi.

Jako zajímavý příklad případové studie, kterou bychom mohli vztáhnout na kolonizaci cizích planet, pak označil Smith osidlování jižního Pacifiku. Polynésané postupně osidlovali jeden ostrov za druhým, stejně jako bychom mohli v daleké budoucnosti postupně osidlovat jednotlivé cizí planety.

Dávní Polynésané nicméně měli otevřený prostor pro růst populace a byli následováni dalšími proudy imigrantů, kteří mohli populaci doplnit populaci, pokud byla první skupina zničena. Tyto výhody však mezihvězdní cestovatelé mít nebudou.