Říkalo se jim kyborgové, šlo o ukrajinské vojáky, kteří zůstali v troskách doněckého letiště až do hořkého konce. „Boje nebyly hrůzostrašné. Tím bylo sténání vašich umírajících kamarádů a nemožnost jim pomoci," vzpomíná Svyryd.

Trosky letištního terminálu, které připomínají kostru, vypovídají o zuřivosti bojů. Zničení areálu znamenalo, že když ho proruské jednotky v lednu nakonec dobyly, stalo se jejich vítězství spíše symbolické než strategické.

Anatolij byl přesvědčen, že zahyne v závěrečné bitvě, která trvala celý den a celou noc. Pamatuje si velký výbuch v následujícím dni, kdy odbavovací hala přestala existovat. I tento ramenatý a robustní chlap s vyholenou hlavou a neuvěřitelně velkými bicepsy pokrytými tetováními má slzy v očích, když popisuje hrůzné momenty, kdy jeho kamarádi byli rozmačkáni či vážně zraněni. „Není to hra. Bojovali jsme do posledního muže," řekl.

Průvod Doněckem

Když se Anatolij a další ukrajinští vojáci, kteří ještě byli živí, vzdali, proruští separatisté uspořádali jejich průvod ulicemi Doněcka. „Lidé se k nám sbíhali, křičeli na nás a bili nás, házeli kamení a vajíčka. Kopali nás, plivali na nás a nadávali nám," řekl. Věznitelé jim řekli, že pochodují městskými čtvrtěmi, které ostřelovala ukrajinská armáda. Podle Anatolije je těžké zjistit, kdo ta místa ostřeloval. Řekl ale, že svým způsobem soucítíte.

„Lidé se stali rukojmími situace. Nebylo to ale příjemné. Bylo to bolestivé, protože jsem sotva mohl jít, neboť v mé noze bylo mnoho střepin ze šrapnelů. Kvůli pochroumaným žebrům jsem s obtížemi dýchal," řekl.

Obrázky Anatolije a dalších vězňů potácejících se doněckými ulicemi odvysílaly místní televizní stanice. Ve stovky kilometrů vzdáleném Kyjevě je viděla i jeho žena Oksana.

Mezitím byl Anatolij držen s dalšími zajatci ve sklepě bez oken a topení. „Nedalo se říci, zda je den, nebo noc. Dávali nám najíst dvakrát denně. Na toaletu nás odváděli čtyřikrát za den," vzpomíná. Tvrdí, že byli pod neustálým psychologickým tlakem, jako jsou nadávky. Fyzickému týrání prý vystaveni nebyli a podmínky zadržování označuje jako „ne tak špatné".

Bití a elektrošoky

S nadějí, že by její manžel mohl být propuštěn, se Oksana vydala do Doněcka. Jakmile však přijela do města, byla také zadržena. V zajetí byla dva týdny a tvrdí, že byla bita „stejně tvrdě jako muži". Prohlásila rovněž, že dostávala elektrošoky.

„Bolest je neviditelná. Jste v takovém šoku, že si ani neuvědomíte, že vás mohou zabít. Chtěli, abychom se přiznali, že jsme špioni," řekla.

Server BBC poznamenal, že nemluvil s žádným nezávislým expertem, který by mohl potvrdit její obvinění, že byla mučena. Hovořil ale s dalším Ukrajincem, který byl spolu s ní zadržován a který o mučení rovněž vypověděl. Také ukrajinská organizace, která pomohla vyjednat Oskanino propuštění, uvedla, že na těle měla po osvobození viditelné stopy.

Ředitelka výboru pro lidská práva samozvané Doněcké lidové republiky Darija Morozovová řekla, že Oksana byla zadržována 24 hodin. „Nic z toho, co říká, není pravda," prohlásila. „Když Oksana přijela na naše území, s nikým to neřešila. Protože byla registrována někde jinde, tak byla zadržena. Možná došlo na nějaké slovní urážky, ale nikdo se jí nedotknul," řekla. Zároveň dodala, že povstalečtí zajatci jsou mučeni ukrajinskou armádou.

Statečná žena

Když se Anatolij, stále v moci povstalců, dozvěděl o manželčině zajetí, takřka se mu prý podlomily nohy. „Její příjezd bylo velké riziko nejen pro každého z nás, ale i pro našeho syna Marka, který zůstal doma. Jen statečný člověk mohl udělat něco takového," řekl.

Po dvanácti dnech zajetí byla Oksana propuštěna. Dva týdny poté i její manžel Anatolij v rámci výměny zajatců mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty.

Anatolij se stále z vážného zranění ruky a z poranění od střepin zotavuje v nemocnici. Přestože v bitvě o doněcké letiště ztratil přátele a byl zajat, necítí žádnou nenávist vůči těm, proti kterým bojoval. „Jsou ze stejného masa a krve. Mají ale jiné ideály a odlišné postoje. Kvůli tomu ale vůči nim necítím zášť," dodal.