Tím okamžikem pro ně začíná strastiplná pouť na jedno z havanských předměstí, kam vláda stěhuje ty, kteří se v podobné situaci ocitnou.

„O dům v Havaně jsme přišli. Vláda nám místo něj přidělila toto ubytování s tím, že se jedná o dočasné řešení,“ vypráví třiačtyřicetiletá Ana. Společně se svým manželem a bratrem se do slumu na havanském předměstí přestěhovala již před dvaceti lety.

„Za celou tu dobu se odsud dostala pouze jedna rodina,“ stěžuje si. Jejich „byt“ má okolo 30 metrů čtverečných a v místnostech oddělených kartonovými příčkami leží jen pár kusů poničeného nábytku.

Jako pěst na oko se mezi tím vyjímá novotou zářící lednice a televize, obojí dovezené z Číny. Většina Kubánců si je musela koupit v rámci kubánsko- -čínského obchodního partnerství. Přihrádky v lednici ale zejí prázdnotou a v televizi běží jen tři programy, všechny ovládané kubánskou vládou.

Plat jako by nebyl

„Nelíbí se mi tady, ale co nám zbývá,“ říká Ana rezignovaně. Z průměrného platu, který činí 14 dolarů měsíčně, si její rodina sotva koupí nebo pronajme nový dům. Podobný osud prožívá jen v tomto slumovém městečku dalších 260 rodin.

Z již tak nízkého platu Kubánci každý měsíc odvádějí povinné poplatky různým organizacím (ženám je například automaticky strhávána část mzdy na provoz Asociace žen). Velký výdaj představují poplatky za elektřinu, jejíž cenu v roce 2005 kubánská vláda rapidně zvedla.

Vláda chce v příštích letech zavést opatření, která by občany více motivovala k práci, mezi nimi i navýšení mzdy. „Socialismus Kubánce demotivuje,“ soudí padesátiletý Slovák, jenž vede stavbu rafinerie ve městě Cienfuegos.