V anglických dějinách patří Marie Tudorovna k panovníkům s nejnelichotivější pověstí, přestože vlastně nepředstavovala na anglickém trůnu takovou výjimku. Hodně poprav (včetně vlastních manželek) nařídil už její otec Jindřich VIII., a ani jiní angličtí králové nenakládali se svou mocí právě v rukavičkách. Historický obraz Marie I. jako výjimečně kruté bezskrupulózní tyranky tak této ženě možná trochu křivdí.

Divný otec

Marie přišla na svět 18. února 1516 jako první potomek Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské, který přežil (několik dětí zemřelo krátce po porodu, narodila se až sedm let po sňatku svých rodičů). Byla tedy potomek dlouho očekávaný, ale nevytoužený, protože panovník chtěl především syna coby svého následníka.

Aby zajistil svůj rod, nechal Jindřich Marii už ve dvou letech zasnoubit za francouzského dauphina Františka a okázalost těchto zásnub vstoupila do dějin: provázel je rytířský turnaj, bál i slavnostní banket, na němž se podávalo na 260 jídel. Nicméně oč okázalejší, o to byly tyto zásnuby kratší – už po třech letech byly zrušeny, protože Jindřich se rozhodl nabídnout svou dceru španělskému králi a císaři Svaté říše římské Karlu V., jemuž bylo v té době 22 let. Ani tento sňatek ale nevyšel a o mnoho dalších let později si Marie nakonec vzala Karlova syna.

Kateřina Aragonská, matka Marie, na obraze z roku 1520Kateřina Aragonská, matka Marie, na obraze z roku 1520Zdroj: Wikimedia Commons, neznámý malíř, volné dílo

Až do svého dospívání se Marie i přes počáteční otcovo zklamání celkem těšila jeho přízni, což se však změnilo ve chvíli, kdy se zakoukal do mladé královniny dvorní dámy Anny Boleynové a rozhodl se kvůli tomu nechat se rozvést s Mariinou matkou.

Když papež Klement VII. odmítl na nátlak Karla V. Jindřichově žádosti o rozvod vyhovět, rozešel se bezskrupulózní král s katolickou církví a založil novou protestantskou církev anglikánskou, jejíž hlavou se jmenoval sám. A protože od své nové nastávající očekával to, čeho se u Kateřiny Aragonské nedočkal, tedy narození mužského dědice, prohlásil vlastní dceru Marii za nelegitimní, zbavil ji titulu princezny a navíc ji odloučil od matky.

Jindřich VIII. se dvoří Anně Boleynové na plese pořádaném kardinálem Wolseym
Příběh Anny Boleynové: Sňatek platí, řekl arcibiskup. Byl to krok k její záhubě

Ctižádostivá mladá žena platnost rozvodu svých rodičů neuznala. Názor změnila až po popravě Jindřichovy nové manželky Anny Boleynové, jež ani přes veškerou snahu nedokázala dát králi syna, a tak se jí zbavil ještě tvrději než své první manželky a rychle sáhl po další. Tentokrát po Janě Seymourové, jež byla původně dvorní dámou Anny.

Annino sprovození ze světa stětím hlavy poučilo Marii, že by měla s prchlivým otcem raději vycházet, a tak přijala jeho podmínky. Díky tomu se mohla vrátit ke dvoru.

Rodina anglického krále Jindřicha VIII. na obraze z roku 1545. Zleva doprava: Alžběta z Yorku, Marie, Eduard, Jindřich VIII., Jana Seymourová (ztvárněná posmrtně), Alžběta a dvorní blázen Will SomersRodina anglického krále Jindřicha VIII. na obraze z roku 1545. Zleva doprava: Alžběta z Yorku, Marie, Eduard, Jindřich VIII., Jana Seymourová (ztvárněná posmrtně), Alžběta a dvorní blázen Will SomersZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, tudorhistory.org, volné dílo

Boj o korunu

Ze sňatku krále s Janou konečně vzešel mužský dědic, syn Eduard, jehož porod bohužel jeho matka dlouho nepřežila. Ani otec se dospělosti svého syna nedočkal, protože zemřel, když chlapci bylo devět (předtím se ovšem stačil ještě několikrát oženit: jeho čtvrtou manželkou byla Anna Klevská, pátou Kateřina Howardová, kterou nechal také popravit za nevěru, a šestou Kateřina Parrová, která nejen přežila, ale také jej přiměla, aby svým dcerám vrátil následnické právo).

Eduard však nastupoval na trůn už jako panovník vychovávaný v duchu protestantismu a obklopený protestantskými šlechtici. Ti si samozřejmě nepřáli návrat katolíků k moci, a tak když se u mladého krále objevily vážné zdravotní problémy, nechali ho podepsat listinu, v níž v rozporu s přáním svého zesnulého otce vyloučil Marii i její sestru Alžbětu z následnictví a odkázal korunu své protestantské sestřenici Janě Greyové.

Jindřicha VIII. proslavila krutost, popravy politických nepřátel a šest manželství.
V mládí velký fešák. Před smrtí ale Jindřicha VIII. trápila paranoia i obezita

A právě v té době dokončila Marie svůj přerod z dosud poslušné a ustupující ženy ve ctižádostivou osobnost ochotnou porvat se o své místo na slunci.

„Ačkoli mohla hledat útočiště u rodinných příslušníků v Evropě, rozhodla se zůstat v Anglii a bojovat za to, co jí právem patřilo. Unikla armádám svých protivníků, shromáždila podporu šlechticů po celé zemi a vytáhla na Londýn,“ píše na stránkách Smithsonian Magazine historička a zástupkyně šéfredaktora Meilan Sollyová.

Jana Greyová se tak po Eduardově smrti těšila titulu anglické královny pouhých devět dní. Marie a Alžběta vjely triumfálně bok po boku do bran hlavního města, jedna jako královna, druhá jako její následnice. Greyová i její hlavní podporovatel, bývalý Eduardův rádce a vůdčí osobnost regentské rady John Dudley, byli popraveni.

Náboženské vzpoury

Následovala pětiletá Mariina vláda, v níž se snažila především o obnovu katolické církve coby hlavního náboženství v zemi. S tím se pojí také její nejkrutější a nejzavrženíhodnější čin, když nařídila upálit 280 protestantů jako kacíře. Právě ten jí později vynesl její přezdívku Krvavá Marie.

Historička Sollyová tento surový akt neomlouvá, nicméně upozorňuje, že v tudorovské Anglii byly podobně krvavé tresty běžnou normou, přičemž způsoby popravy sahaly od „obvyklého“ stětí či oběšení nejen k upálení na hranici, ale také třeba k vaření zaživa nebo ke čtvrcení koňmi. A že Jindřichovo rozhodnutí založit anglikánskou církev bylo unáhlené a vyvolalo v zemi v podstatě občanskou válku.

Jak vypadala Marie Tudorovna:

Zdroj: Youtube

„Až do odtržení Anglie od Říma v roce 1534 vládl v této zemi po staletí katolicismus. Krok Jindřicha VIII. se předvídatelně ukázal jako sporný, což dokazuje série povstání z roku 1536,“ píše Sollyová.

K těmto povstáním došlo v severní Anglii opakovaně od podzimu 1536 do začátku roku 1537 zejména na protest proti rušení klášterů. První z nich bylo Lincolnshirské povstání z října 1536, kdy se v Lincolnu sešlo na 40 tisíc vzbouřenců, kteří žádali ukončení zdanění v době míru, konec potlačování klášterů a „potrestání kacířů“. Tehdy ještě stačila šlechta rebely přesvědčit, aby se rozešli.

Marie Stuartovna sama sebe považovala za legitimní dědičku anglického trůnu
Byl to příběh lásky. První vztah královny Marie Stuartovny ale ukončilo neštěstí

Vážnější však byla tzv. Pouť milosti, což byl pochod 50 tisíc vzbouřenců z Yorkshire na sever Anglie, při němž obnovovali zrušené kláštery. Jindřich se uvolil s nimi nejdříve vyjednávat, ale když se uchlácholení jeho sliby rozešli domů, král na své slovo zapomněl a vydal rozkaz vzpouru potlačit. Následně bylo popraveno 47 lincolnských rebelů a 132 povstalců z Pouti milosti.

Jindřichovy kroky se nepodařilo napravit ani jeho synovi Eduardovi, který svým pokusem nastolit v zemi protestantskou vládu „zašel mnohem dál a mnohem rychleji, než si většina populace přála“, jak soudí historička Linda Porterová, autorka knihy Mýtus „Krvavé Marie“. „V době, kdy Marie nastoupila na trůn, byla Anglie v zásadě pořád katolickou zemí. Protestantismus byl náboženstvím vzdělané menšiny, nikoli všeobecně přijímanou doktrínou,“ tvrdí Porterová.

Hranice vzplály

Nová královna, která na rozdíl od svého zemřelého otce i nevlastního bratra zůstala katoličkou, se pokusila utvrdit pozici své víry zákony o kacířství, jež trestaly veřejné hlásání protestantské víry upálením na hranici, což byl nepochybně brutální krok. Jeho nejslavnější obětí se stal cantenburský arcibiskup Thomas Cranmer, někdejší hlavní Jindřichův církevní spojenec ve věci jeho rozvodu s Kateřinou Aragonskou a později i při likvidaci manželství s Annou Boleynovou (a Anny Boleynové samotné). Cranmer shořel na hranici v Oxfordu 21. března 1556. Stal se tak jedním ze tří proslulých „oxfordských mučedníků“, přičemž dalšími dvěma byli biskupové Hugh Latimer a Nicholas Ridley, rovněž upálení v Oxfordu.

Kněží anglikánské církve Hugh Latimer a Nicholas Ridley na cestě k hranici (Oxford 1555)Kněží anglikánské církve Hugh Latimer a Nicholas Ridley na cestě k hranici (Oxford 1555)Zdroj: Wikimedia Commons, Hermann Schweder (1860–1866), Dorotheum, volné dílo

Za zmínku ale stojí i to, že sám Cranmer hodlal uzákonit podobnou politiku, jenom ji chtěl zaměřit naopak proti katolíkům. „To, že zatvrzelí heretici, kteří odmítnou odvolat, mají zemřít, byla téměř univerzální zásada,“ uvádí Sarah Gristwoodová v knize Hra královen: ženy, jež utvořily 16. století.

„Pro mysl člověka 16. století byla hereze nákazou, která ohrožovala nejen církev, ale i stabilitu společnosti jako celku. Smrt jednoho heretika se ospravedlňovala spasením mnoha nevinných křesťanů, kteří by jinak mohli být svedeni z cesty,“ píše Virginia Roundingová v knize Planoucí čas: Jindřich VIII., Krvavá Marie a protestantští mučedníci v Londýně.

Luštitelé prolomili šifru u dopisů, které z vězení posílala Marie Stuartovna
Největší objev za sto let: Vědci rozluštili tajemství dopisů Marie Stuartovny

Marie a její rádci podle Sollyové zřejmě doufali, že úvodní vlna upálení zapůsobí jako krátký a ostrý šok, který probudí bloudící protestanty a vrátí je do stáda „pravé“ víry. Jenže Marie hrubě podcenila jejich houževnatost – a ochotu zemřít pro věc.

Proč právě ona?

Nic z toho, co bylo napsáno, Mariino brutální vraždění protestantů neospravedlňuje, na druhé straně z dobových zvyklostí opravdu nevybočovala. Její otec sice nechal během své 38leté vlády upálit „jenom“ 81 lidí, ovšem celkový počet poprav, jež nařídil, se odhaduje na 57 tisíc až 72 tisíc, včetně poprav jeho dvou manželek. Eduard VI. nechal během své šestileté vlády upálit dva radikální protestantské novokřtěnce a v roce 1549 dal násilně potlačit povstání proti Knize společných modliteb, neboli proti nové Cranmerově doktríně pro mše a modlitby, což mělo za následek smrt až 5 500 katolíků.

Mariina nástupkyně Alžběta I. zase nařídila během své 45leté vlády popravy asi 800 katolických rebelů zapletených do povstání severních hrabat z roku 1569, nejméně 183 katolíků, z nichž většinu tvořili jezuitští misionáři, nechala rozčtvrtit coby zrádce, a na hranici poslala pět novokřtěnců.

Proč si tedy právě Marie I. vysloužila nelichotivé přízvisko „krvavá“? Podle historičky Lucy Woodingové se na tom podepsal zřejmě fakt, že byla první ženou na anglickém trůnu, což vedlo ke zvýšené nedůvěře – a také závisti a nenávisti – k její osobě. „Na jedné straně byla kritizována za to, že je pomstychtivá a zuřivá, a na druhé jí vyčítali, že je bezpáteřní a slabá, když třeba projevila shovívavost k politickým vězňům,“ uvádí Woodingová.

Marie Stuartovna sama sebe považovala za legitimní dědičku anglického trůnu.
Nešťastné vztahy Marie Stuartovny: jeden manžel byl vrah, druhý ji znásilnil

Podle dalších historiků se na negativním obrazu Marie Tudorovny podepsal také její sňatek se španělským princem a pozdějším králem Filipem II., synem někdejšího Mariina snoubence Karla V., který se v Anglii setkal s velkým odporem a vzpourou, již Marie potlačila opět násilím. Nezabránila ale tomu, aby začala být vykreslována jako poblázněná žena se slabou vůlí, která pro fyzickou lásku obětuje blaho své země.

A podle historičky Porterové sehrál nakonec rozhodující roli fakt, že moderní Anglie začala budovat svou národní identitu právě na odmítnutí katolicismu, k čemuž notně přispěla kniha Johna Foxeho z roku 1563 známá jako Kniha mučedníků. Právě ta utvořila obraz „Krvavé Marie“ pro příští staletí.

Přes všechny své chyby však byla Marie Tudorovna první, která dokázala, že ženy mohou vládnout Anglii se stejnou autoritou jako muži – a v britských dějinách si tak vysloužila jedinečné místo.