Nedaleko přístavního Svobodného města Gdaňsk, které bylo už před válkou jádrem sporu mezi Německem a Polskem, začali Němci bezprostředně po vpádu do Polska 1. září 1939 budovat koncentrační tábor, do nějž chtěli soustředit všechny "nežádoucí polské elementy", tedy zejména příslušníky polské inteligence, Židy a polské komunisty.

Už 2. září byla na shromaždiště na místě budoucího tábora u obce Stutthof (polsky Sztutowo) nahnána první skupina zadržených, která ho musela okamžitě začít stavět. Ze strany okupačních orgánů byl tento tábor ze začátku označován jako "zvláštní tábor SS", v roce 1941 byl ale přejmenován na koncentrační a sloužil jako vyhlazovací. Do roku 1944 se z původních 12 hektarů rozrostl až na desetinásobnou velikost a měl 39 pobočných táborů v okolí. Celkem zadržoval na 50 tisíc vězňů z 28 evropských zemí, kteří byli vražděni v jeho plynové komoře.

Koncentrační tábor Osvětim:

Cesty lemovala mrtvá těla

Když se v lednu 1945 přiblížila ke Stutthofu sovětská Rudá armáda, vypravilo jeho nacistické velení sérii pochodů smrti směrem na Kaliningrad, do nichž nahnalo kolem 13 tisíc vězňů, respektive zejména vězeňkyň z hlavního tábora i z několika podtáborů.

Do každého pochodu bylo zařazeno zhruba patnáct set osob. Šlo zejména o maďarské a polské Židovky, které byly do té doby vězněny v pobočných táborech v Heiligenbeilu (dnešním Mamonowu), Jesau (Juschny), Seerappenu (Ljublinu) a Schippenbeilu (dnešní Sępopoli).

Do Kaliningradu tyto ženy už nikdy nedorazily. Protože ho v té době už obléhala Rudá armáda, donutili je nacisté pochodovat pořád dál, až ty, které přežily, došly na pláže městečka Jantarnyj neboli Palmnicken. Na místo někdejších lázní, kam tak ráda jezdila předválečná smetánka.

O krutosti cesty svědčí fakt, že do Palmnickenu dorazilo jen méně než tři tisíce zajatkyň, ostatní podlehly po cestě mrazu, hladu, vyčerpání i neustálým útrapám. Příchozí cesty do Palmnickenu byly lemovány mrtvými těly jako pokáceným stromořadím.

Nová výstava ukazuje hrůzy transportů židů z Terezína:

Já tady druhou Katyň nedovolím!

Němci soustředili všechny ženy v místní továrně s tím, že je při přiblížení Rudé armády plánovali postřílet v tunelu místního jantarového dolu, jenž dal městečku jeho ruské jméno. Na odpor se jim ale postavil velitel místní německé domobrany (Volkssturmu) Hans Feyerabend, bývalý důstojník dělostřelectva, který prošel zákopy první světové války a v městečku patřil k váženým občanům.

Když mu esesáčtí dozorci nařídili, aby se svými muži odvedl zajatkyně za město, Feyerabend při pohledu na utýrané ženy odmítl. "Já tu další masakr jako v Katyni nedovolím," odsekl podle některých poválečných svědectví, citovaných historikem Danielem Blatmanem v jeho knize "Pochody smrti: poslední fáze nacistické genocidy". (Šlo o narážku na povraždění tisíců příslušníků polské armády, kterou po společné německo-sovětské okupaci Ruska spáchali Sověti, pozn. red.). 

Podle Blatmana udělal Feyerabend pro židovské vězeňkyně v těch několika dnech, které strávily v továrně, všechno, co bylo v jeho silách. Spolu se svými příznivci jim nosil jídlo a jeho muži se začali před továrnou střídat na pravidelných hlídkách, aby se esesáci ani místní nacisté nemohli na zubožených ženách dopustit žádného násilí. 

Úplně jinak se bohužel k otázce zadržených Židovek postavil šéf místní nacistické strany Kurt Friedrichs. Ten začal naopak aktivně pracovat na odsunu zajatkyň z města bez sebemenšího ohledu na to, co se s nimi potom stane. Za tím účelem vydal členům partaje rozkaz ke konfiskaci koňských povozů a zaktivizoval proti zajatým ženám 50 až 100 členů mládežnické nacistické organizace Hitlerjugend, které vyzbrojil puškami. Zfanatizovaní mladíci pak začali podnikat hony na vězeňkyně, jimž se podařilo proklouznout z továrny, a pokud je dopadli, na místě je popravovali.

Většina místních obyvatel se bohužel myšlence likvidace vězeňkyň nijak nebránila, a městečkem tak od úst k ústům letěla zvěst, že nebudou-li ženy odsunuty, postřílejí je stráže přímo v továrně. Feyerabend a jeho jednotka Volkssturmu však nadále zůstávali překážkou, kterou bylo třeba odstranit. Friedrichs proto požádal o pomoc příslušníky nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienstes (SD). Ti pak doručili do Palmnickenu rozkaz k vyslání stočlenné jednotky Volkssturmu z města, aby "posílila obranné pozice v oblasti". Feyerabend si uvědomil, že se stal obětí lsti a že bez svých mužů nedokáže ženy dál chránit. Když jednotka Volkssturmu opustila 30. ledna město, zastřelil se.

Masakr na pláži

Po jeho smrti už frustrovaným esesákům v jejich vražedném záměru nikdo nebránil. Existují dvě verze časového sledu, v němž mělo k masakru dojít. Podle jedné se odehrál ve dnech 30. ledna až 1. února, podle druhé až o několik dní později, tedy 4. a 5. února. Tato nejasnost vznikla pravděpodobně proto, že ne všechny zajatkyně dorazily do továrny v tentýž den a rovněž jejich vraždění zabralo víc času, protože esesáci ještě několik dnů dohledávali a pobíjeli ženy, jimž se podařilo se před prvotním masakrem ukrýt. Němečtí historici se nakonec přiklonili k názoru, že k té nejhorší masové vraždě došlo v noci z 31. ledna na 1. února.

O bestiálním a neobyčejně podlém způsobu jejího provedení naopak žádné pochybnosti nejsou, mimo jiné proto, že několik žen masakr přežilo a mohlo po válce dosvědčit.

Němečtí strážní po Feyerabendově sebevraždě zavrhli plán odvést ženy (a také několik desítek zajatých mužů) do jantarového dolu, protože hrozilo, že vězňům dojde, co jim hrozí, a po cestě se vzbouří. Aby je uklidnili, oznámili jim, že budou po padesátičlenných skupinách odvedeni na pobřeží a evakuováni na člunech pryč. Byla to další lest, která měla přispět k "úspěchu" celé akce a zajistit, že všichni zajatci zůstanou až do poslední chvíle v klidu.

Cesta k moři byla krátká. Ženy i muži postupně přicházeli pod dohledem stráží na útesy nad pobřežím i na zamrzlé pláže dole.

"Pozdě v noci dorazila naše skupina na útes, který se prudce svažoval až k Baltskému moři hluboko ve tmě pod námi. Bylo to strašné místo. Po obou stranách se rozestavily stráže se samopaly a kulomety. Jakmile jsme došli, spustily palbu. Kdo byl zasažen, ztratil rovnováhu a zřítil se z útesu. Nevím, co přesně se stalo se mnou, jen si pamatuji, že jsem najednou ucítila něco studeného v zádech. Když jsem otevřela oči, viděla jsem padat ze svahu lidi zbrocené krví. Ležela jsem na malém výčnělku zmrzlé země v rozbouřeném moři a všude kolem mě plavaly hromady těl. Někteří z těch lidí byli jen zranění a ještě žili."

"Němci přivedli vždy 50 žen najednou a nutili je rozběhnout se po tenkém ledě do moře. Byla příšerná tma. Nejdřív  jsme si musely lehnout na led, a pak do nás začali okamžitě pálit z kulometů. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale najednou jsem uslyšela, jak jeden z těch vrahů křičí: Vstaň rychle a utíkej!" Taková a další svědectví přeživších zachytil Blatman ve své knize.

V ledové vodě nakonec skončily na tři tisícovky vězňů. Masakr přežilo jen méně než 260 žen a pouze 15 z nich se dožilo i konce války. Šílený zločin se však Němcům ani přes zahnání a naházení všech obětí do moře nepodařilo utajit. Voda po několika dnech vyplavila všechna těla znovu na břeh, kde vytvořila chmurné memento po dlouhém úseku pobřeží. Když o deset týdnů později dorazily do Palmnickenu první jednotky sovětské Rudé armády, donutily německé obyvatele městečka všechny oběti pochovat.

Účtuje se ještě dnes

Vraždění na palmnickenské pláži se stalo jedním z posledních velkých masakrů Židů během druhé světové války. A hrou osudu se ho částečně dotýká také jeden z posledních případů účtování s jedním z těch, kdo byli za zabíjení stutthofských vězňů zodpovědni.

Těsně před loňskými Vánoci, 18. prosince 2019, začal v Německu proces s jedním z posledních žijících stutthofských dozorců. Třiadevadesátiletý Bruno D. se před soudem v Hamburku zpovídá z údajného podílu na vraždě více než pěti tisíc lidí. Rozsudek zřejmě zazní na konci února.