Kliknutím zvětšíteKdyž se před dvěma lety připomínalo 75. výročí osvobození německého koncentračního tábora Dachau, vzpomínal i Jerry Convoy. Muž, který zde byl za druhé světové války vězněn a jemuž nacisté v tomto táboře k smrti vyhladověli tátu, byl v místě továrny na smrt naposledy právě na konci druhé světové války. Výročí ale vnímal jako příležitost k návštěvě. Sám sobě totiž slíbil, že se musí právě zde pomodlit.
„V Dachau jsem musel nakládat mrtvá těla na trakař a převážet je do pecí ke spálení. Byl jsem mladý, vysílený z tvrdé dřiny a hladový, neměl jsem už energii k tomu, abych se modlil za mrtvé. Zvláště, když jsem musel s těly před vyložením zastavovat, aby jim nějaký nacista odstranil zlaté zuby,“ vyprávěl Convoy před návštěvou Dachau.
To, že nestihl umučené spoluvězně vyprovodit na onen svět modlitbou, jej pak trápilo další desítky let. „Ano, modlil jsem se v synagoze a u mnoha památníků holocaustu, ale odříkat modlitby na místě, kde se to stalo, je v judaismu nejdůležitější. Ty výjevy, a to, že jsem se v Dachau stal pouhým číslem, protože to bylo to jediné, čím člověk mohl být, společně se ztrátou mých rodičů, mladších sourozenců, nikdy nezapomenu. Sice jsem pak žil dál, oženil se, založil rodinu, ale temná kapitola života za nacistické okupace je stále ve mně,“ zmínil.
Násilím to začalo, násilím skončilo
Koncentračním táborem Dachau u Mnichova prošlo podle různých odhadů za dvanáct let jeho existence zhruba 200 tisíc lidí, více než 40 tisíc vězňů zde zemřelo. Továrnu na smrt nacisté založili jako vůbec první podobné místo hrůzy - a posloužila pak jako vzor pro budování dalších koncentračních a vyhlazovacích táborů.
„Tábor Dachau vznikl pouhých pár týdnů poté, co se nacisté v Německu dostali k moci,“ potvrzuje starší článek listu The New York Times.
Brána s nápisem Arbeit macht frei v Dachau
Příkaz k jeho zřízení vydal Heinrich Himmler 20. března 1933, oficiální datum založení Dachau je pak o dva dny později, a právě v tento den sem přišli první vězni. Prošli pod branou s nápisem Arbeit mach frei, tedy Práce osvobozuje, nechvalně proslulým a cynickým heslem, které „vítalo“ i lidi vstupující do pekla Osvětimi.
Nacisté do Dachau nejdříve zavírali své politické odpůrce z Německa a příslušníky jim nepohodlných skupin - například Romy či homosexuály. Po Křišťálové noci sem začali přivážet ve velkém německé Židy a po anšlusu Rakouska a Mnichovské dohodě také lidi z okupovaných zemí, včetně Čechoslováků. Všechny vězně mučili hladem, nelidskou prací a využívali je k brutálním pokusům.
Češi věznění v Dachau
- Podle dokumentů v Dachau skončilo 3600 lidí z Čech a Moravy.
- V táboře jich zahynulo 1399.
- Mezi vězněnými v Dachau byli kardinálové Štěpán Trochta a Josef Beran, spisovatel Josef Čapek, arciděkan Alois Tylínek, pelhřimovský děkan František Bernard Vaněk, spisovatel Norbert Frýd, publicista Ferdinand Peroutka, malíř Vojtěch Preissig, a další.
Když tábor v roce 1945 osvobodili američtí vojáci, pohled na třicet tisíc vězňů vyhladověných na kost a hromady mrtvých těl je zcela ochromil. Dachau totiž byl po Osvětimi teprve druhým Spojenci objeveným táborem. A šok z toho, jaké hrůzy se na těchto místech děly, byl obrovský. Dokonce takový, že fungování prvního nacistického koncentráku završila poprava dozorců.
Bezcitný fanatik
Mužem, který vtiskl Dachau jeho hrůzostrašnou podobu a který pak pomáhal vystavět síť dalších továren na smrt, byl prominentní nacista Theodor Eicke. Velitelem tábora pro politické vězně Dachau se stal tři měsíce po jeho vzniku. Stál v čele jednotek SS-Totenkopfverbände, které byly strážní službou koncentračních táborů, a řadil se mezi bezcitné chladnokrevné fanatiky.
Právě Eicke navrhl vzhled a organizaci fungování Dachau. A tento muž, který s obtížemi absolvoval jen základní školu, před nástupem nacismu k moci plánoval atentáty na politické oponenty a neštítil se vraždit vlastní rukou (což konec konců dokázal rok po založení Dachau, když osobně při Noci dlouhých nožů zastřelil vůdce SA Ernsta Röhma), také velmi jasně stanovil, že vězni koncentračního tábora nebudou považováni za lidi.
Jeden z prvních velitelů koncentračního tábora v Dachau Theodor Eicke. Právě on nastolil režim fungování tábora, který posloužil jako model pro další tábory smrti
Strážným řekl, že pokud vůči vězňům projeví jen náznak lidskosti, čeká je samotné krutý trest. „Jeho osobní motto znělo: Tolerance je znakem slabosti,“ uvádí web Yad Vashem.
Svá slova plnil do poslední tečky. „Jeho brutální způsob velení a fungování Dachau se brzy stal vzorem pro velitele dalších vznikajících koncentračních a později vyhlazovacích táborů. Zahrnoval mučení vězňů a pobídky k barbarskému chování strážných,“ konstatuje web Yad Vashem. Nacistickému vedení se tento přístup zamlouval a Eicke se stal vrchním inspektorem pro koncentrační tábory a jeho jednotky Waffen SS Totenkopf zase masakrovaly Židy na dobytém území Polska.
„Znakem všech prvotních koncentračních táborů byl nedostatek nejnutnějšího vybavení pro vězně - chybělo vytápění, postele, umývárny. Těch několik existujících sdílely stovky vězňů, čímž se mezi nimi snadno šířily choroby. Už toto byla formou mučení a kontroly. Právě mučení bylo druhým základním rysem těchto táborů a vězni podléhali nelidskému zacházení a pravidelnému mlácení. Každodenně je čekaly brutální a extrémně vyčerpávající nucené práce,“ popisuje podmínky v Dachau v prvních měsících fungování web The Holocaust Explained.
Přestože oficiálně tábor nebyl určen k likvidaci vězňů, ale k jejich převýchově, zabíjení se stalo každodenní součástí života v Dachau již od úplného počátku. „Už 25. května 1933 zde byl umučen k smrti vězeň Sebastian Nefzger, učitel z Mnichova. Vedení tábora sice tvrdilo, že spáchal sebevraždu, ale tehdy ještě byla vykonána pitva a ta odhalila, že zemřel zardoušením, nebo udušením,“ podotýká web History.
Hudba jako mučící nástroj
Je ale třeba připomenout rozdíly mezi Dachau v počátcích fungování tohoto koncentračního tábora pro politické vězně a pozdějšími vyhlazovacími tábory na dobytých územích Adolfem Hitlerem ve východní Evropě, které byly určeny k likvidaci Židů. Byť později i v Dachau vznikla plynová komora, lidé zde umírali především na vyčerpání, hlad či nemoci. A také při popravách zastřelením, oběšením, nebo byli umučeni při tvrdých tělesných trestech a nelidských pokusech.
V době, kdy zde vězni byli političtí odpůrci nacismu, se dozorci v Dachau snažili o jakousi „převýchovu“ vězněných. Využívali k tomu mimo jiné hudbu. „Nacisté používali síť tlampačů k manipulaci, ponižování a ovládnutí mysli vězňů,“ uvádí web Music and the Holocaust.
První vězni koncentračního tábora Dachau, který vznikl v roce 1933. V počátcích zde byli vězněni němečtí političtí odpůrci nacismu
Dobový tisk popisoval Dachau v první polovině 30. let jako místo k nevyhnutnému „vzdělání“ těch, kteří se bouřili proti nacistickému systému. „Eicke se všemi dostupnými nástroji snažil vepsat do vězňů nacionalistické principy a vytlačit všechny ostatní,“ uvedl pro web Music and the Holocaust jeden z prvních vězňů Dachau Walter Hornung.
Kromě tvrdé práce a disciplíny se snažil, aby vězni neměli možnost přemýšlet. „Když se z reproduktorů ozvaly první zvuky, byli jsme si jisti, že skromné množství odpočinku a klidu, které obvykle přinesl večer, je nenávratně pryč. Toto zpracování národního probuzení prostřednictvím německé písně trvalo dlouho do noci,“ vzpomínal Hornung. Vězňům nacisté hráli třeba vojenské pochody.
A hudba zněla i při mučení. „V neděli dopoledne vždy stráže odváděly jednotlivé vězně do malého domku za ubikací dozorců. Zde byli ti, kdo se provinili proti pravidlům tábora, mláceni holemi do nahých zad, dlaní a hřbetů rukou, chodidel a dalších citlivých částí těla. Sadistické mučení maskovala hudba. Zkušenějším vězňům stačilo obvykle slyšet pouze pár tónů, aby si uvědomili, jakým způsobem právě dozorci mučí jejich kamarády,“ uvádí web Music and the Holocaust.
Psychologické působení hudby jak na vězně, tak na dozorce, bylo obrovské. U vězňů zdůraznila hrůzu, dozorce ještě více nabudila ke krutostem. „Hudba vycházející z reproduktorů v táboře se mísila s křikem a sténáním mučených. Jednou si příslušník SS Sporer, přezdívaný Ivan Hrozný, po mučení dvou vězňů zapálil cigaretu, a když uslyšel hudbu z rádia, která vycházela z reproduktoru, začal tančit na jedné noze,“ vyprávěl další z prvních vězňů Dachau Fritz Ecker.
Čekání na smrt
Jakkoli hrůzným místem tábor Dachau byl v prvních letech fungování, všechno se ještě zhoršilo po přivezení Židů a vypuknutí druhé světové války, kdy se nacisté doslova „urvali ze řetězu“. Zatímco většina politických vězňů z prvních let pobyt v Dachau přežila, s příchodem lidí, které nacisté určili k vyhlazení, se mučení a krutosti v táboře ještě zintenzivnily. Nacisté už nechtěli nikoho převychovávat, ale likvidovat. Ve 40. letech přibyly další baráky pro vězně, a vzniklo i krematorium s plynovou komorou, byť neexistují důkazy, že se plynová komora někdy používala. Krematorium ovšem ve velkém ano.
O lidskosti se v těchto podmínkách nedalo mluvit. „Přímo před krematoriem, oddělená jen linií zahrad, stála dlouhá řada dobře postavených pohodlných domů. Zde žily rodiny důstojníků SS: jejich manželky a děti zde měly šťastný život, zatímco komíny krematoria do vzduchu rozprašovaly lidský popel,“ popsala podle webu DW tehdejší vojenská reportérka Martha Gellhornová, která navštívila Dachau s americkými jednotkami krátce po osvobození.
Vzhled koncentračního tábora Dachau v roce 1945. Na snímku baráky pro vězně
Vězni, z nichž asi třetinu za druhé světové války tvořili Židé, umírali každý den. „Většinu z nich zabil hlad, umřít hlady zde byla rutinní záležitost. Člověk pracoval dlouhé hodiny při skromných přídělech, žil nacpaný s ostatními v nevětraných barácích, každé ráno se probouzel slabší a slabší a očekával smrt,“ shrnula reportérka své šokující postřehy z úvodních rozhovorů s lidmi, kteří se dočkali osvobození tábora.
Vedle mučení a pokusů, které vězni museli v Dachau postupovat, se ale smrt hlady stále jeví jako milosrdná. Dozorci například vězně ponářeli do ledové vody, aby zjistili, jak dlouhou dobu to lidské tělo vydrží. V ledové vodě byli i celé hodiny, než jejich trápení ukončila smrt. „Dělaly se také medicínské pokusy, lékaři vězňům do žil píchali injekce s malárii a tuberkulózou,“ připomíná server History.
Max Mannheimer se do Dachau dostal v roce 1944. Převezli ho sem z Osvětimi, kde skončila v plynu skoro celá jeho rodina. Právě v tomto roce počet vězňů v Dachau prudce vzrostl, neboť sem nacisté přesouvali část vězňů z vyhlazovacích táborech na východě, kam už postupovala Rudá armáda. V Dachau řádil tyfus. „Byl jsem kostra,“ popisoval později Mannheimer.
Nejdřív bylo cítit zápach
V dubnu 1945 se vývoj na bojištích druhé světové války posunul natolik, že k Dachau se blížily americké jednotky. Koncentrační tábor byl zcela zaplněný - nacisté sem jen krátce předtím převezli vlak se třemi tisíci vězni z vyhlazovacího tábora Buchenwald. Mnoho stovek lidí zemřelo už cestou, neboť jim stráže nedaly ani jídlo, ani vodu.
Situace v Dachau byla neudržitelná. Vězně kosil tyfus a další nemoci, drtivá většina už nebyla schopna pracovat, sotva stáli na nohou. Mrtvol rychle přibývalo. Stráže se sice snažily pálit těla, jak to jen šlo, ale nestíhaly. Poslední velitel tábora v té chvíli napsal Himmlerovi, zda by nebylo vhodnější vzdát se a dát tábor do rukou blížícím se Spojencům. Himmler to rezolutně odmítl. „Žádní vězni se nesmí dostat do rukou nepřítele živí,“ odepsal Himmler.
A tak dozorci seřadili sedm tisíc nejschopnějších vězňů a vydali se s nimi na pochod smrti z tábora dál od blížících se Američanů. Velká část vězňů zemřela vyčerpáním, nebo je stráže zastřelily. Ty zbývající nacisté nechali pomalu umírat ve špině hladem, nebo je stříleli v táboře, aby Američané neobjevili žádného živého svědka dvanáct let páchaných zvěrstev.
Po osvobození tábora byli Němci z nedalekých měst nuceni pohřbívat mrtvoly umučených vězňů v Dachau
Naštěstí pro třicet tisíc stále živých vězňů nastal 29. duben 1945 a Američané konečně dorazili do Dachau. „Od smrti mě dělily jen minuty, čekal jsem, až na mě dojde řada, zabijí mě a skončím v krematoriu Dachau. Najednou ale německé stráže začaly odhazovat své zbraně a utíkat. Americká armáda mě zachránila před jistou smrtí,“ popsal chvíle osvobození Dachau vězeň Ernest Gross.
Nikdo z amerických vojáků si ani nedokázal představit, co v táboře objeví. Později si vojáci shodně vybavili, že jako první ucítili hrozný smrad. „Všichni jsme si všimli strašného zápachu, který se vznášel ve vzduchu, hrozně silného zápachu. Jeden z řidičů džípů tvrdil, že to musí být chemická továrna,“ popsal pro web NPR veterán Hilbert Margol. Jeho bratr ale poznamenal, že mu to spíš připomíná situaci, když jeho matka držela čerstvě zabitou slepici nad plamenem, aby spálila peří.
Hrůznou pravdu mladí vojáci zjistili o pár minut později. A přestože v uplynulých bojích se smrt stala v jejich životech každodenní realitou, scény z Dachau byly nepopsatelným hororem. Jako první si vojáci všimli vlaku, který předtím přijel z Buchenwaldu. „Nejdřív jsme viděli řadu železničních vagónů. Podívali jsme se do jednoho z nich, byl plný lidských těl,“ řekl Margol.
Mrtvoly vězňů ve vlaku smrti, který objevili američtí vojáci, kteří osvobodili koncentrační tábor Dachau
A takových vagonů u Dachau stály desítky. Za ostnatými dráty to bylo ještě horší. „Vojáci zde našli obrovské hromady nahých mrtvol. Osvoboditelé popisovali, že tyto kupy mrtvol vypadaly jako naskládaná hromada dřevěných špalků. Myslet na mrtvé jako na lidi v tu chvíli bylo nad jejich schopnosti, nedokázali to snést,“ uvádí web History.
Krvavá pomsta
Snad ještě horší byl pohled na ty, co přežili. „Za ostnatým drátem a elektrickým plotem seděli kostlivci. Neměli tváře, nedal se rozeznat věk; všichni vypadali stejně. V nemocniční hale sedělo ještě více koster a vycházel z nich pach nemoci a smrti. Sledovali nás, ale nehýbali se. Na tvářích s nažloutlou kůží nebyl vidět žádný výraz,“ popsala vězně Dachau reportérka Gellhornová, která se sem dostala o několik dní po objevení tábora.
Když tyto scény spatřily 29. dubna první americké první jednotky, které se do Dachau dostaly, psychicky je to zlomilo a vyvolalo v nich pocity, které nedokázaly zvládnout. Ty vyústily až v masakr dozorců.
„Byl tam ten vlak plný těl nevinných lidí, měli oči a ústa otevřená, jako by prosili o milost. Mnoho vojáků se rozplakalo. Další ovládl nezvladatelný vztek. A tak, když z nedalekého lesíku vyšli čtyři němečtí důstojníci, kteří drželi bílou vlajku, poručík William Walsh je zavedl do jednoho z vagonů vlaku smrti a tam je rovnou zastřelil. Když se někteří svíjeli v agonii, další vojáci je dorazili,“ uvádí web History na základě výpovědí svědků.
Hromadná poprava příslušníků SS u zdi, provedená příslušníky americké 45. pěší divize po osvobození koncentračního tábora Dachau
V Dachau pak američtí vojáci postavili ke zdi a postříleli odhadem desítky důstojníků SS a dozorců, včetně německého personálu z táborové nemocnice. Některé ponechali pomstě vězňů. Byl to jediný podobný incident ze strany Američanů při osvobozování koncentračních táborů. Vzhledem k hrůze, na kterou vojáci nebyly psychicky připravení, později generál Patton nařídil, aby se masakr dozorců dále nevyšetřoval.
Nejlepší přátelé
Osvobozením ale utrpení vězňů neskončilo. Nejdříve museli zůstat v táboře, protože bylo nutno zamezit, aby dále šířili nemoci. Mnoho jich zemřelo i v dnech po osvobození, neboť jejich těla už nedokázala zápasit se skvrnitým tyfem. K smrti některých bohužel přispěli i sami osvoboditelé. Než totiž dostali zákaz dávat vězňům své jídlo, mnozí darovali vyhladovělým mužům své zásoby. Nevěděli, že po letech hladu je velké porce jídla prakticky zabijí. Z toho, že s dobrým úmyslem vězňům vlastně ublížili, si vojáci často odnesli další trauma.
Přesto ale vzpomínky bývalých vězňů koncentračního tábora Dachau vypráví o tom, že na konci hrůz, které se v táboře smrti u Mnichova děly, se objevil záblesk světla. Třeba Ernestu Grossovi osvobození přineslo vzácné přátelství.
„Jedním z vojáků, kteří mne zachránili před smrtí, byl Don Greenbaum z Philadelphie. Po šedesáti letech jsme se konečně opět potkali a stali se z nás blízcí přátelé. A vyprávíme náš příběh všude, kde to jde. Hrdě říkáme: Nikdy nezapomeneme, a nikdy už se to nesmí stát,“ uvedl u příležitosti 75. výročí osvobození Dachau Gross.
Max Mannheimer vážil ve chvíli, kdy jej zachránili američtí vojáci, necelých 45 kilo. Přestože většina jeho spoluvězňů poté, co se zotavili, rychle odešla z Německa, on se rozhodl zůstat. A dokonce se usadil nedaleko od místa, kde tak trpěl. Zamiloval se totiž do Němky, členky protinacistického odboje.
„Byla hrdinkou. Zamiloval jsem se, a ona mě ujistila, že se Německo stane po všem, co se zde stalo, demokracií. A já jí věřil,“ řekl před dvěma lety muž stanici NPR. Jako jeden z mála se pak do Dachau pravidelně začal vracet, a stejně tak vyprávěl o hrůzách holocaustu na školách, aby se na tato zvěrstva nikdy nezapomnělo.
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
